60 Co 160/2017 — Nejvyšší správní soud

10 A 197/2017- 45 - text 15 pokračování 10A 197/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. Lukáš Křivánek, soudní exekutor Exekutorský úřad Karlovy Vary, IČO: 018 25 992 se sídlem T. G. Masaryka 623/12, 360 01 Karlovy Vary zastoupený JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, 110 00 Praha 1 Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. září 2017, čj. MSP-845/2015-OSD-ENA/16 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Předmět věci 1. Žalovaný obdržel stížnosti povinného J. B. ze dne 6. září 2015 (ve znění doplnění ze dne 9. listopadu 2015) na postup žalobce jako soudního exekutora ve věci vedené pod sp. zn. 181 EX 10044/15 a povinného M. L. ze dne 10. dubna 2016 na postup žalobce jako exekutora ve věci vedené pod sp. zn. 181 EX 13537/15. V reakci na tyto podněty zahájil žalovaný úkony výkonu státního dohledu nad exekuční činností. Žalovaný dopisem ze dne 7. září 2017, čj. MSP-845/2015-OSD-ENA/16 žalobci sdělil, že obě stížnosti byly vyhodnoceny jako nedůvodné. Nad rámec vyřízení stížností však žalovaný stejným dopisem udělil žalobci výtku ve smyslu § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“). II. Žaloba 2. Žalobce je názoru, že výtka je udělena nezákonně. Jeho postup byl v souladu se zákonem, poukázal na to, že jeho postup je akceptován soudy, které na rozdíl od žalovaného rozhodují o zákonnosti postupu žalobce v individuálních věcech. Žalobce je názoru, že odlišnost právního názoru od právního názoru žalovaného není drobným nedostatkem, a to zejména za situace neexistence sjednocující judikatury k předmětné otázce, nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které postup, jenž je sám o sobě zákonný, umožnily hodnotit jako drobný nedostatek. Žalobce je názoru, že pokud by měl být jeho postup být nezákonný a porušoval přitom práva a oprávněné zájmy povinných, pak se logicky nemůže jednat o drobný nedostatek v exekuční činnosti, ale v dané věci jsou naplněny znaky kárného deliktu; jednání, které je kárným deliktem však nelze postihovat výtkou podle § 7a odst. 1 exekučního řád ale toliko v kárném řízení. 3. Žalobce je pak v meritu toho názoru, že v případě, kdy návrh na zastavení exekuce doznává vad uvedených v § 55 odst. 2 exekučního řádu, není na místě vyzývat povinného podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ale návrh odmítnout. 4. Návrh na zastavení exekuce je podle žalobce v zásadě jediným opravným prostředkem proti jejímu nařízení. V tomto ohledu je návrh na zastavení exekuce obdobou odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dle o. s. ř. Žalobce poukázal na to, že odvolání lze pak odmítnout dle § 208 odst. 1 ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř. či v § 254 odst. 5 o. s. ř., aniž by bylo nezbytné poučovat odvolatele podle § 43 o. s. ř. V tomto ohledu proto neobstojí podle žalobce postoj, že v případě důvodů vymezených v § 55 odst. 2 exekučního řádu, je nutno postupovat dle § 43 o.s.ř. i přes to, že exekuční řád obsahuje vlastní úpravu. 5. Žalobce se rovněž neztotožnil se žalovaným v tom, že na jeho věc lze aplikovat závěry rozhodnutí kárného soudu pro věci soudních exekutorů ze dne 6. 5. 2015, č. j. 15 Kse 7/2014. Exekuce řešená kárným senátem byla zahájena v roce 2008, jak vyplývá z její spisové značky 123 EX 1896/08. Ustanovení § 55 exekučního řádu bylo přitom novelizováno dvakrát a to zákony č. 396/2012 Sb. a č. 139/2015 Sb. Výkladem a contrario přechodných ustanovení obou uvedených je žalobce toho názoru, že v roce 2012 nebylo záměrem zákonodárce umožnit aplikaci novelizovaného ustanovení § 55 odst. 2 exekučního řádu na exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Rozhodnutí kárného senátu je tedy založeno na odlišné (starší) právní úpravě. I samotné kárně řešené návrhy na zastavení exekuce byly podány již v roce 2012, tedy před účinností novelizovaného ustanovení § 55 exekučního řádu. Za takového stavu (tedy aplikace odlišné právní normy) v kárným senátem řešených případech měl být bezesporu povinný vyzván k opravě či doplnění návrhů na zastavení exekuce. V uvedené věci navíc byla kárným senátem řešena obsahově odlišná věc, když její podstatou bylo, že kárně žalovaný se s návrhem na zastavení exekuce nevypořádal žádným ze způsobů, které upravuje ustanovení § 55 exekučního řádu. Hlavním předmětem kritiky v uvedené kárné věci byla skutečnost, že došlo ke zkrácení práv účastníků. K tomu však postupem žalobce nedochází, když povinný má možnost proti rozhodnutí exekutora podat odvolání a věc je řešena exekučním soudem, který má možnost podání opětovně posoudit a sám či prostřednictvím exekutora vyzvat k opravě vad podání. 