— Nejvyšší správní soud

5 A 85/2017- 29 - text 11 5 A 85/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Mgr. M. V. adresa pro doručování X Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 2. 3. 2017, č. j. MSP-41/2016-SJL-ROZ/4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti (dále jen „žalovaný“) zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) ze dne 14. 10. 2016, č. j. MSP-661/2010-LO-INSO/19. Tímto rozhodnutím byl podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnut návrh žalobce na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce (dále jen „Návrh“). 2. V napadeném rozhodnutí se žalovaný postupně vyrovnával s námitkami žalobce uplatněnými v podaném rozkladu. 3. Žalovaný nesouhlasil s námitkou nesprávné interpretace § 6 odst. 4 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „ZIS“), neboť toto ustanovení výslovně a zcela jednoznačně umožňuje podat návrh na povolení výkonu činnosti insolvenčního správce pouze ve lhůtě 6 měsíců ode dne vykonání zkoušky insolvenčního správce. Pravomoc ministerstva vydat povolení je tak omezena tím, že dle předmětného ustanovení může povolení vydat pouze v případě dodržení této lhůty, přičemž ZIS ministerstvu v tomto ohledu neposkytuje žádný prostor pro uvážení. K tomu žalovaný odkázal na rozhodnutí ministerstva a uvedl, že žalobce nerozporuje skutečnost, že nedisponuje osvědčením o vykonání zkoušky, od kterého neuběhlo více než 6 měsíců. 4. Žalovaný nepřisvědčil námitce teleologické redukce. Uvedl, že žalobce ve své argumentaci opomněl čl. II. odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 185/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 185/2013 Sb.“). Vzhledem ke zcela jednoznačné a výslovné speciální úpravě ve vztahu k fyzickým osobám, které vykonaly zkoušku insolvenčního správce přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 185/2013 Sb., nelze o žalobcem tvrzené mezeře v zákoně vůbec uvažovat. K tomu žalovaný rovněž poukázal na důvodovou zprávu k čl. II. odst. 3 zákona č. 185/2013 Sb. Žalovaný se tak plně ztotožnil s názorem ministerstva, podle kterého je správní orgán vázán zněním právních předpisů. 5. Uvedl, že ani při zkoumání smyslu a účelu předmětného ustanovení nelze dospěl k závěru, že by bylo vhodné postupovat metodou teleologické redukce a ustanovení v případě žalobce neaplikovat. V rozkladu žalobce redukuje účel předmětného ustanovení na požadavek, aby doba mezi prověřením odborné způsobilosti žadatele a okamžikem, kdy začne skutečně vykonávat činnost insolvenčního správce, nebyla příliš dlouhá. To je jeden z cílů ustanovení. Žalobce však přitom pomíjí další význam předmětného ustanovení, kterým je zpřísňování požadavků ZIS na insolvenční správce. K tomu žalovaný odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 185/2013 Sb. 6. Dále upozornil, že v době vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce se na žalobce vztahovala výjimka dle § 41 ve spojení s § 40 odst. 1 ZIS. Žalobce tudíž při návrhu na vydání povolení ze dne 3. 1. 2011 nemusel splňovat podmínku vzdělání stanovenou v § 6 odst. 1 písm. b) ZIS a tuto podmínku skutečně nesplňoval. Tato výjimka však trvala po přechodné období, které dle § 41 ZIS uplynulo dne 1. 1. 2014. Pokud by tedy žalobce v důsledku podání oznámení ze dne 30. 11. 2013 neukončil svoji činnost insolvenčního správce k 31. 12. 2013, tedy k poslednímu dni, ve kterém se na něj uplatňovala výjimka, po uplynutí dne 1. 1. 2014 by již nesplňoval zákonné požadavky pro výkon činnosti insolvenčního správce, konkrétně podmínku § 6 odst. 1 písm. b) ZIS a z tohoto důvodu by ministerstvo žalobci zrušilo povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 13 odst. 1 písm. a) ZIS. Se zrušením povolení by se následně pojily mj. důsledky dle § 31 odst. 4 zákona č. 182/2016 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Za těchto okolností by výklad předmětného ustanovení zastávaný žalobcem vedl k tomu, že by se v důsledku ukončení činnosti insolvenčního správce na vlastní žádost vyhnul ZIS předvídaným důsledkům časového omezení výjimky z požadavku vysokoškolského magisterského vzdělání upravené v § 41 ve spojení s § 40 odst. 1 ZIS. Takový výklad by byl v rozporu s jedním z cílů předmětného ustanovení. 