1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

2 A 10/2016- 40 - text 7 2 A 10/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně: J. B. bytem P. zastoupena JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskosprávní sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2015 č.j. S-MHMP 1993813/2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru občansko správního ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. R 1102/2015, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích), kterého se dopustila tím, že dne 3. 4. 2015 v době kolem 19:30 hod., v provozovně Hafikov, Galerie Nové Butovice, Radlická 117, v Praze 5 využila nepozornosti O. A. a ze stolu umístěného poblíž WC vzala její volně položený mobilní telefon zn. Samsung Galaxy s 5 IMEI 353687/06/860206/6, bílé barvy, s poškozeným (prasklým) dotykovým displejem v tehdejší hodnotě 3 900 Kč, v úmyslu si jej ponechat, a tak způsobila škodu na cizím majetku krádeží. Za tento přestupek jí správní orgán prvního stupně uložil podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a ust. § 50 odst. 2 zákona o přestupcích pokutu ve výši 10 000 Kč. 2. V žalobě žalobkyně trvala na tom, že se krádeže nedopustila. Nepopírala, že ze stolku poblíž toalet sebrala mobilní telefon, domnívala se, že přístroj někdo na místě zapomenul a chtěla jej odevzdat. Namítala, že rozhodnutí správních orgánů jsou nesprávná již co do kvalifikace skutku. Podle žalobkyně údajně poškozená mobilní telefon vůbec v dispozici neměla a žalobkyně jej tak nemohla ani z její dispozice odejmout a takto se ho zmocnit. Měla za to, že postup obou správních orgánů při kvalifikaci skutku údajně spáchaného žalobkyní svědčí o nedbalém přístupu těchto správních orgánů ke zjištění skutečného stavu věci. Namítala rovněž nedostatky v dokazování, když se správní orgány nesnažily zajistit výpověď svědka J. V., třetího policisty, který byl přítomen zásahu na místě údajné krádeže, nedošlo ani k provedení důkazu záznamem z hlavního líčení u soudu. Správní orgán prvního stupně nemohl zjistit skutkový stav věci, když neprovedl dostatek důkazů způsobilých jej objasnit, a zároveň důkazy, k jejichž provedení přikročil, hodnotil nesprávně. Přesto, že v přestupkovém řízení vypovídali pouze dva ze zasahujících policistů, přičemž jeden nebyl s to správně popsat časový sled událostí a druhý nebyl přítomen momentu, kdy žalobkyně předávala nalezený mobilní telefon, potvrdil žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s tím, že v provedených důkazech žádné rozhodné rozpory nezjistil. Podle žalobkyně je rovněž nepřípustný také postup správního orgánu prvního stupně, kdy tento zjevně hodnotil výpovědi svědků společně s úředním záznamem, ač si byl vědom toho, že úřední záznam nelze v řízení jako důkaz použít. Dále žalobkyně namítala neprokázání jejího úmyslu si nalezený telefon přivlastnit, ukrást. S právní orgán prvního stupně zcela neodůvodněně při hodnocení důkazů vyzdvihnul skutečnosti, které svědčily v neprospěch žalobkyně, skutečnosti v její prospěch naopak pominul. Na závěr se pak žalobkyně ohradila i proti dle jejího názoru nepřípustným hodnotícím odsudkům její osoby. 3. Ve vyjádření k žalobě se žalovaný zabýval námitkami žalobkyně a s odkazem na důvody jím vyložené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí považoval žalobu za nedůvodnou. 4. V replice žalobkyně mimo jiné zdůraznila, že nejpodstatnější chybou správního řízení je neprokázání jejího úmyslného jednání. Úmysl žalobkyně ponechat si nalezený mobilní telefon byl dovozen pouze nepřímo z výpovědi poškozené a některých svědků. 5. Soud v předmětné věci rozhodl bez jednání dle ust. § 51 s. ř. s., když žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila a žalovaný v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas s takovýmto postupem. 6. Správní spis pak především obsahuje následující pro danou věc podstatné dokumenty: oznámení o zahájení řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci ze dne 21. 8. 