4 As 7/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 147/2018- 51 - text 8 10A 147/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: VJV INSOLVENCE, v.o.s., IČO: 243 18 400 sídlem Petrohradská 1570/5, 101 00 Praha 10 zastoupena advokátem JUDr. Michalem Říhou sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. MSP-25/2018-ORA-ROZ/3 ze dne 18. 9. 2018 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“) zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného č. j. MSP-7/2018-OINS-SRIS/9 ze dne 17. 5. 2018. Tímto rozhodnutím bylo žalobkyni podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění do 31. 5. 2019 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), z důvodu vedeného trestního stíhání zahájeného na základě usnesení policejního orgánu, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, č. j. KRPH- 33051-1466/TČ-2016-050080 ze dne 12. 2. 2018, pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti insolvenční správkyně, pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenční správkyně do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí. 2. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání se měla žalobkyně dopustit zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, to vše v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. II. Napadené rozhodnutí 3. Ministr v napadeném rozhodnutí uvedl, že podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích ministerstvo může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce nebo za jiný úmyslný trestný čin, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Vycházeje z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání, ministr vyložil, že žalobkyně se všech trestných činů dopustila přímo při výkonu funkce insolvenční správkyně, jelikož přímo porušovala povinnosti insolvenční správkyně a byla ochotna se za úplatek účastnit zastírání původu majetku souvisejícího s insolvenčním řízením. Závažnost trestné činnosti dokresluje skutečnost, že se jí žalobkyně dopustila v rámci zločinného spolčení, byla vyhodnocena v rámci kvalifikovaných skutkových podstat a některé trestné činy byly kategorizovány jako zvlášť závažné zločiny. Vzhledem k těmto okolnostem bylo na místě dočasně a preventivně znemožnit žalobkyni vykonávat její profesi. 4. Na základě teleologického a logického výkladu zákona se ministr ztotožnil s názorem žalovaného, podle nějž v případě trestného činu spáchaného v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčních správců se neposuzuje samotná existence ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce, jelikož ta se s těmito trestnými činy spojuje bez dalšího, ale pouze intenzita jejího ohrožení. Není totiž představitelné, aby v důsledku páchání trestné činnosti, která má souvislost s výkonem určité profese (na př. insolvenčního správce), nedošlo vůbec k ohrožení důvěry v řádný výkon této profese, a tedy že by bylo možné uvažovat o nenaplnění této podmínky pro vedení správní úvahy o pozastavení práva k výkonu této činnosti. Výše uvedené platí tím spíše, že se profese insolvenčního správce vyznačuje veřejnoprávní povahou, neboť je na ní přenášena činnost, kterou jinak vykonávaly soudy a s jejímž výkonem je spojena značná odpovědnost, pročež jsou na ni zákonodárcem oprávněně kladeny vysoké požadavky a nároky. 5. Ministr zdůraznil, že správní orgány nemohou posuzovat kvalitu nebo důvodnost vzneseného obvinění ani oprávněnost trestního stíhání. Jestliže žalobkyně v odvolání požaduje zohlednění svých námitek uplatněných ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, namítá skutečnosti, které mají její vinu vyvracet, a žádá přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání v rámci správního řízení. To však správní orgány učinit nemohou. 6. Důvodnou neshledal ministr ani žalobkyninu námitku, že došlo k porušení zásady non bis in idem, neboť při souběhu trestní odpovědnosti právnické osoby a fyzické osoby za tentýž trestný čin dopadá případný trest na dva různé subjekty. Stíhání žalobkyně a její zapsané společnice bylo zahájeno různými usneseními různých policejních orgánů, a jedná se tak o dvě samostatná trestní stíhání, na jejich podkladě lze zahájit zvlášť dvě navazující správní licenční řízení, když stíhaná fyzická a právnická osoba jsou držitelkami dvou samostatných licencí. Ministr se proto s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. III. Žaloba 7. Žalobkyně zpochybnila výklad § 10 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správních provedený ministrem, jejž označila za neudržitelný proto, že u nedbalostních přečinů spáchaných při výkonu funkce insolvenčního správce by se jednalo o nepřiměřeně přísné ustanovení, zároveň mu ale nesvědčí ani pravidla českého pravopisu a gramatiky, konkrétně nepřítomnost čárky před částí věty „nebo za jiný úmyslný trestný čin, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce“, a dále použití obratu „trestná činnost“, jenž nutně zahrnuje obě předchozí množiny trestných činů: měl-li by se vztahovat toliko k úmyslnému trestnému činu, zákonodárce by nepochybně použil pojem „trestný čin“. S naposled uvedeným argumentem se žalovaný nijak nevypořádal. Tento závěr podporuje podle žalobkynina názoru také komentář k zákonu o insolvenčních správcích dostupný v systému ASPI, přičemž s citacemi z něj se žalovaný opět nevypořádal, ačkoli takový požadavek vyplývá z judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 8. Žalobkyně dále namítla, že se ministr odmítl zabývat konkrétními okolnostmi trestní věci. Žalobkyně zdůraznila, že nepožadovala, aby se správní orgán zabýval otázkou viny a trestu nebo jakkoli jinak posuzoval zákonnost trestního stíhání, okolnostmi případu se však musí zabývat v rámci posouzení toho, zda daný trestný čin ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Předmětné ustanovení ostatně dává žalovanému možnost pozastavit výkon funkce insolvenčního správce, neukládá mu takovou povinnost; pokud by zohlednění okolností trestného činu nebylo možno zohlednit, byla by tato právní úprava nadbytečná a bylo by možné zařadit ji do předcházejícího § 9 zákona, podle nějž dochází k pozastavení ex lege. V podrobnostech žalobkyně odkázala na svou argumentaci v dosavadních písemných vyjádřeních. 9. Správní orgány svým postupem dále porušily zásadu non bis in idem, jelikož pro tytéž skutky již bylo pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenční správkyně žalobkynině ohlášené společnici, Ing. V. J. V. Proti oběma subjektům je vedeno jediné trestní řízení, nejedná se o samostatná trestní řízení, jak mylně uvádí ministr. S touto argumentací se ministr vypořádal nedostatečně a zcela pominul námitku, podle níž musí mít pozastavení oprávnění ohlášené společnice nutně dopad na posouzení a případné naplnění podmínky „ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce“, jímž je žalobkyně coby obchodní korporace, která samozřejmě svou činnost může vykonávat nejen prostřednictvím jmenované ohlášené společnice, nýbrž též ohlášených společníků dalších, případně jiným zákonem předvídaným způsobem. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhla, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozho