1 As 10/2019 — Nejvyšší správní soud

17 A 40/2020- 69 - text 7 17 A 40/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: ██████████ bytem █████████████████████████ zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným se sídlem Jugoslávských partyzánů 1599/31, Praha 6 proti žalovanému: Úřad městské části Praha 8 se sídlem Zenklova 1/35, 180 00 Praha 8 o žalobě ze dne 31. 3. 2020 na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto: I. Žalovanému se zakazuje, aby pokračoval v porušování práv žalobce v důsledku nevydání parkovacího oprávnění pro silniční motorové vozidlo s registrační značkou ████████, a ukládá se mu povinnost vydat žalobci ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku parkovací oprávnění pro silniční motorové vozidlo s registrační značkou ████████, a to za cenu za užívání místní komunikace k stání silničního motorového vozidla dle příslušného ceníku parkovacích oprávnění. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 14 342 Kč, a to do rukou zástupce žalobce JUDr. Petra Novotného, advokáta. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci nevydal parkovací oprávnění, neumožnil mu zaplatit sjednanou cenu za užívání místní komunikace k stání silničního motorového vozidla ve smyslu § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“), a neposkytl žalobci potřebnou součinnost k tomu, aby žalobce mohl místní komunikaci v místě svého trvalého pobytu užívat k stání silničního motorového vozidla, byl nezákonný. Současně se domáhal, aby soud zakázal žalovanému v nezákonném zásahu dále pokračovat a přikázal mu vydat žalobci parkovací oprávnění. 2. V žalobě žalobce uvedl, že má trvalý pobyt na území Městské části Praha 8. Od 20. 8. 2018 na základě původně ústní dohody se svým dědem dlouhodobě a trvale užívá pro své osobní potřeby motorové vozidlo, na jehož provoz rovněž hradí veškeré náklady. Dne 28. 1. 2020 podal žalobce k žalovanému žádost o vydání parkovacího oprávnění, neboť bez něj nemůže v místě svého bydliště vozidlo zaparkovat. K žádosti předložil všechny potřebné doklady, na jejichž základě lze jeho nárok na vydání parkovacího oprávnění jednoznačně určit. S ohledem na to, že podání žádosti již předcházela komunikace mezi žalobcem a žalovaným, kdy bylo žalovaným opakovaně sdělováno, že podmínky pro vydání parkovacího oprávnění stanoví Metodika vydávání parkovacích oprávnění/karet pro zóny placeného stání v hl. m. Praze (dále jen „metodika“), uvedl žalobce v žádosti relevantní důvody. 3. Žalovaný však žádost nevyřídil a dne 6. 2. 2020 mu v přípise č. j. MCP8 034307/2020 sdělil, že ji projedná toliko při osobní návštěvě tzv. výdejny v budově žalovaného. Žalobce výdejnu ještě tentýž den navštívil, ačkoli byl již v této chvíli přesvědčen o protizákonnosti postupu žalovaného, který jeho písemnou žádost nevyřídil písemně, ale v rozporu se zásadami vyjádřenými v § 4 odst. 4 a § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), po žalobci požadoval osobní návštěvu výdejny. Na výdejně žalobce předložil svou žádost, všechny listinné podklady, vč. občanského průkazu, technického průkazu vozidla a smlouvy o výpůjčce vozidla s úředně ověřenými podpisy. Přítomná úřední osoba však žalobci sdělila, že žádosti na základě metodiky nelze vyhovět, a dokonce mu odmítla vydat jakékoli písemné potvrzení o tom, že podle žalovaného podmínky pro vydání oprávnění nesplnil. 4. Žalobce v reakci na postup žalovaného následující den odeslal žalovanému svou výhradu vůči jeho postupu, v níž setrval na své žádosti a žádal žalovaného, aby v souladu se zákonem žádost vyřídil. Žalovaný žalobci odpověděl až 28. 2. 2020, tj. den po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 3 věty první ve spojení s § 154 in fine a § 158 odst. 1 správního řádu, v přípise č. j. MCP8 045451/2020. V něm však žalovaný opět žádost nevyřídil, ale žalobci toliko sdělil, že podle názoru žalovaného není vydávání parkovacího oprávnění výkonem státní správy, a zopakoval svůj již dříve vyslovený názor, že právním základem pro vydávání oprávnění je metodika a že pro jeho vydání je nutná osobní návštěva výdejny. 5. Žalobce rovněž podal stížnost dle § 175 správního řádu, kterou však Magistrát hlavního města Praha, coby nadřízený žalovaného, ke dni podání žaloby nevyřídil. 