4 Ads 113/2013 — Nejvyšší správní soud

2 Ad 28/2015- 61 - text 12 2 Ad 28/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobkyně: JUDr. N. R., bytem, zastoupena Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 14, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2015, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2015, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Evy Kantoříkové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty její námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí žalované č. j. X ze dne 18. 7. 2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „ZDP“). 2. Žalobkyně uvádí, že ke dni podání žádosti o starobní důchod splnila 30ti letou dobu pojištění potřebnou pro přiznání starobního důchodu. Žalovaná nezapočetla žalobkyni dobu středoškolského a vysokoškolského studia v cizině v zemi původu (Bělorusku) v době od 1. 9. 1966 do 25. 6. 1974, a to v rozsahu prvních šesti let studia po dosažení věku 18 let. Žalovaná na aplikovala § 13 ZDP, odmítla však započíst dobu studia na vysoké škole v Bělorusku, přestože k tomuto kroku byly dle žalobkyně splněny podmínky zakotvené v § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995. Zákonem č. 110/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 5. 1990, byl do zákona č. 100/1988 Sb. vložen nový § 169a, podle něhož se doby zaměstnání a náhradní doby v cizině před 1. květnem 1990 hodnotí podle předpisů platných před tímto dnem; přitom se nevyžaduje splnění podmínky povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. Ustanovení § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 30. 4. 1990, znělo: „Pokud nevyplývá něco jiného z mezinárodních smluv, hodnotí se z dob zaměstnání a náhradních dob v cizině pro vznik nebo výši nároku na důchod jen doby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) a f) a v § 9 odst. 1 písm. e), f) a h), československým státním občanům, kteří se zdržovali v cizině s povolením příslušného československého státního orgánu; federální ministerstvo práce a sociálních věcí může v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány povolit výjimku z důvodů hodných zvláštního zřetele.“ 3. Žalobkyně se domnívá, že překážkou pro započtení zmíněné doby není ani skutečnost, že v době studia nebyla československým státním občanem. Zákon výslovně neuvádí, že osoba musí být občanem ČR v době studia, dle žalobkyně proto pro započtení zmíněné doby postačuje, pokud je tato osoba občanem ČR v době rozhodování o důchodové dávce. Její vzdělání na vysoké škole je srovnatelné s českým vysokoškolským vzděláním, což vyplývá z osvědčení o uznání jejího vysokoškolského vzdělání MŠMT. 4. Žalovaná v řadě případů dobu studia po dobu prvních šesti let po dosažení věku 18ti na území bývalé SSSR bývalým občanům nástupnických států SSSR započítává, např. v případě č. j. X, tím žalovaná porušuje zásadu správního práva rozhodovat ve skutkově stejných případech stejně. Žalobkyně je názoru, že jí měly být započteny doložené doby, které odpracovala v zemi původu, v Bělorusku, když na právní vztahy mezi ČR a Běloruskem se aplikovala do 22. 9. 2009 Dohoda mezi ČSR a Běloruskem o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. V ČR jí byl udělen azyl, následně občanství. Udělením azylu se žalobkyni ČR coby signatář Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 zavázala zajistit zabezpečení ve stáří. Toto však při nezapočtení dob pojištění odpracovaných v Bělorusku zajištěno není a žalobkyně se ocitá ve stavu hmotné nouze. 5. Dle čl. 24 odst. 1 písm. b) Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.) se smluvní státy zavazují zaručit uprchlíkům, kteří se zákonně nacházejí na jejich území, stejné zacházení jako svým vlastním občanům v oblasti sociálního zabezpečení včetně zabezpečení ve stáří s výjimkou následujících omezení: i) příslušná opatření týkající se zachování práv již nabytých či jejich nabývání, ii) zákony nebo nařízení země pobytu mohou stanovit zvláštní opatření týkající se výhod či částečných výhod, jež mohou být plně hrazeny z veřejných prostředků, jakož i příspěvků poskytovaných osobám, které nesplnily všechny požadované podmínky předepsané k vyplácení normálního důchodu. To znamená, že uprchlíci mají mít stejné postavení v oblasti sociálního zabezpečení jako občané přijímajícího státu, přičemž Úmluva umožňuje, aby přijímající stát pro ně zavedl příznivější právní úpravu, aby jim vznikl nárok na důchodové dávky, neboť tvůrci úmluvy si byli vědomi toho, že dotčené osoby, pokud jim bude udělen status uprchlíka v pozdějším věku, nezískají na území státu, který jim poskytnul mezinárodní ochranu, potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na starobní důchod. 