8 As 246/2020 — Nejvyšší správní soud

15 A 34/2018- 26 - text 19 15 A 34/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a JUDr. Romana Říčky, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Úvěrový servis s.r.o., IČO: 274 13 861 se sídlem Pravonín 88 zastoupená advokátem Mgr. Stanislavem Sochorem se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem Štěpánská 15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2018 č.j. ČOI 145789/17/O100/1000/ 17/18/SvoŠte/Št takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná rozhodla o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a Hl. města Prahy ze dne 31. 8. 2017 č.j. ČOI 115699/17/1000 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 200 000 Kč za porušení § 95 odst. 1 písm. g) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), dále pro porušení § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s odst. 1 písm. f) a n) přílohy č. 3 k tomuto zákonu a s § 11 odst. 1 téhož zákona, a dále za porušení § 11 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná napadeným rozhodnutím zrušila prvostupňové rozhodnutí v části týkající se porušení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v návaznosti na odst. 1 písm. n) přílohy č. 3 k tomuto zákonu a na § 11 odst. 1 tohoto zákona a spáchání správního deliktu ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 7. 2013 uzavřené se spotřebitelkou K. K. a ve smlouvě o úvěru ze dne 13. 3. 2015 uzavřené se spotřebitelem J. H. v článku IV. bodu 2 nebyla uvedena úplná informace o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, neboť zde chyběla informace, že: „V případě, že tato smlouva neobsahuje informace stanovené v § 6 odst. 1, lhůta pro odstoupení neskončí dříve, než 14 dnů poté, kdy věřitel spotřebiteli chybějící informace poskytne v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.“, a v této části řízení zastavila. Ve zbývající části žalovaná výrok prvostupňového rozhodnutí změnila tak, že uloženou úhrnnou pokutu snížila na částku 170 000 Kč a na konec odstavce v části výroku ad 1. doplnila slova „neboť Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 7. 2013 ke smlouvě o půjčce uzavřené se spotřebitelkou K. K. ze dne 10. 7. 2013 obsahoval informaci o celkové částce, kterou má spotřebitelka zaplatit, ve výši 131.928,- Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je ve výši 137.928,- Kč, a roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr byla uvedena ve výši 92,89 %, přičemž správná hodnota této sazby je ve výši 94,62 % a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 3. 2015 ke smlouvě o úvěru uzavřené se spotřebitelem J. H. dne 13. 3. 2015 obsahoval informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, ve výši 98.864,- Kč, přičemž správná částka splatná spotřebitelem je ve výši 99.264,- Kč a roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr byla uvedena ve výši 109,42 %, zatímco správná hodnota této sazby je ve výši 111,97 %.“ V části výroku prvostupňového rozhodnutí ad 2. žalovaná v prvním odstavci za slova „n) informaci o částce splatné za den“ doplnila slova „neboť smlouva o půjčce uzavřená se spotřebitelkou K. K. dne 10. 7. 2013 obsahovala informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit ve výši 131.928,- Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je ve výši 137.928,- Kč a roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr byla uvedena ve výši 94,62 %. Namísto informace o částce úroku splatné za den smlouva obsahovala pouze výpočet této částky tak, že ‘částka úroku za den činí 0,109% z dlužné částky‘“. V části výroku prvostupňového rozhodnutí ad 2 ve druhém odstavci za slova „A dále“ žalovaná doplnila slova „v rozporu s ust. § 6 odst. 1 a ust. § 11 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v návaznosti na odst. 1 písm. n) přílohy č. 3 k tomuto zákonu“ a ve třetím odstavci za slova „n) informaci o částce úroku splatné za den“ doplnila slova „neboť smlouva o úvěru uzavřená se spotřebitelem J. H. dne 13. 3. 