2 As 44/2008 — Nejvyšší správní soud

11 A 17/2020- 134 - text 9 11 A 17/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudkyň JUDr. Hany Veberové a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci: žalobce: F. M., narozeného dne ..., bytem Ž. 12, K. proti žalovanému: Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního takto: I. Žalovaný je povinen rozhodnout o žádosti žalobce o informace ze dne 21. srpna 2018 (žalobcem označená jako „první část stížnostního oznámení“) a žádosti o informace ze dne 30. září 2018 (žalobcem označená jako „druhá část stížnostního oznámení“), a to ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal po žalovaném správním orgánu žalobou proti nečinnosti poskytnutí informací o odměňování zaměstnanců Finanční správy České republiky specifikovaných v příloze k žalobě. Žalobní body 2. Hlavním žalobním bodem je tvrzená nečinnost ze strany žalovaného, který nereagoval na opakované žádosti o informace ve věci nespravedlivého odměňování žalobce a dalších zaměstnanců finanční správy. Žalovaný informace ve stanovené lhůtě žalobci neposkytl a nevydal ani rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalovaný následně v písemném vyrozumění uvedl, že se o žádost o poskytnutí informace nejednalo a informace žalobci tedy nezašle. Proti tomuto postupu podal žalobce stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Žalobce namítl, že žalovaný měl do sedmi dnů ode dne doručení stížnosti předložit stížnost se spisem nadřízenému orgánu, popřípadě v této lhůtě sám rozhodnout. Žalovaný však stížnost se spisem nadřízenému orgánu nepředložil a ani sám nerozhodl. Informace tak žalobci nebyly poskytnuty v zákonem stanovených lhůtách a do dne podání žaloby požadované informace ze strany žalovaného žalobce neobdržel. Žalobce proto dovodil, že podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), využil bezvýsledně všechny prostředky, které procesní předpis stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu a podal proto u soudu žalobu proti nečinnosti správního orgánu. 3. Druhým žalobním bodem byl žalobcův požadavek, aby žalovaný poskytl žalobci požadované informace bezplatně. Žalobce ve své žalobě odkázal na ustanovení § 17 odst. 3 a § 17 odst. 4 informačního zákona. Konkrétně žalobce tvrdil, že jelikož žalovaný nesplnil vůči žalobci oznamovací povinnost podle § 17 odst. 3 informačního zákona, ztratil podle § 17 odst. 4 nárok na úhradu nákladů. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se žalovaný zabýval každým jednotlivým podáním žalobce. Byl přitom vázán jak výslovným obsahem stížnostního oznámení, který žalobce podal, tak právním názorem prošetřovatele na Ministerstvu financí a státního tajemníka na Ministerstvu financí, kterým bylo první stížnostní oznámení žalobce adresováno. Jelikož prošetřovatel vydal stanovisko, podle kterého věc náležela do působnosti žalovaného, byla celá věc žalovanému postoupena z Ministerstva financí. Žalovaný dále namítl, že byť některé body stížnosti mohly být izolovaně chápány jako žádosti o poskytnutí informací podle informačního zákona, její celek a smysl byl žalobcem interpretován způsobem odpovídajícím jejímu účelu, tj. jako stížnost, kterou se žalobce snažil domoci zařazení řadových zaměstnanců finančních úřadů (zejména územních pracovišť) do vyšších platových tříd. Stížnost žalobce na postup žalovaného ze dne 11. 12. 2019, adresované Ministerstvu financí, byla postoupena příslušnému organizačnímu útvaru Ministerstva financí (Odboru 39 – Správní činnost, poznámka soudu), který vykonává působnost ministerstva jako správního orgánu nejblíže nadřízeného Generálního finančního ředitelství. 5. Žalovaný namítl, že žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána v době, kdy nadřízený orgán stále přezkoumává postup žalovaného při vyřizování stížnostních oznámení, případně při vyřizování žádosti o informace ve smyslu informačního zákona. Navíc s účinností od 1. 1. 2020 obsahuje informační zákon další speciální úpravu příslušnosti k opatřením proti nečinnosti nadřízeného orgánu, konkrétně ustanovení § 16b informačního zákona. Podle tohoto ustanovení je příslušný k opatřením proti nečinnosti nadřízeného orgánu Úřad pro ochranu osobních údajů. Vzhledem k tomu považuje žalovaný žalobu za nepřípustnou, jelikož ochrany a nápravy se lze domáhat jinými právními prostředky. Průběh řízení před správními orgány 6. Ze správního spisu vyplývá, že na Ministerstvo financí bylo dne 24. 