9 As 166/2016 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 19/2018- 29 - text 8 11 Ad 19/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: J. V. bytem H. zastoupený advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2.8.2018, č.j. MV-21590-7/SO-2018 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2.8.2018, kterým zamítl rozklad žalobce proti výroku II. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení, ze dne 10.5.2018, č.j. OSZ-77557-8/M-Ni-2018, kterým podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 135/2009 Sb.“), nebyl přiznán jednorázový příspěvek žalobci. 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl za minulého režimu čtyřikrát soudně trestán pro své náboženské vyznání, nakonec po mnoha potížích (nedostupnost původních spisů, rozporné záznamy, sporná právní úprava atd.) dosáhl úplné rehabilitace ve všech čtyřech případech, ale stalo se tak až v roce 2015. Potom dne 26.11.2017 na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.11.2017, č.j. 9 As 166/2017-47, požádal žalobce o přiznání jednorázové částky podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 22.12.2017 přiznalo žalobci jednorázovou částku, avšak pouze za jedno období jeho věznění od 3.1.1971 do 3.6.1971, za zbývající období jeho žádost zamítlo. O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra, který výrok II. zrušil a věc vrátil ministerstvu, které znovu rozhodlo dne 10.5.2018 a přiznalo jednorázovou částku i za období od 22.1.1976 do 22.7.1978 a nepřiznalo za období od 22.12.1972 do 22.12.1973 a od 18.3.1974 do 18.9.1974. O podaném rozkladu rozhodl opět ministr, tentokrát tak, že rozklad zamítl s tím, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu na danou věc nedopadá. 3. Žalobce je ale přesvědčen, že je třeba zohlednit mimořádné okolnosti i pro případy žalobcova věznění za zamítnutá období, neboť 1/ žalobce nemohl postupovat podle § 2 ani podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., 2/ Vězeňská služba ČR v roce 2002 popřela dobu žalobcova věznění od 18.3.1974 do 18.9.1974 (ke změně došlo, až když 28.5.2014 archiv Sboru vězeňské a justiční stráže dobu a důvod věznění potvrdil), 3/ žalobcovy návrhy v obdobných věcech z března 2011 nebyly dlouhou dobu projednány (první příznivé rozhodnutí bylo doručeno až 22.1.2014), 4/ ještě v roce 2014 pokládal Okresní soud Louny návrh za neprojednatelný pro neexistenci podkladů, 5/ návrhům na soudní rehabilitaci bylo vyhověno až 25.3.2015, 6/ žalobce požádal o jednorázovou částku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. bezprostředně poté, co Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1.11.2017 ve věci J. H. potvrdil, že lze vyhovět i žádosti podané po 31.12.2011. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že není pravdou, že se žalobce o svoji rehabilitaci včas nezajímal, a to již z toho důvodu, že v jiných rehabilitačních kauzách byla žalobci jednorázová částka podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. přiznána. 4. Žalobce pak poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, ke které je nutno dle žalobce přihlédnout při aplikaci předpisů, které směřují k nápravě křivd způsobených za minulého režimu. 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že v případě žalobce nebyl shledán právní důvod k přiznání jednorázového příspěvku podle nařízení vlády za dvě období věznění, neboť žalobce ve lhůtě k 31.12.2011 neučinil nezbytné kroky k podání návrhu na uznání jeho účasti na soudní rehabilitaci za tyto doby věznění. Žalobce žádost o poskytnutí jednorázového příspěvku podal dne 27.11.2017, k žádosti současně uvedl, že žádá o prominutí lhůty k podání žádosti, a to právě s odkazem na výše citovaný rozsudek. Žalovaný odkázal na § 2 odst. 1 nařízení vlády s tím, že žádost bylo možné podat nejpozději do 31.12.2011, jinak nárok na výplatu příspěvku zanikl. Tato lhůta je prekluzivní. Současně pak citoval z daného rozsudku 9 As 166/2016, ve kterém Nejvyšší správní soud uzavřel, že si je vědom, že pravomoc nepřihlédnout k podzákonnému právnímu předpisu, jenž je rozporný s ústavní zásadou principu rovnosti, nemá