6. Vedle Úmluvy o právním postavení uprchlíků je Česká republika vázána rovněž Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), pro danou věc je rozhodný čl. 26 Paktu. Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 29 ZDP vyplývá, že uprchlíci, kteří do České republiky přijdou ve středním nebo vyšším produktivním věku, fakticky nemohou splnit podmínky pro nárok na obecný starobní důchod (a to ani vypočtený v dílčí výši pouze z dob pojištění získaných v České republice), i když by byli po celou dobu ode dne udělení mezinárodní ochrany do dne dosažení důchodového věku účastni důchodového pojištění, přičemž tato doba může být i poměrně dlouhá, např. 19 let, přičemž uprchlík neobdrží žádné protiplnění z českého důchodového systému, i když řádně odváděl pojistné. Žalobkyně se proto domnívá, že Česká republika nedostála svému závazku zakotvenému v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zajistit stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace uprchlíkům v oblasti zabezpečení ve stáří, neboť nepřijala žádnou právní úpravu tak, aby uprchlíci mohli vzhledem k věku, v němž jim byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, fakticky splnit podmínky nároku na obecný starobní důchod, byť samozřejmě nižší, odvozený pouze z dob pojištění získaných v ČR, příp. na území jejích smluvních partnerů v oblasti sociálního zabezpečení. 7. Za této situace, kdy existuje mezera v právu způsobující nepřímou diskriminaci uprchlíků v oblasti zabezpečení ve stáří v ČR, je žalobkyně názoru, že k zajištění práva na přiměřené sociální zabezpečení ve stáří, by jí Česká republika měla započíst jako českou dobu pojištění doby pojištění, které získala v době platnosti Dohody mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. na území dnešního Běloruska. Dne 1. 11. 2014 vstoupila v platnost Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení, která byla publikována ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 57/2014 Sb. m. s. Tato dohoda měla být dle žalobkyně aplikována. Žalovaná pochybila, pokud se při posuzování vzniku důchodového nároku nezabývala otázkou, zda nemají být doby pojištění získané na území Běloruska zhodnoceny na základě ustanovení této smlouvy. Žalobkyně je osobou, na kterou předmětná dohoda dopadá, k tomu žalobkyně odkazuje na znění čl. 3 dohody. Žalobkyně je státním občanem ČR. Žalovaná tak měla v daném případě zkoumat, zda doby pojištění, které získala prací v Bělorusku, mohly být podle předpisů Ruské federace zhodnoceny. Dále žalobkyně poukazuje na čl. 30 odst. 3 předmětné smlouvy, přičemž pracovala v Bělorusku, tedy v zemi, se kterou má Ruská federace uzavřenu smlouvu o uznávání dob pojištění, dohodu ze dne 13. 3. 1992 o zárukách práv občanů států – členů Společenství nezávislých států v oblasti důchodového zabezpečení. 8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně uplatnila žádost o starobní důchod až v době bezesmluvního vztahu mezi ČR a bývalým Sovětským svazem, ukončeným ke dni 1. 1. 2009. Ačkoli má žalobkyně české občanství, pro účely posouzení nároku a výši starobního důchodu byly žalovanou zohledněny pouze doby pojištění získané žalobkyní na území ČR od 2. 7. 1991 s tím, že jí jako české občance byla zhodnocena doba péče o dítě v době od 28. 10. 1980 do 27. 10. 1984. Žalobkyni byla zhodnocena doba pojištění v celkovém rozsahu 24 let a 258 dnů. Do celkové doby pojištění zahrnuta doba studia absolvovaná žalobkyní v Bělorusku v letech 1966 až 1974, ani žádná další doba pojištění (zaměstnání) získaná v Bělorusku do roku 1991, tedy předtím, než žalobkyně přesídlila do ČR. 9. Zápočet doby z období 1966 až 1974 by dle žalované přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by ČR byla, pokud jde o oblast státního zabezpečení, ve smluvním svazku s Běloruskem, a její nositel pojištění by tuto dobu za dobu pojištění pro účely důchodového pojištění považoval a potvrdil. Tento stav však v době uplatnění žá