8. 2018 doručeno stížnostní oznámení žalobce (v té době ještě státního zaměstnance) ze dne 21. 8. 2018 v rozsahu 85 stran a 22 stran příloh (nazvané žalobcem jako „první část stížnostního oznámení“) ve věci nespravedlivého odměňování žalobce a dalších řadových zaměstnanců finanční správy. V tomto stížnostním oznámení žalobce popsal svou činnost v oblasti finanční správy a okolnosti svého pracovního zařazení na úseku daňové kontroly. Z tohoto stížnostního oznámení plyne, že žalobcovým cílem bylo prošetřit tvrzenou nespravedlnost ze strany nadřízených ve věci odměňování žalobce, resp. všech řadových zaměstnanců Finanční správy České republiky. Na některých místech tohoto stížnostního oznámení zároveň žalobce požadoval po Ministerstvu financí konkrétní informace (body 34 až 71). Tyto informace hodlal žalobce podle svého vyjádření využít pro další část stížnostního oznámení. Ve svém souhrnu měly obě části stížnostního oznámení prokazovat tvrzenou nespravedlnost v odměňování žalobce. 7. Toto stížnostní oznámení (resp. jeho první část) bylo dne 30. 8. 2018 postoupeno na Generální finanční ředitelství. Ve „druhé části stížnostního oznámení“ ze dne 30. 9. 2018 žalobce žádal o další informace (bod č. 76). Prošetřovatelé na Generálním finančním ředitelství dospěli k závěru, že stížnostní oznámení žalobce je nutné kvalifikovat jako stížnost ve věcech výkonu služby a ve věcech služebního poměru ve smyslu § 157 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Stížnostní oznámení proto bylo prošetřeno Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj. Ve svém vyjádření o výsledku šetření, č. j. 4916959/18/3000-00061-701174 ze dne 12. 12. 2018, došel Finanční úřad pro Jihomoravský kraj k závěru, že stížnost žalobce není důvodná. Z následující korespondence mezi žalobcem a Generálním finančním ředitelstvím vyplynulo, že žalobce nesouhlasí se způsobem a závěrem celého prošetření. Věc proto posoudila ředitelka Generálního finančního ředitelství, která shledala konání Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj a jeho závěr o nedůvodnosti stížnosti správným. 8. V následující korespondenci mezi žalobcem a Generálním finančním ředitelství žádal žalobce o informace opětovně (např. v písemnosti Odpověď na výzvu k doplnění žádosti ze dne 15. 3. 2019 v bodě C, v písemnosti Reakce na doručení písemnosti ze dne 30. 5. 2019 a v písemnosti Reakce na vyrozumění ze dne 27. 6. 2019 a v písemnosti Reakce na odpověď ze dne 4. 7. 2019). Žalovaný však požadované informace žalobci neposkytl, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace. 9. Z vyjádření generální ředitelky Generálního finančního ředitelství ze dne 10. 12. 2019 plyne, že stížnostní oznámení žalobce bylo kvalifikováno jako stížnost ve věcech výkonu služby a ve věcech služebního poměru ve smyslu § 157 zákona o státní službě. Na jednotlivé požadavky o informace, které žalobce uvedl ve svém stížnostním oznámení, nebyl aplikován informační zákon. V tomto vyjádření generální ředitelka mj. argumentovala principem proporcionality s tím, že informace o platu a odměně konkrétního zaměstnance je nutné považovat za informace týkající se soukromí dané osoby, a nelze je proto poskytnout. 10. Dne 20. 12. 2019 obdrželo Ministerstvo financí podání žalobce, které bylo z části kvalifikováno jako stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Řízení před soudem 11. Městský soud v Praze při přezkoumání tvrzené nečinnosti vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání tohoto rozsudku (ustanovení § 81 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce ani žalovaný správní orgán se výslovně nevyjádřil k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, postupoval soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Včasnost žaloby 12. Soud nejprve posuzoval splnění podmínky řízení v podobě včasnosti podané žaloby. Vzhledem k množství spisového materiálu a obsáhlé korespondenci mezi žalobcem a žalovaným bylo nutné stanovit, zda byl