2015 č.j. R 1102/15, vyjádření obviněné ze dne 29. 8. 2015, protokol sepsaný při ústním jednání ze dne 16. 9. 2015 č.j. R 1102/15 MC05 52713/15/OOS6, vyjádření obviněné k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 10. 2015, rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru občanskosprávního ze dne 20. 10. 2015 č.j. R 1102/15, odvolání žalobkyně ze dne 4. 11. 2015 včetně doplnění ze dne 11. 11. 2015, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2015 č.j. S-MHMP 1993813/2015. 7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále též „s.ř.s.“/), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 8. Soud posoudil předmětnou věc takto: 9. Podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích), ve znění účinném do 30. 9. 2016, přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí. Za tento přestupek lze podle § 50 odst. 2 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, uložit pokutu do 15.000 Kč nebo zákaz pobytu. 10. Soud dospěl k závěru, že správní orgány v posuzovaném případě v dostatečném rozsahu zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu lze odkázat na s. 4-5 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně: „Obviněná popřela, že by si předmětný mobilní telefon chtěla ponechat, a opakovaně tvrdila, že jej chtěla vrátit. Na svoji obhajobu dále uváděla, že předmětný mobilní telefon se jí nepodařilo vrátit, protože nemohla najít důvěryhodnou a odpovědnou osobu, které by mobilní telefon vrátila. Proto se snažila najít někoho z ochranky obchodního centra, ale to se jí nepovedlo, a jelikož již byla unavená, jednak z důvodu operace očních víček a bylo již pozdě, na místě vznikl chaos ze strany paní A., tak na mobilní telefon zapomněla. Proto jej vydala až, když byla kontaktována hlídkou policie, a to z vlastní vůle. Proti této verzi stojí ovšem výpovědi vyslechnutých svědků O. A., V. S., P. Š. a J. M., kteří její obhajobu jednoznačně vyvracejí. Svědkyně O. A. vypověděla, že po zjištění, že její mobilní telefon se již nenachází na místě, kde ho odložila, se okamžitě obrátila na pracovníky Hafíkova a svědek J. M. následně zjistil podezřelou osobu, která se u místa, kde byl mobilní telefon svědkyní umístěn, pohybovala. Proto šel ke stolu, mluvil se svědkyní E. L. a následně přímo s obviněnou a zeptal se jí, zda náhodou neviděla u mikrovlnné trouby mobilní telefon a ona mu odpověděla, že ne. Přitom z výpovědi obviněné při ústním jednání jednoznačně vyplývá, že předmětný mobilní telefon vzala u stolku u WC a měla ho u sebe. V tom okamžiku již musela pochopit, že předmětný telefon někdo postrádá. Následně byla kontaktována přímo svědkyní O. A. a z jejího jednání musela seznat, že se jedná o majitelku předmětného mobilního telefonu. Její obhajoba ve smyslu, že svědkyně křičela, že jí nerozuměla, protože mluvila rusky, považuje správní orgán za účelovou. Svědkyně O. A. vypověděla při ústním jednání, že na obviněnou mluvila česky a správní orgán neměl důvod tomu neuvěřit, protože svědkyně, ač cizinka, mluvila před správním orgánem velmi dobře česky. V době, kdy chtěla zjistit, kde je její mobilní telefon, by rozhodně nemluvila rusky, protože bylo v jejím zájmu toto zjistit. Přesto jej obviněná nevrátila a pokoušela se s ním odejít z Hafíkova.“ Správní orgán prvního stupně dále zdůraznil, že v době svědecké výpovědi již paní A. měla svůj mobilní telefon zpět, několikrát ve věci shodně vypovídala, a to jak na policii, tak před soudem, „a dle názoru správního orgánu neměla důvod vypovídat před správním orgánem nepravdivě, aby se žalobkyni případně chtěla pomstít. Taktéž svědek J. M., který není v celé věci nijak osobně zainteresován, vypovídal, dle názoru správního orgánu, pravdivě. Při ústním jednání sice uvedl, že podle výrazu očí by obviněnou nepoznal, ale dodal, že to bylo z důvodu, že tehdy na místě v Hafíkově měla něco bílého na víčkách. Jelikož obviněná předala správnímu orgánu fotografii svého obličeje (důkaz – foto obviněné po operaci víček), kde je jednoznačně vidět,