1 As 79/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 64/2018- 262 - text 18 10 A 64/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobkyně: E. B. bytem … zastoupena JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 zastoupen JUDr. Adamem Rakovským, advokátem sídlem Václavská 316/12, Praha 2 za účasti: ve vztahu k rozhodnutí žalovaného č. j. SPU 124998/2018 (k. ú. x) I. Metrostav Vackov a. s. sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 zastoupena Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 II. Goedel s.r.o. sídlem Vrbčanská 2074/6, Praha 10 III. B. K. bytem … IV. artpatent, advokátní kancelář s.r.o. sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 V. H. V. bytem … zastoupena JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 VI. J. Š. bytem … VII. Mgr. Z. P. bytem … VIII. L. P. bytem … IX. Ing. R. P. K. bytem … X. Mgr. I. L. bytem … XI. K. Z. bytem … zastoupen Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 ve vztahu k rozhodnutí žalovaného č. j. SPU 125006/2018 (k. ú. x) XII. Hlavní město Praha sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 2, Praha 1 zastoupen JUDr. Janem Nemanským, advokátem sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 XIII. Městská část Praha 10 sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. SPU 124998/2018 a č. j. 125006/2018, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. SPU 124998/2018, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. SPU 125006/2018, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 26 057 Kč k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Předmětem sporu v projednávané věci je skupina pozemků nacházejících se v dnešních katastrálních územích x a x, které v době komunistického režimu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, přešly z tehdejšího vlastníka J. M. B. na stát způsobem zakládajícím nárok na vydání nemovitostí podle § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Vlastnictví žalobkyně k dotčeným pozemkům v k. ú. x bylo určeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 27. 12. 2012, č. j. PÚ 1112/12, v případě dotčených pozemků v k. ú. x potom rozhodnutím téhož úřadu ze dne 13. 12. 2012, č. j. PÚ 721/12; zároveň obě rozhodnutí obsahovala výrok, kterým bylo určeno, že části požadovaných pozemků ve vlastnictví žalobkyně nejsou, neboť nebyly k vydání podle zákona o půdě způsobilé (původní rozhodnutí pozemkového úřadu jsou dále souhrnně označována též jako „rozhodnutí o vydání“). Prvním nyní napadeným rozhodnutím žalovaného č. j. SPU 124998/2018 bylo rozhodnutí o vydání pozemků v k. ú. x prohlášeno za nicotné a druhým napadeným rozhodnutím č. j. SPU 125006/2018 bylo za nicotné prohlášeno rozhodnutí o vydání pozemků v k. ú. x. 2. Původní vlastník pozemků, J. M. B., zemřel v roce x, přičemž jeho dědici byli jeho dva sourozenci, A. K., roz. B., a J. B. Žalobkyně s rodinou B. není žádným způsobem příbuzná, byla však přítelkyní J. B., jehož se stala závětní dědičkou. Na základě takto popsaných vztahů se jeví, že žalobkyně nebyla oprávněnou osobou k vydání nemovitostí podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. I přesto jí však pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu pozemky vydány byly na základě závěru, že je neteří původního vlastníka, a tedy oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Žalobkyně nikdy netvrdila, že je s původním vlastníkem příbuzná, avšak pozemkový úřad zřejmě přehlédl skutečnost, že žalobkyně byla závětní, nikoliv zákonnou dědičkou bratra původního vlastníka. 3. Proti oběma rozhodnutím o vydání byly podány civilní žaloby podle části páté o. s. ř., přičemž ani o jedné z nich nebylo civilními soudy dosud rozhodnuto. Žaloba proti rozhodnutí o vydání pozemků v k. ú. x je projednávána Obvodním soudem pro Prahu 3 v řízení sp. zn. 16 C 62/2013, přičemž této žalobě byl přiznán odkladný účinek dle § 248 odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 5. 3. 2013, č. j. 16 C 62/2013 - 17; žaloba proti rozhodnutí o vydání pozemků v k. ú. x je projednávána Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 57/2013 a odkladný účinek jí přiznán nebyl, neboť o něj nebylo žádáno. 