7 As 95/2015 — Nejvyšší správní soud

6 A 171/2015- 68 - text 15 6 A 171/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobce: Statutární město Jihlava sídlem Masarykovo náměstí 17/1, Jihlava zastoupen advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 za účasti Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, svazek obcí, IČ 48460915, sídlem Žižkova 1867/93, 586 01 Jihlava, zastoupeného advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, sídlem Při trati 1084/12, 141 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. MV–36453-13/ODK-2015, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29.6.2015, č.j. MV-36453-13/ODK-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 302 Kč a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. MV-36453-13/ODK-2015 (dále jen napadené rozhodnutí), kterým žalovaný prohlásil za nicotné rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen krajský úřad) ze dne 30. 4. 2014, č. j. KUJI 28895/2014, sp. zn. OOSČ 735/2013 OOSC/23 (dále též rozhodnutí krajského úřadu). Dotčeným rozhodnutím uložil krajský úřad ve sporném řízení správním Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO jako odpůrci povinnost zaplatit žalobci jako navrhovateli částku ve výši 35.547.550,47 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z uvedené částky od 1. 2. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. 2. V první žalobní námitce žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí nemá oporu v obsahu spisu. Smlouva o založení Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO (dále též svazek obcí), na kterou se žalovaný odvolával, nebyla součástí spisu a nebyla provedena jako listinný důkaz. Žalovanému tudíž není znám obsah smlouvy o založení a žalovaný ani neoznačil, která konkrétní část smlouvy o založení je veřejnoprávní a která soukromoprávní. Smlouva nadto žádné ujednání o majetkových vztazích mezi svazkem obcí a členskými obcemi vůbec neobsahuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v důsledku toho nesplňuje základní požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). 3. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítl, že v napadeném rozhodnutí chybí odkazy na ustanovení příslušných právních předpisů, neboť argumentace žalovaného se opírá výhradně o judikaturu, která však není pramenem práva a nemůže obstát sama o sobě bez předchozího odkazu na příslušné právní předpisy. Žalovaný nepoužil platnou právní úpravu, především zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů a věc tak nesprávně právně posoudil. Napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. 4. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítl, že bylo chybně ze strany žalovaného interpretováno usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 10. 2010, č. j.: Konf 13/2010-7. Předmětem tohoto rozhodnutí byla totiž smlouva subordinační, nikoli koordinační, jak je tomu v případě smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí, což je aspekt, se kterým se žalovaný nevypořádal. Judikát se vypořádával s existencí smlouvy o bezúročné půjčce jako části se soukromoprávním charakterem, zatímco ujednání o podmínkách vystoupení z dobrovolného svazku obcí, včetně vypořádání majetkového podílu ve smyslu § 50 odst. 2 písm. h) obecního zřízení, je obligatorní součástí smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí, resp. stanov, pročež se nemůže jednat o oddělitelnou soukromoprávní část veřejnoprávní smlouvy. 5. Ve čtvrté, páté a šesté námitce žalobce (část VII., VIII. a IX. žaloby) polemizoval s další judikaturou citovanou v napadeném rozhodnutí. Žalobce nesouhlasil s názorem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, č. j.: 30 A 46/2014-43, na který poukazoval žalovaný. Dle žalobce jsou úprava majetkového podílu obce ve svazku obcí a úprava obchodního podílu společníka v obchodní společnosti naprosto rozdílné právní instituty, stejně tak jsou rozdílné i právní instituty vypořádání majetkového podílu obce v dobrovolném svazku obcí a vypořádacího podílu v obchodní společnosti a jeho vyplacení. Obchodní podíl představuje účast společníka v obchodní společnosti a práva a