6. Žalobce dál poukázal na to, že cílem novely § 55 odst. 2 exekučního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. bylo zrychlit exekuční řízení, a to s ohledem na skutečnost, že dochází k podání opožděných návrhů na zastavení exekuce či k podání takových podání, které jsou návrhem na zastavení exekuce toliko co do označení, avšak nikoliv obsahově. Exekutor, který takový návrh na zastavení exekuce obdrží, se v jeho odmítnutí vypořádá s důvody, pro které návrh na zastavení exekuce odmítá a v čem spatřuje případnou neúplnost podání, přičemž účastník má možnost se s tímto odůvodněním ztotožnit či podat odvolání, kdy mu nic nebrání uvést v tomto odvolání doplnění vytýkaných vad či uvést důvody, pro které nepovažuje za nutné, aby tyto skutečnosti jeho návrh na zastavení exekuce obsahoval. Takový postup zcela naplňuje ustanovení § 46 odst. 1 exekučního řádu, dle něhož má soudní exekutor postupovat rychle a účelně; tedy nemá neúčelně prodlužovat exekuční řízení výzvou dle § 43 o. s. ř., když exekuční řád obsahuje vlastní úpravu pro tuto oblast. Exekutor je ve smyslu § 2 odst. 1 exekučního řádu vázán zákonem, když tak může činit jen to, co mu zákon ukládá. Pokud by však povinného vyzýval k doplnění vadného návrhu na zastavení exekuce, jednalo by se o porušení zákona, když žádná taková povinnost z jeho znění nevyplývá, čímž by soudní exekutor neúčelně prodlužoval exekuční řízení, a tím krátil jak práva povinného, který byl o následcích podání vadného návrhu na zastavení exekuce poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce, jakož i oprávněného, když by docházelo k oddalování uspokojení jeho pohledávky. 7. Žalobce nesdílí názor žalovaného, že ustanovení § 55 odst. 2 exekučního řádu lze systematickým výkladem srovnávat pouze s § 54 odst. 1 exekučního řádu. Ustanovení § 39 exekučního řádu přímo stanoví postup pro odstranění vad (resp. možnost odmítnutí návrhu pro případ, že vady nebudou odstraněny). Tento postup, ač je totožný s postupem dle § 43 o. s. ř., je upraven v exekučním řádu napřímo. Explicitní vyjádření nepoužití § 43 o. s. ř. v § 54 odst. 1 exekučního řádu je promítnutím skutečnosti, že v době jeho začlenění do exekučního řádu nebylo cílem zákonodárce přenést na exekutora rozhodovací pravomoci v plném rozsahu. 8. Oproti tomu novela zákona č. 396/2012 Sb. pak již vyšla ze zcela jiné koncepce, když v této době již byla značná část rozhodovacích pravomocí přenesena na soudního exekutora a další byly přeneseny právě touto novelou, nebylo již třeba explicitního uvedení zákazu použití § 43 o. s. ř. a byl stanoven napřímo postup odmítnutí (vadného) návrhu na zastavení exekuce. Opětovná určitá nedůvěra zákonodárce pak byla právě zohledněna v zavedení opravného prostředku sui generis, tedy možnosti odvolání povinného proti odmítnutí návrhu na zastavení exekuce, když bylo zakotveno zrušení rozhodnutí soudního exekutora, když toto nepodléhá přezkumu, ale o věci znovu v prvním stupni rozhodne exekuční soud. 9. Ustanovení § 55 odst. 2 exekučního řádu stanoví postup exekutora po obdržení návrhu na zastavení exekuce jedinou právní normou se složenou hypotézou. Jednotlivé elementy hypotézy jsou pak spojeny alternativním způsobem. Ať již dojde k naplnění kteréhokoliv z prvků hypotézy, exekutor se musí zachovat vždy stejným způsobem. Jestliže v projednávané věci mělo být povinností žalobce vyzvat povinného k doplnění návrhu na zastavení exekuce, stejným způsobem by se měl žalobce zachovat také v případě opožděného podání. Takový výklad je však zcela absurdní. 10. Žalobce poukazuje na historický vývoj právní úpravy rozhodování o návrhu na zastavení exekuce obsažené v § 55 exekučního řádu. V právní úpravě platné do 31. 12. 2012 exekutor vždy bez dalšího vyzval další účastníky, aby se k návrhu na zastavení exekuce vyjádřili (srov. § 55 odst. 2 exekučního řádu). Za takového stavu bylo nezbytné, aby ostatním účastníkům byl předkládán k vyjádření bezvadný, úplný a srozumitelný návrh na zastavení exekuce. Provedenou