4. Žalovaný se v mezidobí pokusil rozhodnutí o vydání odstranit prostřednictvím zkráceného přezkumného řízení, avšak správní soudy dospěly k závěru, že k vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení marně uplynuly zákonné lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 4/2015 - 135, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 3 A 75/2014 – 292). Následně byla vydána nyní napadená rozhodnutí žalovaného o určení nicotnosti rozhodnutí o vydání podle § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“). II. Napadená rozhodnutí 5. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou v zásadě shodná a jsou založena na dvou základních důvodech. Zaprvé dle závěrů žalovaného žalobkyně o vydání pozemků vůbec nepožádala ve lhůtě k tomu stanovené, a tedy řízení nebylo zahájeno, zadruhé zcela chyběla pravomoc pozemkového úřadu vydat rozhodnutí o vydání, neboť žalobkyně nebyla oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě. 6. K otázce podání žádosti žalovaný konstatoval, že původně pozemkový úřad identifikoval jednak žádosti podané podle zákona o půdě žalobkyní spolu s dalšími dvěma restituenty dne 16. 4. 1992, jednak doplnění jiné žádosti ze dne 2. 12. 1992. Žádost ze dne 30. 4. 1991, podaná podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), se týkala jen obecně formulovaných pozemků v k. ú. x, není na ní vyznačeno přijetí Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR (dále jen „Ministerstvo pro správu národního majetku“), a Ministerstvo financí žalovanému sdělilo, že uvedená žádost k Ministerstvu pro správu národního majetku nikdy nebyla podána. Tato žádost byla účelově předložena k vyřízení až v roce 2009, kdy se žalobkyně v civilním řízení nedomohla dotčených nemovitostí v dědickém řízení po J. M. B.. 7. Dále žalovaný uvedl, že pozemkový úřad neměl pravomoc k vydání posuzovaných rozhodnutí o vydání nemovitostí. Pravomoc rozhodnout o vlastnictví pozemků se totiž vztahuje pouze k oprávněným osobám podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Jelikož však žalobkyně není příbuznou původního vlastníka dotčených nemovitostí, oprávněnou osobou není. Rozhodl-li tedy pozemkový úřad o jejím vlastnickém právu k nemovitostem, z mezí své pravomoci vykročil. Navíc jsou rozhodnutí pozemkového úřadu vnitřně rozporná, protože žalobkyně na jejich základě nabývá vlastnictví k pozemkům, k nimž jí nemohlo vzniknout. Žalobkyně věděla, že není příbuznou původního vlastníka, a tedy nemohla být vůči rozhodnutím o vydání nemovitostí v dobré víře. Uvedené vady jsou nezhojitelné a vylučují, aby rozhodnutí pozemkového úřadu požívala presumpce správnosti. Nebylo možné je zvrátit prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, protože pro rozhodnutí v přezkumném řízení marně uplynuly zákonné lhůty. III. Žaloby 8. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí o vydání nemovitostí nelze podřadit pod žádný z důvodů nicotnosti. Rozhodnutí byla zjevně vydána v rámci pravomoci pozemkového úřadu a splňují všechny formální i obsahové náležitosti. Nejedná se ani o rozhodnutí vnitřně rozporná, neboť jejich výroky odpovídají odůvodnění. Pokud byla dotčená rozhodnutí nezákonná, mohla být odstraněna prostřednictvím přezkumného řízení, případně obnovy řízení. Pokud však správní orgány v důsledku své procesní neobratnosti těchto institutů včas nevyužily, nemohou tuto chybu nepravit prostřednictvím prohlášení nicotnosti. 9. Žalobkyně připomněla, že obě rozhodnutí pozemkového úřadu, která byla žalovaným prohlášena za nicotná, byla napadena žalobami podle části páté o. s. ř. K přezkumu zákonnosti rozhodnutí tedy dojde v těchto řízeních. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 10. Žalovaný zrekapituloval důvody napadených rozhodnutí. Zdůraznil, že pozemkový úřad nebyl oprávněn rozhodovat o vlastnictví k pozemkům z úřední povinnosti, ale pouze v řízení zahájeném na návrh. Dle názoru žalovaného je třeba vyjít ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 513/98, z něhož vyplývá, že pravomoc pozemkového úřadu se týkala pouze nárokovaných pozemků. 11. K otázce nedostatku pravomoci pozemkového úřadu rozhodnutí o vlastnictví žalobkyně k pozemkům vydat, žalovaný odkázal na