povinnosti z této účasti plynoucí, přičemž další úprava nakládání s ním (např. prodej uvolněného podílu) je v rozporu s osobní povahou účasti právě a výhradně obcí ve svazku obcí, stejně jako i s právní úpravou majetkové participace obcí na hospodaření svazků obcí. Žalobce tak považoval analogii k vypořádacímu podílu v obchodní společnosti za nepřijatelnou. Z odůvodnění ani není zřejmé, v jakém rozsahu by se měla uplatnit zvláštní a kogentní úprava vypořádacího podílu. Žalobce zdůraznil, že svazek obcí je právnickou osobou sui generis, přičemž zmíněný výklad soudu by mohl dle žalobce vést až k závěru, že je možné prodat „uvolněný podíl“ i nečlenovi svazku obcí, nebo obci nesplňující podmínky pro to, aby naplňovala účel konkrétního dobrovolného svazku obcí. Žalobce doplnil, že stanovy svazku obcí upravují v čl. 12.4. a násl. způsob vypořádání vystoupivší obce, neupravují však žádnou výši vypořádacího podílu, ale toliko způsob vypořádání vystoupivší obce, a to způsob naturální, tj. vydání určených věcí, a nikoliv vyplacení hodnoty podílu. Žalobce dále namítl, že stanovy svazku obcí jsou přílohou smlouvy o založení svazku obcí a jako takové jsou tedy její nedílnou součástí, pročež shledává nesprávným názor, že jeho nárok vyplývající ze stanov a usnesení valné hromady nevyplýval ze smlouvy. Žalobce závěrem podotknul, že v době rozhodování soudu ještě nebyl účinný zákon č. 90/2012 Sb., na nějž soud odkazuje. Žalobce navíc rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl kasační stížností, o níž nebylo dosud rozhodnuto. 6. Žalobce též rozporoval výklad rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3122/2012, zaujatý žalovaným, jelikož se v daném případě jednalo o plnění obce ve prospěch dobrovolného svazku obcí, které nebylo svázáno s existencí členství obce v něm a vypořádáním obce po vystoupení z něj. K tomu žalobce zdůraznil, že soud zřetelně oddělil vystoupení obce z dobrovolného svazku obcí a vztahy s tím spojené, a vznik, trvání, strukturu a oprávněnost finančních závazků obce k dobrovolnému svazku obcí, nespojených se členstvím této obce v něm, přičemž majetkové vypořádání vystupující obce s jejím členstvím v něm věcně i právně neoddělitelně souvisí. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4243/2007, v tomto případě se soud meritem věci vůbec nezabýval a rozhodnutí bylo překonáno následnými rozhodnutími zvláštního senátu. 7. V části X žaloby žalobce upozornil na judikát Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 318/2009, podle něhož „v občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním.“ 8. V osmé námitce žalobce (část XI. a XIII. žaloby) namítl, že vlastní dosavadní rozhodovací praxe správního úřadu, popř. na rozhodovací praxe jemu nadřízeného správního úřadu, není pramenem práva, a proto na ní správní rozhodnutí nemůže být založeno, resp. nemůže být takovou praxí odůvodněno. Odkaz na § 2 odst. 4 s.ř.s. není v tomto případě na místě. Jde pouze o projev principu předvídatelnosti rozhodnutí správního orgánu. Navíc, na rozdíl od rozhodnutí soudů nejsou rozhodnutí správních orgánů publikována ve sbírkách. Nejsou-li tato rozhodnutí obsahem správního spisu, napadené rozhodnutí nemá oporu v obsahu správního spisu. 9. Žalobce nesouhlasil s odkazem žalovaného na rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 12. 2014, a ze dne 19. 12. 2014, kterými ministr v obdobných věcech rozhodl o nicotnosti správních rozhodnutí. Poukázal na to, že v jiných obdobných případech nebyla žalovaným otázka nicotnosti řešena a žalovaný se naopak vyjadřoval tak, že se v případě sporů mezi žalobcem a svazkem obcí jedná o spory z veřejnoprávní smlouvy. Vlastní dosavadní praxi žalovaného žalobce konkretizoval rozhodnutími žalovaného ze dne 3. 4. 2014, ze dne 4. 12. 2014, a ze dne 5. 12. 2014, přípisem žalovaného ze dne 27. 2. 2014, č. j.: MV-427-11/ODK-2014, a další dvěma rozhodnutími ministra vnitra ze dne 11. 4. 2014, kdy ani v jednom z nich žalovaný neshledal napadená rozhodnutí krajského úřadu nicotnými, anebo neshledal důvod k jejich přezkumu. Vyjmenovaná rozhodnutí a listiny se také zabývají otázkou veřejnoprávní povahy celé smlouvy o založení a stanov