— Nejvyšší správní soud

10 Ad 22/2015- 29 - text 10 pokračování 10Ad 22/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobkyně: Š. J. bytem U K., O. zastoupená Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald proti žalovanému: Ministerstvo obrany se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 31.8.2015, sp.zn. 203069/VP-7/OP takto: I. Rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany ze dne 31.8.2015, sp. zn. 203069/VP-7/OP s e z r u š u j e a věc se žalovanému v r a c í k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e po v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Filipa Jakovidise, advokáta ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Rozhodnutím Ministerstva obrany České republiky, vedoucího 1. dávkového oddělení Odboru sociálního zabezpečení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 203069/VP-4/18 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), byl přiznán žalobkyni výsluhový příspěvek v částce 16.136,- Kč měsíčně, kdy pro nárok a výši výsluhového příspěvku byla zhodnocena pouze doba služby na území České republiky od 1. 6. 1996 do 30. 6. 2015, nikoliv i doba „federální služby“ vykonaná do 31. 12. 1992. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které ředitel Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany České republiky rozhodnutím ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 203069/VP-7/OP (dále jen „žalované rozhodnutí“) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. II. Žaloba a vyjádření k žalobě 2. Žalobkyně podala proti žalovanému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“). V ní uvedla, že do 30. 11. 1994 byla ve služebním poměru vojáka z povolání Slovenské republiky. Po propuštění z tohoto poměru se doba její vojenské činné služby od 1. 9. 1989 do 31. 12. 1992 hodnotila podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“). 3. Žalobkyně souhlasila se žalovaným v tom, že doba služby od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1994 je službou konanou ve služebním poměru vojáka z povolání SR, kterou nelze započítat jako službu ve služebním poměru k ČR. Žalobkyně se však neztotožnila s názorem žalovaného, že doba vojenské služby do 31. 12. 1992 se měla hodnotit jako slovenská doba a že jako taková byla zhodnocena věcně příslušnými služebnými orgány pro nárok a výši výsluhového příspěvku. Dle žalobkyně došlo ze strany ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva obrany České republiky k chybnému právnímu výkladu příslušných ustanovení Smlouvy. 4. Žalobkyně namítla, že v souladu s článkem 2, 28 a 29 Smlouvy, jakož i s ohledem na § 131 a násl. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, není výsluhový příspěvek důchodem (tedy dávkou důchodového zabezpečení), ale státní sociální dávkou (výsluhovou náležitostí dle § 131 ZVP). V tomto smyslu je tedy zapotřebí interpretovat čl. 30 Smlouvy, kdy z výslovného znění tohoto článku, konkrétně pak z druhé části první věty („jehož příslušný orgán bude přiznávat důchod“) je zřejmé, že doba služby konaná přede dnem rozdělení ČSFR na území druhého smluvního státu se považuje za dobu služby na území tohoto smluvního státu, jehož příslušný orgán bude přiznávat důchod, tedy nikoliv orgán, který bude přiznávat samotný výsluhový příspěvek. Ve smyslu článku 11 a článku 20 Smlouvy bude tedy důchod přiznávat žalobkyni český správní orgán a tedy doba služby žalobkyně konaná přede dnem rozdělení ČSFR na území druhého smluvního státu by se v tomto smyslu měla považovat za dobu služby na území českého státu. Na této skutečnosti dle žalobkyně nic nemění ani skutečnost, že doba vojenské služby žalobkyně do 31. 12. 1992 byla zhodnocena slovenským správním orgánem jako slovenská doba pro nárok a výši výsluhového příspěvku přiznaného od 1. 12. 1994. Žalobkyně je toho názoru, že slovenský správní orgán postupoval v rozporu se zněním článku 30 Smlouvy, přičemž na takovýto nesprávný úřední postup cizího státu se nemůže dle žalobkyně český správní orgán odvolávat, neboť ten je vázán ustanoveními mezinárodní smlouvy a českého právního řádu a musí tedy rozhodovat striktně dle těchto právních předpisů, bez ohledu na to, zda ze strany jiného státu a jeho správního orgánu byly tyto předpisy porušeny či chybně interpretovány. 