7. Nesouhlasil s námitkou žalobce, který rozporoval argumentaci ministerstva, podle které metodologický postup teleologické redukce je postup výjimečný a úzce využitelný. Uvedl, že v nálezu Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. 318/06, se ÚS zabýval zkoumáním působnosti orgánů veřejné moci, při kterém je užití teleologických argumentů v rozporu s dikcí zákona správním orgánem podle ÚS zcela nepřípustné. V usnesení Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 28 Cdo 1709/2007 se pak podává, že pro „restriktivní výklad (teleologickou redukci) zmíněného ustanovení chybí nezbytné přesvědčivé důvody do té míry, že dovolací soud zde neshledal otázku zásadního právního významu“. V rozsudku NS sp. zn. 28 Cdo 2304/2011se sice podává, že teleologická redukce není uplatňována soudem ojediněle, ale NS v citovaném rozhodnutí hovoří o aplikaci teleologické redukce soudem, nikoliv správním orgánem. Ani ze zbývajících rozhodnutí uváděných žalobcem pak nevyplývají žádné argumenty podporující jeho tvrzení, neboť všechny se týkají možného metodologického postupu teologické redukce soudem, nikoliv správním orgánem. 8. K námitce diskriminace uvedl, že o diskriminaci lze uvažovat, pokud se nedůvodně s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě některého z diskriminačních důvodů nebo pokud je osoba znevýhodněna z některého z diskriminačních důvodů proti ostatním. 9. Nesouhlasil s námitkou žalobce, jenž shledává neodůvodněně diskriminační srovnání insolvenčního správce, který ukončil svou činnost a při novém návrhu na povolení výkonu činnosti insolvenčního správce musí splnit podmínky jako v situaci, kdy návrh na povolení podává poprvé, s insolvenčním správcem, kterému pozastavení práva vykonávat činnost bez dalšího zaniká dnem, kdy pominula okolnost, která byla důvodem pozastavení tohoto práva. Uvedl, že instituty ukončení činnosti a pozastavení činnosti jsou instituty ze své podstaty odlišné, když insolvenčnímu správci s pozastavenou činností právo vykonávat činnost nezaniká a po celou dobu pozastavení insolvenční správce disponuje povolením vykonávat činnost insolvenčního správce na rozdíl od insolvenčního správce, kterému v důsledku písemného oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce ministerstvu právo vykonávat insolvenčního správce zaniká. Tuto skutečnost reflektoval i zákonodárce, když oba instituty v zákoně upravil odlišně, a vzhledem k tomu není možné o diskriminaci žalobce uvažovat. 10. Uzavřel, že neshledal, že by s žalobcem bylo zacházeno méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci. 11. K námitce žalobce ohledně zásahu do právní jistoty žalovaný zdůraznil, že ZIS před přijetím zákona č. 185/2013 Sb. sice výslovně nestanovil maximální lhůtu pro podání žádosti o vydání povolení insolvenčního správce ve vztahu k datu složení zkoušky, zároveň však ani nestanovil, že by v případě, že insolvenční správce na vlastní žádost ukončí činnost, bude při následném opětovném podání žádosti o povolení vzata v potaz zkouška vykonaná před vydáním původního povolení, a to bez jakéhokoliv časového omezení. Za těchto okolností nelze tvrdit, že žalobci v tomto směru svědčila právní jistota, a to tím spíš, že již před přijetím zákona č. 185/2013 Sb. naopak z § 41 ve spojení s § 40 odst. 1 ZIS vyplývalo, že po 1. 1. 2014 dojde ke zpřísnění podmínek vydání povolení insolvenčního správce v důsledku uplynutí lhůty, po kterou platila výjimka z podmínky vzdělání stanovené § 6 odst. 1 písm. b) ZIS. 12. Zákon č. 185/2013 Sb. vstoupil v platnost dne 2. 7. 2013 a účinný byl od 1. 8. 2013. V den, kdy žalobce podal písemné oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce, tedy 30. 11. 2013, byl tudíž tento předpis účinný a žalobce se s ním mohl a měl seznámit před tím, než činnost insolvenčního správce ukončil. Za těchto okolností ve vztahu k zákonu č. 185/2013 Sb. nemohla být zasažena právní jistota žalobce, pokud jde o následky ukončení činnosti insolvenčního správce na vlastní žádost. Žalobce si byl navíc při ukončení činnosti insolvenčního správce vědom skutečnosti, že v případě podání nového návrhu na