6. Z § 23 odst. 1 písm. c) ZPK vyplývá nutnost splnit dvě podmínky pro vydání parkovacího oprávnění, a to trvalý pobyt v dané oblasti a zaplacení sjednané ceny. Přitom z formulace „užít k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby“ není zřejmé, zda se jedná o další podmínky, tj. podmínku vztahu dané osoby k danému vozidlu. Pokud ano, zákon nenaznačuje, o jaký vztah osoby k vozidlu by se mělo jednat. Navzdory této nejasnosti si žalovaný v metodice stanovil, které vztahy jsou uznatelné pro účely vydání parkovacího oprávnění, a které nikoli. To odporuje nálezům Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 a sp. zn. IV. ÚS 666/02 a v nich vyjádřené zásadě in dubio mitius. Žalobce proto nevidí žádný důvod, aby vztah založený přenecháním vozidla rodinným příslušníkem měl být posuzován jinak než např. vztah založený leasingovou smlouvou nebo nájmem vozidla v autopůjčovně, které metodika uznává, neboť to nemá žádnou oporu v zákoně. Smyslem zavádění parkovacích zón koneckonců je umožnit obyvatelům dané oblasti, kterým žalobce je, v ní parkovat. 7. Žalobce též zmínil, že při současné epidemii koronaviru je doporučováno, či nařizováno zdržovat se ve svém obydlí a omezit pohyb a cesty, přičemž v důsledku zásahu žalovaného bude žalobce nucen ke zbytečnému dojíždění pro své vozidlo. 8. Žalobce si je vědom toho, že je nezbytné zabránit obcházení systému parkovacího oprávnění pomocí fiktivních smluv umožňujících parkovat v Praze osobám, které zde nemají trvalý pobyt. Proto předložil veškeré doklady prokazující nejen jeho právní, ale i skutečný vztah k vozidlu, leč žalovaný se žádným z podkladů žádosti nezabýval. Ohledně možnosti získání parkovacího oprávnění převodem vlastnictví vozu žalobce poznamenal, že by pro něj znamenal nepřiměřeně vysoké náklady spojené s tzv. ekologickou daní a s novou pojistnou smlouvou, které si nemůže dovolit hradit. 9. K metodice dále žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132, dle něhož „[m]etodika vydaná magistrátem ke sjednocení postupu jednotlivých úřadů tak nemůže být považována za opatření obecné povahy (...) ale pouze za akt interní povahy. Ten je závazný pro správní orgány, které jsou vůči orgánu vydávajícímu metodiku v podřízeném postavení, nezavazuje však adresáty jejich působení.“. 10. Citovaný rozsudek také potvrzuje, že vydávání parkovacích oprávnění je výkonem veřejné správy, což žalovaný popírá, v opačném případě by totiž žaloba ve věci parkovacího oprávněné nebyla Nejvyšším správním soudem připuštěna k projednání. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Předně setrval na nutnosti osobního podání žádosti, neboť je zapotřebí ověřit místo trvalého pobytu osobním dokladem a při splnění podmínek pro vydání parkovacího oprávnění je vydán zálohový list, na němž žadatel svým podpisem stvrdí správnost poskytnutých údajů, načež obdrží potvrzení o vydání parkovacího oprávnění. 12. Dále žalovaný akcentoval, že je vázán metodikou, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 As 10/2019-132, a není oprávněn k udělování výjimek, k čemuž odkázal na usnesení Rady hlavního města Prahy, číslo 468 ze dne 6. 3. 2018, kde nadřízený žalovaného udělil jednorázovou výjimku ze zásad pro zřizování zón placeného stání. O obsahu metodiky a uznávaných právních vztazích dokládajících užívání vozidla mohou žadatelé získat informace též na internetových stránkách (parkujvklidu.cz). 13. Žalovaný upozornil na potenciální riziko obcházení systému parkovacího oprávnění na podkladě smlouvy o výpůjčce s příbuzným. Ohledně nákladnosti převodu vlastnictví vozu na žalobce poznamenal žalovaný, že žalobce má možnost parkovat v Bohnicích, Praha 8, kde nejsou zóny placeného stání zavedeny, popř. na soukromých hlídaných parkovištích. Další vyjádření stran 14. Žalobce v replice zopakoval, že požadavek na osobní podání žádosti považuje za neodůvodněný, přesto mu vyhověl. Veškeré tvrzené údaje si totiž žalovaný může zjistit z příslušných evidencí a registrů a totožnost žadatele je ověřena tím, že žádost podal skrze datovou schránku. Dále setrval na tom, že ač je žalovaný vázán metodikou, je především vázán zákonem a zveřejnění podmínek obsažených v metodice na internetových stránkách na tom nemůže nic změnit. Žalovaný nemůže s odkazem na metodiku odmítnout vydat oprávnění pouze na základě automatického podezření, že každý takový žadatel se snaží obejít zákon a dosáhnout parkování pro někoho, kdo nemá v Praze trval