sám žalovaný, a proto nemohl bez zásahu soudu závěr o neaplikaci tohoto ustanovení učinit sám. Žalovaný zdůraznil, že žalobce na rozdíl od J. H. nepodnikl před uplynutím lhůty pro podání žádosti, tj. do 31.12.2011, žádné relevantní kroky směřující k soudní rehabilitaci za druhou a třetí dobu věznění. Podané návrhy, které podal dne 16.3.2011 u Okresního soudu v Lounech se týkaly první a čtvrté doby věznění, s tím, že další návrhy podal v návaznosti na výsledky těchto řízení. Právní kroky činěné žalobcem a týkající se druhé a třetí doby věznění byly započaty až v letech 2013, resp. 2014, tedy po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Žalovaný zdůraznil, že ust. § 2 odst. 4 nařízení vlády je natolik jasné, že nepřipouští jiný než gramatický výklad. Žalovaný je povinen podle tohoto ustanovení postupovat a nedisponuje v dané věci diskreční pravomocí, natož pravomocí, která je dána Ústavnímu soudu, který může za určitých okolností odhlédnout od znění zákona tak, aby byl jeho účel realizován. Závěrem navrhl zamítnutí žaloby. 6. Žalobce v zaslané replice k vyjádření žalovaného uvedl, že měl zájem na tom, aby byl rehabilitován ve všech případech, ale bylo to spojeno s mnoha obtížemi. Přitom odkázal na popis těchto obtíží uvedených v žalobě, které však žalovaný zcela pomíjí. S ohledem na vyjádření žalovaného navrhl, aby soud pravomoc nepřihlédnout k podzákonnému právnímu předpisu využil tak, jak to obdobně učinil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku 9 As 166/2016. 7. Městský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci řízení výslovně souhlasili. 8. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud, že žalobce podal dne 27.11.2017 u správního orgánu I. stupně žádost o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. za dobu nezákonného zbavení osobní svobody v obdobích od 3.1.1971 do 3.6.1971 (první období), od 22.12.1972 do 22.12.1973 (druhé období), od 18.3.1974 do 18.9.1974 (třetí období) a od 22.1.1976 do 22.7.1978 (čtvrté období). V rámci této žádosti požádal žalobce o prominutí zmeškání lhůty pro uplatnění nároku na poskytnutí jednorázového příspěvku, a to s odkazem na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu 9 As 166/2016, neboť rehabilitace dosáhl až po uplynutí této lhůty, tj. po 31.12.2011. 9. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 22.12.2017, č.j. OSZ-77557/M-Ni-2017, výrokem I. podle ust. § 1 odst. 1 a 4 nařízení vlády přiznal žalobci jednorázový příspěvek ve výši 10 800 Kč za dobu nezákonného zbavení osobní svobody od 3.1.1971 do 3.6.1971. Výrokem II. nebyl žalobci přiznán jednorázový příspěvek za nezákonné zbavení osobní svobody v dalších třech obdobích. O rozkladu podaném proti výroku II. rozhodl ministr vnitra dne 29.3.2018 rozhodnutím č.j. MV 21590-4/SO-2018, kterým předmětné rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť v otázce přiznání jednorázového příspěvku za zbavení osobní svobody žalobce ve čtvrtém období shledal porušení ust. § 2 odst. 4 správního řádu. 10. Správní orgán I. stupně znovu rozhodl znovu dne 10.5.2018 pod č.j. OSZ-77557-8/M-Ni-2018 a výrokem I. přiznal žalobci jednorázový příplatek ve výši 55 800 Kč za zbavení osobní svobody ve čtvrtém období a výrokem II. tohoto rozhodnutí nepřiznal jednorázový příspěvek za ostatní období. 11. O podaném rozkladu proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím, kterým rozklad zamítl, když se ztotožnil se závěrem prvostupňového správního orgánu, že se ve dvou případech uvěznění účastníka řízení jednalo o skutkově obdobné případy jako v případě uvedeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9As 166/2016, neboť v těchto případech žalobce návrhy na soudní rehabilitaci podal v době, kdy mohl očekávat rozhodnutí ve věci ještě před uplynutím zákonem stanovené prekluzivní lhůty. S ohledem na uvedenou judikaturu by trvání na dodržení prekluzivní lhůty stanovené v § 2 odst. 1 nařízení vlády v tomto případě založilo neodůvodněnou nerovnost ve srovnání s dalšími žadateli o poskytnutí jednorázového příspěvku, neboť žalobce v dostatečném předstihu před 31.12.2011 učinil relevant