5. Žalobkyně je toho názoru, že podle článku 30 Smlouvy je třeba zohlednit jen dobu služby konané na území druhého smluvního státu než toho, který bude přiznávat důchod. V tomto smyslu lze tedy článek 30 Smlouvy z hlediska českého správního orgánu použít pouze pro dobu služby, která byla vykonávána přede dnem rozdělení ČSFR na území současné Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ustanovena do funkce s působností na území Slovenské republiky (v rámci ČSFR) teprve až od 16. 12. 1992, kdy do té doby vykonávala službu na území současné České republiky, je zřejmé, že článek 30 Smlouvy lze použít toliko pro dobu od 16. 12. 1992 do 31. 12. 1992. V tomto smyslu je tedy tuto dobu nutno považovat za dobu konanou na území ČR. Co se pak týče období od 1. 9. 1989 do 15. 12. 1992, tak vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vykonávala službu na území současné České republiky, je dle žalobkyně nepochybné, že tato doba služby je dobou služby konanou na území ČR. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že výsluhové náležitosti byly přiznávány vojákům z povolání ve služebním poměru k České republice do 30. 11. 1999 podle zákona č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků. Podle ustanovení § 33 odst. 9 tohoto zákona ve znění platném do 31. 3. 1995 byla dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení včetně zvýšeného zápočtu, a služba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích. Pro nárok na odchodné a jeho výši se pak podle ustanovení § 33a odst. 3 citovaného zákona započítávala skutečně vykonaná doba činné služby v ozbrojených silách, doba služby v ozbrojených bezpečnostních sborech a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích. Podle ustanovení § 33c odst. 1 a odst. 2 zákona výsluhový příspěvek přiznával a vyplácel Vojenský úřad sociálního zabezpečení, odchodné přiznával velitel, který vojákovi z povolání přiznal plat a vyplácel jej útvar, který vojákovi vyplatil poslední plat. Po rozdělení České a Slovenské Federativní republiky platil citovaný zákon i ve Slovenské republice. 7. Žalovaný dále shrnul jemu známá fakta o průběhu služby žalobkyně a rozhodnou právní úpravu. Uvedl, že s účinností od 1. 12. 1999 se služební poměr vojáků z povolání řídí zákonem č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání. Podle ustanovení § 143 odst. 1 citovaného zákona ve znění platném do 30. 6. 2015 byl po 1. 12. 1999 dobou trvání služebního poměru rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek, odbytné a odchodné a jejich výši, pokud nebylo stanoveno jinak, doba trvání činné služby vojáka z povolání České republiky, vyjma doby trvání základní a náhradní vojenské služby, a doba trvání služebního poměru v bezpečnostních sborech podle zvláštního právního předpisu. Pro výši výsluhového příspěvku a odbytného se pak v zákonem stanovených případech započítávaly některé doby služby zvýšeně. Podle přechodného ustanovení § 165 odst. 6 zákona o vojácích z povolání se doba trvání služebního poměru rozhodná pro přiznání výsluhových náležitostí započítává v rozsahu, v jakém byla vojákům započtena podle dosavadních předpisů. Žalovaný připomněl, že posuzování doby vykonané za dobu společného státu je řešeno Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992 a Správním ujednáním o provádění této smlouvy. Zvláštní úpravu pro příslušníky ozbrojených sil a sborů obsahuje Část V Smlouvy a Kapitola 5 Správního ujednání. 8. Žalovaný podotkl, že v projednávané věci zohlednil, že žalobkyně byla po 31. 12. 1992 ve služebním poměru vojáka z povolání ve Slovenské republice, byla z něj propuštěna v roce 1994 a byly jí přiznány výsluhové náležitosti, u nichž byla zhodnocena i služba konaná za trvání federace. 9. Podstatou žaloby je podle žalovaného otázka, zda je pro nárok na výsluhové náležitosti ze služebního poměru k České republice předmětná doba česká nebo slovenská. Žalovaný poukázal na znění článků 17, 27, 28, 30 a 31 Smlouvy. Je toho názoru, že příslušníci ozbrojených sil v době společného státu museli na základě rozkazů konat službu podle potřeb státu bez možnosti ovlivnit místo výkonu služby. Až při dělení státu se vojáci rozhodovali, kde chtějí sloužit a žít, příp. si zvolit i státní příslušnost, pokud ji již neměli. „Federální doba“ je poté započítána jako česk