2015 obsahovala informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, ve výši 98.864,- Kč, přičemž správná celková částka splatná spotřebitelem je ve výši 99.264,- Kč, a roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr byla uvedena ve výši 109,42 %, zatímco správná hodnota této sazby je ve výši 111,97 %. Namísto informace o částce úroku splatné za den smlouva obsahovala pouze výpočet této částky tak, že ‘částka úroku za den činí 0,125% z dlužné částky‘“. V části výroku prvostupňového rozhodnutí ad 2. ve čtvrtém odstavci pak žalovaná za slova „A dále“ doplnila slova „v rozporu s ust. § 6 odst. 1 a ust. § 11 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v návaznosti na odst. 1 písm. n) přílohy č. 3 k tomuto zákonu“. Ve zbytku žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdila. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná shrnula dosavadní průběh řízení a obsah podaného odvolání. V něm žalobkyně namítla, že jí správní orgán I. stupně vytknul, že informace ke spotřebitelskému úvěru a smlouva neobsahovaly informace předepsané v odst. 1 přílohy č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, avšak ve skutečnosti ji vytýkal nesprávný výpočet RPSN, která byla dle správního orgánu I. stupně ve skutečnosti v jednotkách procent vyšší oproti sazbě uvedené v dokumentech. Žalobkyně má za to, že rozdíl ve výpočtech byl dán tím, že splátky půjčky/úvěru nejsou splatné k výročí poskytnutí půjčky/úvěru, ale vždy k 25. dni v měsíci. Smlouva s J. H. je z data 13. 3. 2015 a první splátka byla splatná 25. 4. 2015, smlouva s K. K. je z data 10. 7. 2015 a první splátka byla splatná ke dni 25. 8. 2015. Danou odchylku ve výpočtech tak způsobuje časový posun (v zákonném vzorci prezentovaný jako číslo posledního čerpání). Kromě toho žalobkyně uvedla, že než sazba RPSN je pro úvahy spotřebitele významnější údaj o jeho celkových nákladech a platebních povinnostech, k čemuž neměl správní orgán I. stupně výhrady. I v případě, že by byl názor žalobkyně ohledně RPSN nesprávný, vzniklý rozdíl nebyl závažný. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že předmětné smlouvy neobsahovaly informaci o částce úroku splatné za den. Tento požadavek naplnila informací, že částka úroku za den činí 0,109 % z dlužné částky. Jednalo se o pevnou částku, kterou lze ke každému dni vyčíslit, a účel zákona byl tudíž naplněn. Naopak požadavek na uvedení údaje o částce úroku pevnou částkou považovala žalobkyně za rozporný se zákonem. V případě postupného splácení se totiž výše úroku každou splátkou poměrně snižuje, zatímco pokud by výše úroku byla stanovena pevnou částkou, platil by spotřebitel úroky i z části dluhu, kterou již vrátil. Požadavek správního orgánu I. stupně by vedl k nepřiměřenému poškozování a znevýhodňování spotřebitele. Informace uvedená ve smlouvě tak byla správná, pouze byla vyjádřena jinak, než si správní orgán I. stupně představoval. Požadavek na spotřebitele, aby si vynásobil dvě čísla, není požadavkem nepřiměřeným. Žalobkyně je toho názoru, že spotřebitelům poskytla správnou informaci také ve vztahu k odstoupení od smlouvy. Bylo by nelogické, aby ve smlouvě tvrdila, že smlouva neobsahuje zákonem požadované náležitosti, v důsledku čehož lhůta pro odstoupení vlastně neskončí, jak naznačil správní orgán I. stupně. Zákon nemusí být ve smlouvě doslovně opsán, a to i s ohledem na princip neznalost zákona neomlouvá. Nemohlo se tak jednat o správní delikt. Další odvolací námitkou žalobkyně brojila proti výši uložené sankce, která je podle ní nepřiměřená a likvidační. Žádný z dotčených spotřebitelů nenamítal, že by byl ovlivněn či dokonce ohrožen uvedením nesprávné RPSN či celkové částky úvěru. Takovouto hypotetickou úvahu proto nelze považovat za významnou, a fakt, že žalobkyně nepředložila způsob svého výpočtu RPSN, jí nelze přičítat k tíži. Pokutu žalobkyně považuje za nepřiměřenou také ve vztahu k rozsahu plnění dle kontrolovaných smluv (půjčka ve výši 60 000 Kč, vráceno mělo být 71 928 Kč, resp. úvěr ve výši 40 000 Kč, vráceno mělo být 54 864 Kč), přičemž ve druhém případě spotřebitel svůj závazek vypořádal na základě odstoupení od smlouvy. Výše uložené pokuty tak téměř odpovídala součtu částek, které si spotřebitelé od žalobkyně půjčili a které se nad rámec jistiny zavázali vrátit, což neodpovídá požadavku přiměřenosti. Žalobkyně by si dokázala představit poku