2 Afs 196/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Af 38/2017- 68 - text 11 5 Af 38/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce: proti žalovanému: REA CZ s.r.o."v likvidaci", IČO 26713560 sídlem Bártlova 2947/12, 193 00 Praha 9 zastoupený advokátem JUDr. Milošem Slabým sídlem Nádražní 381/9, 789 85 Mohelnice Ministerstvo financí České republiky se sídlem Letenská 525/15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2017, č. j. MF-28297/2016/3902-16 ZK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž ministr financí (dále jen „ministr“) zamítl jeho rozklad a potvrdil rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“ nebo „ministerstvo“) ze dne 14. 10. 2016, č. j. MF-28297/2016/3902-4, kterým bylo nařízeno přezkoumání rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále „GŘC“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2015, č. j. 259/2015-900000-304.8 (dále jen „rozhodnutí GŘC“). II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce 2. Žalobce nejprve shrnul, že výměrem Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) ze dne 12. 5. 2014, č. j. 71858/2014-510000-32.2, mu byl vyměřen nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla podle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o spotřebních daních“) ve výši 0 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, jemuž GŘC vyhovělo a uznalo žalobcův nárok na vrácení daně ve výši 1 432 122 Kč. Celní úřad však podal ministerstvu podnět k přezkoumání rozhodnutí GŘC. Ministerstvo podnět celního úřadu posoudilo a vydalo dne 14. 10. 2016 rozhodnutí, č. j. MF-28297/2016/3902-4, kterým nařídilo přezkoumání rozhodnutí GŘC, neboť po předběžném posouzení věci dospělo k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Proti rozhodnutí ministerstva podal žalobce rozklad, který ministr žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí ministerstva potvrdil. 3. Žalobce vysvětlil, že ve zdaňovacím období únor 2014 na základě smluv o dodávce a odběru tepla dodával svým obchodním partnerům teplo, které jim vyúčtovával fakturami, na nichž je jednoznačně uvedeno, že je jimi účtována cena dodaného tepla. Nesouhlasil se žalovaným, jenž na základě rozboru smluv uzavřených mezi žalobcem a jeho obchodním partnery dospěl k závěru, že žalobce poskytoval obchodním partnerům topná zařízení a topné oleje, které následně odběratelé využili k výrobě tepla. Popřel proto žalovaným dovozenou zastřenou povahu smluvního vztahu spočívající v tom, že formálně je sjednáno dodání tepla, zatímco ve skutečnosti jsou pouze poskytována topná zařízení a olej k výrobě tepla, kterou realizuje samotný odběratel tepla. Žalobce namítal, že výklad provedený žalovaným je v rozporu s § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého se právní jednání posuzuje podle obsahu; taktéž je v rozporu s výkladovými pravidly zakotvenými v § 556, § 557 a § 558 občanského zákoníku; a nadto jej označil za tendenční. Žalobce uvedl, že předmětem každé smlouvy byl závazek žalobce dodávat odběrateli teplo, za což byl odběratel povinen mu zaplatit dohodnutou výši ceny. Vysvětlil, že ujednání o předávání topného oleje odběrateli, jakož i o povinnosti odběratele písemně sdělovat žalobci potřebu dodávky topného oleje, byla ve smlouvě uvedena jen proto, aby žalobce byl schopen plnit svůj závazek vůči odběrateli. Přisuzovat smluvním ujednáním jiný význam je v rozporu s vůlí smluvních stran projevenou ve smlouvě. Na podporu svého tvrzení odkázal na smluvní ujednání o tom, že žalobce neodpovídá odběrateli za škodu, která by mu vznikla následkem přerušení nebo výpadkem dodávky tepla, a to v důsledku poruchy zařízení na výrobu tepla, kterou zavinil odběratel; a na ujednání o odpovědnosti odběratele za případnou změnu vlastností topného oleje. Uvedl, že výklad žalovaného je v příkrém rozporu i s právním jednáním žalobce a odběratele tepla, které jimi bylo učiněno dle § 553 občanského zákoníku a je součástí spisu správce spotřebních daní. Dodal, že žalobou napadené rozhodnutí postrádá hodnocení zastřeného úkonu předvídané Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II ÚS 1584/07 nebo Nejvyšším správním soudem v jeho rozhodnutích č. j. 1 Afs 75/2004-67 a 8 Afs 31/2006-59. 