5 Afs 27/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Af 37/2018- 39 - text 6 6 Af 37/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: Lockhart, a.s., se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, IČ: 28170644 zastoupeného: JUDr. Mgr. Petra Nováková, Ph.D., advokátka, se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2018, č. j.: 39302/18/5200-11435-711918, t a k t o : I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 9. 2018, č.j.: 39302/18/5200-11435-711918, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 15 342 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou JUDr. Mgr. Petry Novákové, Ph.D., advokátky. III. Po právní moci se žalobci vrací z účtu Městského soudu v Praze přeplatek na soudním poplatku z podané žaloby ve výši 3 000 Kč ve lhůtě do třiceti (30) dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce (dále obecně označován i jako „daňový subjekt“) napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také jen „finanční úřad“, společně se žalovaným, pokud to nemá rozlišující vliv, obecně jako „správce daně“), ze dne 29. 3. 2018, čj. 2509885/18/2001-52522-110763. V daňovém řízení byla pravomocně doměřena daň z příjmů právnických osob nižší o částku xxxxKč za zdaňovací období roku 2012, když bylo postupováno na základě uplatnění odečtu daňové ztráty podle ust. § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o daních z příjmů nebo ZDP“), dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 2012 (daňová ztráta byla uplatněna daňovým subjektem ve výši xxx Kč) ve smyslu ust. § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů ve znění účinném k 31. 12. 2012. Řádné daňové přiznání bylo podáno dne 1. 7. 2013, byl v něm vykázán výsledek hospodaření ve výši xxxx Kč, základ daně ve výši xxxx Kč, odečet daňové ztráty částku xxxx Kč, základ daně xxx Kč, daň ve výši xxxx Kč. Na základě tohoto přiznání byla správcem daně konkludentně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši xxxx Kč. Dne 27. 9. 2017 podal žalobce dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, v němž vykázal stejný výsledek hospodaření, jako základ daně však uplatnil částku nižší o xxx Kč, a uplatnil vyšší daňovou ztrátu o 1 304 221 Kč. Daňové ztráta za zdaňovací období roku 2012 byla v dodatečném daňovém přiznání složena z daňové ztráty za zdaňovací období roku 2010 ve výši xxx Kč a za zdaňovací období roku 2011 ve výši xxxx Kč. Na základě podaného dodatečného daňového přiznání vydal správce daně výzvu k odstranění pochybností dne 20. 12. 2017, aby žalobce odstranil pochybnosti o zvýšení nákladu na řádku 162 (dodatečné zvýšení úroků ze strany banky), zda tento náklad skutečně vznikl a zda se jedná o výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a pochybnost o nedodržení ust. § 38p zákona o daních z příjmů. [2] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný reaguje na odvolací námitky, poukazuje na právní úpravu a dospěl k závěru, že podané odvolání nemůže být důvodné, kdy si žalobce může snížit základ daně o daňovou ztrátu podle ust. § 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů způsobem a formou podle zákona o daních z příjmů (v rámci daňového přiznání podle ust. § 34 odst. 1 tohoto zákona, nebo v rámci dodatečného daňového přiznání v souladu s ust. § 38p odst. 1 tohoto zákona). Žalovaný zmínil právní úpravu ust. § 38p účinnou od 1. 1. 2015 (nabytí účinnosti zákona č. 267/2014 Sb.), přičemž odkázal na přechodná ustanovení tohoto zákona, podle něhož se nové znění tohoto ustanovení vztahuje až pro zdaňovací období započatá dnem 1. 1. 2015, proto vycházel ze znění ust. § 38p zákona o daních z příjmů účinném do 31. 12. 2012. Po tomto právním vyhodnocení dospěl žalovaný k závěru, že v případě žalobce nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek ust. § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2012, jelikož v řádném daňovém přiznání vykázal žalobce na řádku 340 (celková daň) částku xxxx Kč a v dodatečném daňovém přiznání ve výši 2 095 130 Kč, tedy částku nižší daňové povinnosti, než jakou uvedl v řádném daňovém přiznání. Dále v dodatečném daňovém přiznání činil nově stanovený základ částku xxxx Kč, přitom v řádném daňovém přiznání to byla částka xxxx Kč, snížený základ daně je tak v dodatečném daňovém přiznání nižší o xxxx Kč, čímž není splněna ani druhá zákonná podmínka ust. § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů ve znění účinném k 31. 12. 2012. [3] Podle ust. § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012: „Vyšší částky odčitatelných položek podle § 34 a položek snižujících základ daně podle § 20 odst. 7 a 8 může uplatnit poplatník nebo jeho právní nástupce pouze v dodatečném přiznání k dani z příjmů právnických osob na vyšší daňovou povinnost nebo na daňovou povinnost, která se neodchyluje od poslední známé daňové povinnosti, a to jen v takové výši, aby rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o tyto položky zaokrouhleným na celé tisícikoruny dolů a základem daně sníženým o odčitatelné položky podle § 34 a položky snižující základ daně podle § 20 odst. 7 a 8 zaokrouhleným na celé tisícikoruny dolů, z něhož byla daň pravomocně vyměřena (doměřena), činil alespoň 1 000 Kč, není-li stanoveno v tomto zákoně jinak. Investiční společnost vytvářející podílové fondy může za stejných podmínek uplatnit i vyšší položky snižující základ daně podle § 20 odst. 3 u jednotlivých podílových fondů.“. [4] Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a domáhal se v žalobě jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Podmínky ust. § 38p zákona o daních z příjmů považuje za rozporné se současným zněním zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“), když podmínky pro uplatnění daňového řádu jsou odlišné od zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o správě daní“). Poukazuje v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 Afs 41/2013, který jeho právní názor podporuje, i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 Afs 238/2014. [5] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, přičemž odkázal na důvody napadeného rozhodnutí a poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2018, č.j. 3 Af 80/2016-35. [6] V replice žalobce setrval na svém právním názoru a poukázal na v mezidobí vydaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 5. 2019, čj. 11 Af 20/2018-36, který je podle jeho názoru i na tento skutkový případ právně použitelný. [7] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. [8] Při hodnocení důvodnosti podané žaloby soud vyšel z právního názoru, který vyslovil jiný senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 14. května 2019, čj. 11 Af 20/2018-36, s nímž se ztotožnil. Je pravda, že tento právní názor je odlišný od právního názoru dalšího senátu zdejšího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 16. 10. 2018, čj. 3 Af 80/2016-35 (na který upozorňoval žalovaný ve svém vyjádření). Oba rozsudky jsou napadeny kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nerozhodl. [9] V rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. května 2019, čj. 11 Af 20/2018-36, je mj. uvedeno k výkladu ust. § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů, že: „Podmínky dle § 38p zákona o daních z příjmů by za účinnosti daňového řádu, a tedy s ohledem na nový cíl správy daní, mohly obstát pouze tehdy, pokud by příslušné ustanovení - vyjma uvedeného cíle fiskálního - sledovalo i jiný, nikoliv zcela zanedbatelný, cíl nefiskálního charakteru. Takový cíl nicméně soud nenalezl. Proto dospěl k závěru, že na otázku, zda cíl sledovaný ustanovením § 38p zákona o daních z příjmů obstojí ve světle nového – a později