1 Afs 17/2013 — Nejvyšší správní soud

5 Af 27/2014- 63 - text 10 5 Af 27/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce proti žalovanému za účasti osoby zúčastněné MERULOS, s.r.o., IČ: 07546637 se sídlem Karlovarská 451/70, Plzeň Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno E.ON Energie, a.s., IČ: 26078201 se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2014, č.j. 10120/14/5000-14203-711413, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněné na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 10. 2013, č.j. 447299/13/4022-07000-303318, ze dne 21. 10. 2013, č.j. 461380/13/4022-07000-303318 a ze dne 18. 11. 2013, č.j. 482369/13/4022-07000-303318, kterými správce daně dle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“), zamítl stížnosti žalobce na postup plátce daně E.ON Energie, a.s. při výběru odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření za období květen, červen a červenec roku 2013. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 2. Žalobce v podané žalobě nejprve vysvětlil, že je výrobcem elektřiny ze slunečního záření a provozuje tzv. fotovoltaickou elektrárnu. Žalobce uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení E.ON Energie, a.s (plátce daně) Smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje č. 2013-PV-S710779, na základě které dodával elektřinu do elektrizační soustavy. Na základě tohoto smluvního vztahu žalobce v měsíci květen 2013, červen 2013 a červenec 2013 dodal osobě zúčastněné na řízení elektřinu a za jednotlivá období jí doručil daňový doklad č. 2113075305 (cena elektřiny 11.929.029,95,- Kč bez DPH, 14.434.126,24,- Kč včetně DPH), daňový doklad č. 2113075306 (cena elektřiny 12.420.751,72,- Kč bez DPH, 15.029.109,58,- Kč včetně DPH) a daňový doklad č. 2113075307 (cena elektřiny 17.198.628,05,- Kč bez DPH, 20.810.339,94,- Kč včetně DPH). Osoba zúčastněná na řízení však namísto částek odpovídajícím výše popsaným daňovým dokladům uhradila žalobci jím požadované částky ponížené o odvod za elektřinu ze slunečního záření ve smyslu § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění rozhodném (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“), tedy konkrétně částku 11.332.578,24,- Kč (na základě daňového dokladu č. 2113075305), částku 11.798.536,58,- Kč (na základě daňového dokladu č. 2113075306) a částku 16.338.695,94,- Kč (na základě daňového dokladu č. 2113075307). Žalobce podal proti tomuto postupu osoby zúčastněné na řízení žádosti o vysvětlení správnosti postupu plátce daně dle § 237 odst. 1 daňového řádu; jelikož osoba zúčastněná na řízení nezjednala jím požadovanou nápravu, podal žalobce správci daně stížnosti dle § 237 odst. 3 daňového řádu. 3. Dále uvedl, že zákon č. 180/2005 Sb., byl do českého právního řádu přijat z důvodu implementace Evropské směrnice č. 77/2001/ES a účelem přijetí této právní úpravy byla podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, včetně elektřiny ze slunečního záření. Zákonodárce přijal úpravu, která výrobcům elektřiny garantovala výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů s tím, že mělo být dosaženo nejméně patnáctileté návratnosti investice a výše výkupních cen zároveň nesměla meziročně poklesnout o více než 5 %. Přestože však byly výkupní ceny elektřiny garantovány, zákonodárce v rozporu s legitimním očekáváním výrobců elektřiny ze slunečního záření přistoupil k novelizaci zákona č. 180/2005 Sb. tak, že dodatečně bylo do tohoto zákona přijato výše zmíněné ustanovení § 7a, které zavádí tzv. odvod z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, a to ve výši 26 % v případě hrazení formou výkupní ceny. 4. Žalobce proto namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož § 7a zákona č. 180/2005 Sb., je v rozporu s mezinárodními smlouvami, konkrétně s čl. 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 1 a 5 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 16, 17, 21 a 52 Listiny základních práv Evropské unie a Smlouvou o Evropské unii, když odporuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (dále jen „směrnice 2009/28/ES“). Právní úprava odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření dle žalobce popírá zásadu právní jistoty a je retroaktivní. Porušuje zákaz diskriminace, neboť se týká jenom výrobců elektřiny ze slunečního záření, kteří fotovoltaické elektrárny uvedli do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Omezuje také svobodu podnikání, narušuje princip volné soutěže mezi podnikateli, není proporcionální a je aktem nepřímého vyvlastnění bez náhrady. Správní orgány tak věc nesprávně právně posoudily, když aplikovaly právní předpis, který je v rozporu s mezinárodními smlouvami. Tím porušily čl. 10 Ústavy, zásadu zákonnosti stanovenou v § 5 odst. 1 daňového řádu a rovněž povinnost šetřit práva žalobce dle § 5 odst. 3 daňového řádu. 5. Namítal, že správce daně se nevypořádal s argumentací žalobce ohledně rozporu § 7a zákona č. 180/2005 Sb. s mezinárodními smlouvami a žalovaný nevypořádal veškeré odvolací námitky v souladu s § 116 odst. 2 daňového řádu. Správní orgány toliko odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém Ústavní soud posuzoval soulad daného ustanovení s ústavním pořádkem, avšak nikoli s mezinárodními smlouvami, právem Evropské unie a zásadami, na nichž právo Evropské unie stojí, neboť k tomu není Ústavní soud příslušný. 6. Vytkl správním orgánům, že v rozporu s § 102 odst. 4 daňového řádu neuvedly, které skutečnosti měly za prokázané, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely. 7. Součástí žaloby byl i návrh žalobce, aby soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda je zákon č. 180/2005 Sb., resp. § 7a tohoto zákona zavádějící odvody z elektřiny vyrobené ze slunečního záření v souladu s právem Evropské unie, konkrétně se směrnicemi 2001/77/ES a 2009/28/ES a články mezinárodních smluv jmenovaných v bodě [4] tohoto rozsudku. 8. Žalobce navrhl soudu, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí, popř. i všechna tři rozhodnutí správce daně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 7. 2014 nesouhlasil s podanou žalobou a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“), který převzal úpravu obsaženou v zákoně č. 180/2005 Sb., včetně institutu odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, a podle něhož bylo v dané věci postupováno. Zdůraznil povinnost správních orgánů řídit se platnými zákonnými normami. 10. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou ústavnosti odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření a ve kterém formuloval závěr, že přestože zavedením odvodu došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů. Ústavní soud ve svém nálezu hodnotil zejména vlastnické právo, právo na svobodu podnikáni a případné nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu a zabýval se i otázkou legitimního očekávání, diskriminační povahou odvodu, jeho retroaktivitou a přiměřeností. 11. Trval na tom, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy, konstantní judikaturou a základními zásadami správy daní. V dané věci byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro odvod z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, a tudíž osoba zúčastněná na řízení postupovala správně, když předepsaný odvod jako plátce daně srazila a odvedla jej příslušnému správci daně. 12. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č.j. 1 Afs 80/2012-50, které se zabývá vztahem práva Evropské unie a úpravy odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření a dle něhož úprava tohoto odvodu nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem nebrání jeho zavedení. Z toho žalovaný dovodil, že se v případě odvodu jedná o čistě vnitrostátní normu, na níž nelze aplikovat Listinu základních práv Evropské unie. Uvedl, že články Listiny základních práv Evropské unie a dalších mezinárodníc