4. Žalobce v žalobě odkázal na § 121 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“) a zdůraznil, že přezkumné řízení lze provést pouze v případě nezákonných rozhodnutí. Byl přesvědčen, že rozhodnutí GŘC není nezákonným rozhodnutím, jelikož v něm neabsentuje žádná z náležitostí rozhodnutí; naopak je z něj zřejmé, který orgán je vydal, v jaké věci, obsahuje výrok a je řádně odůvodněno; z odůvodnění rozhodnutí plyne, jaká skutková zjištění byla učiněna a jaké byly na takto zjištěný skutkový stav aplikovány právní normy. Uzavřel, že rozhodnutí GŘC netrpí žádnou vadou, pro kterou by na něj bylo možné pohlížet jako na nezákonné, a nelze tedy postupovat podle § 121 odst. 1 daňového řádu. Uvedl, že v daňovém řízení jsou „nezákonnost“ a „věcná nesprávnost“ zcela odlišné, vzájemně nezaměnitelné a neslučitelné právní kategorie a pojmy, k čemuž odkázal na § 112, § 114 a § 116 daňového řádu a na odbornou literaturu. Taktéž měl za to, že rozhodnutí GŘC ctí zásady vyjádřené v § 5 odst. 3 daňového řádu a § 2 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). 5. Žalobce dále ministerstvu vytkl, jak nedostatek věcné příslušnosti k vydání rozhodnutí podle § 122 odst. 1 daňového řádu, tak nedostatek kompetence ke správě spotřebních daní. Poukázal na § 4 daňového řádu a § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Dovodil, že správu spotřebních daní vykonávají výhradně orgány Celní správy České republiky, kterými jsou podle § 1 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o celní správě“) pouze GŘC a celní úřady. Uvedl, že okruh působnosti ministerstva je vymezen zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění rozhodném (dále jen „kompetenční zákon“), přičemž z kompetenčního zákona nevyplývá žádná působnost ministerstva při správě spotřebních daní. Dodal, že § 1 odst. 3 zákona o celní správě upravuje toliko hierarchickou nadřízenost a podřízenost v principu tzv. vertikální dekoncentrace rozdělení působnosti a pravomoci. Podle žalobce tudíž ministerstvo nemá na základě platné právní úpravy svěřenu žádnou působnost v oblasti správy spotřebních daní a není podle § 10 odst. 1 daňového řádu správcem daně. Žalobce proto dospěl k názoru, že ministerstvo nebylo oprávněno nařídit přezkoumání rozhodnutí vydané při správě spotřebních daní dle § 122 odst. 1 daňového řádu. 6. Žalobce navrhl, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 11. 2017 nesouhlasil s veškerými žalobními námitkami a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2016. 8. Žalovaný konstatoval, že vůlí žalobce a odběratelů, se kterými žalobce uzavřel příslušné smlouvy, bylo zajistit teplo na místě určeném odběratelem; přičemž zařízení a minerální oleje sloužící pro jeho výrobu byl povinen poskytnout žalobce. Odběratel pak zařízení sám řídil a za tím účelem spotřebovával dodaný minerální olej, čímž došlo k výrobě tepla. Nárok na vrácení spotřební daně z nakoupených minerálních olejů nebyl smlouvami řešen. Žalovaný poukázal na to, že podmínky pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně jsou výslovně upraveny v § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Zdůraznil, že neměl pochybnosti o obsahu, tedy ani o účelu a smyslu předmětných právních jednání, a to i v kontextu jejich praktického provádění. Dospěl však k názoru, že uzavřený právní vztah obsahově odpovídá nájemní smlouvě; případnou dissimulací se pro nadbytečnost nezabýval. Sporné právní jednání zkoumal zejména za účelem zjištění, zdali žalobce použil minerální oleje pro výrobu tepla a došlo tak z jeho strany ke splnění jedné z podmínek pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně. Na základě rozboru smluv však dospěl k závěru, že žalobce tuto podmínku nesplnil. Zjistil totiž, že žalobce neuskutečnil dodávku tepla, nýbrž dodávku topného zařízení a topných olejů, které následně použili k výrobě tepla sami odběratelé. Pak ale nedošlo ke splnění podmínky právní normy týkající se nároku na vrácení spotřební daně; odběratelé totiž neodebírali teplo, ale bylo jim poskytováno zařízení a oleje sloužící k jeho výrobě. V této souvislosti poukázal