1 As 189/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 214/2016- 143 - text 14 8 A 214/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému REMA AOS, a.s., se sídlem Antala Staška 510/38, 140 00 Praha 4, zastoupený: JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1 Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v poskytnutí projektu zajišťování sdruženého plnění připojeného k žádosti žalobce o autorizaci podle § 17 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, společnosti Interseroh Czech, a.s., takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce dne 15. 4. 2016 podal u Ministerstva životního prostředí žádost o vydání autorizace k zajišťování sdruženého plnění povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů podle § 17 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, k níž připojil i projekt zajišťování sdruženého plnění zpětného odběru a využití odpadu z obalů (dále také jen „projekt“). Projekt byl rozdělen na dvě části, na veřejnou a neveřejnou, přičemž k neveřejné části žalobce uvedl, že představuje jeho obchodní tajemství dle § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 2. Dne 25. 8. 2016 byla žalovanému doručena žádost společnosti Interseroh Czech a.s., se sídlem Praha 8 (dále je „spol. Interseroh“), podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí (dále také jen „zákon č. 123/1998 Sb.“), o poskytnutí uvedeného projektu. Současně se spol. Interseroh, která v minulosti neúspěšně žádala o autorizaci podle § 17 zákona o obalech, přihlásila o účastenství v předmětném správním řízení o žádosti žalobce o vydání autorizace; s touto žádostí ale spol. Interseroh neuspěla. 3. Žalovaný následně přípisem ze dne 2. 9. 2016 žalobce vyzval, aby se k žádosti o informace vyjádřil. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 13. 9. 2016 mimo jiné uvedl, že celý projekt (včetně části označené jako „veřejná“) považuje za své obchodní tajemství. 4. Žalovaný poté rozhodl o žádosti spol. Interseroh o informace tak, že jí poskytl celou část projektu označenou žalobcem jako „veřejnou“, a to včetně rozsáhlých příloh, a v případě „neveřejné“ části pasáže, které podle něj nepředstavovaly obchodní tajemství žalobce; poskytnutí ostatních pasáží „neveřejné“ části odepřel z důvodu ochrany obchodního tajemství na základě § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 123/1998 Sb. O částečném odepření informací vydal žalovaný dne 25. 10. 2016 rozhodnutí, č. j. 73154/ENV/16. 5. Žalobce se uvedeným postupem žalovaného cítil poškozen. Podal proti němu tudíž dne 9. 12. 2016 k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu, kterou se domáhá, aby městský soud určil, že uvedený postup žalovaného byl nezákonný (žaloba podle § 82 s. ř. s.). Žalobce se odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, 1 As 189/2014-50, podle kterého poskytnutí informace může být nezákonným zásahem povinného subjektu do práva toho, jehož se poskytovaná informace týká. II. Obsah žaloby a následná vyjádření 6. Žalobce na prvním místě namítá, že informace, které byly spol. Interseroh poskytnuty, nejsou informacemi o životním prostředí ve smyslu § 2 zákona č. 123/1998 Sb. Podle žalobce se jedná o informace obchodní povahy a žádosti z tohoto důvodu nemělo být vyhověno. Dále uvádí, že předložený projekt představuje dosud nezpracované nebo nevyhodnocené údaje v dosud neskončeném správním řízení, jejichž zpřístupnění může povinný subjekt v souladu s § 8 odst. 3 písm. a) zákona odepřít. 7. Zadruhé žalobce namítá, že předložený projekt a informace v něm obsažené představují jeho obchodní tajemství. Podle žalobce byly naplněny všechny definiční znaky obchodního tajemství podle § 504 občanského zákoníku, včetně znaku zajištění utajení. Žalobce upozornil, že ve svém vyjádření ze dne 13. 9. 2016 označil celý projekt za své obchodní tajemství. Podle žalobce tak měl žalovaný poskytnutí projektu odepřít na základě § 8 odst. 1 písm. d) zákona. Poskytnutím projektu spol. Interseroh žalovaný zasáhl do jeho práva na informační sebeurčení (odkazuje se na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I ÚS 512/02). Žalovaný měl provést test proporcionality, v němž by poměřoval v opozici stojící základní práva (právo žalobce na informační sebeurčení a právo spol. Interseroh na informace). 8. Zatřetí žalobce namítá, že poskytnutí projektu mělo být odepřeno z důvodu podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona, neboť žalobce neměl zákonnou povinnost tento projekt žalovanému předat. Podání žádosti o autorizaci bylo plně v moci žalobce, který s ní mohl volně disponovat. Současně žalobce neudělil k poskytnutí projektu spol. Interseroh souhlas. Dále naznačuje, že spol. Interseroh zneužila žádosti o informace k získání informací, které nejsou v obchodních kruzích běžně dostupné a jsou způsobilé významně snížit náklady na zpracování jiného projektu. Poskytnutí projektu tedy mělo být odepřeno z důvodu zákazu zneužití práva. 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 19. 1. 2017 k první žalobní námitce uvedl, že pojem informace o životním prostředí je v zákoně č. 123/1998 Sb. vymezen poměrně široce, nejedná se pouze o informace, které by měly úzký vztah ke stavu životního prostředí; žalovaný se odkazuje zejména na § 2 písm. a) bod 6 zákona, podle kterého se informacemi o životním prostředí rozumí i informace, které vypovídají o správních řízeních ve věcech životního prostředí. Řízení, ve kterém žalobce předložil dotyčný projekt, se týká nakládání s obaly; toto řízení spadá pod oblast životního prostředí. Navíc, i pokud by žádost o informace nespadala pod režim zákona č. 123/1998 Sb., potom by byla nutně vyřízena (se stejným výsledkem) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. 10. Ke druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že nepostačuje, že žalobce označil celý projekt za obchodní tajemství. Žalovaný ho vyzval, aby uvedl konkrétní důvody, proč ty které části za obchodní tajemství považuje (naplnění definičních znaků podle § 504 občanského zákoníku). Dále upozorňuje, že žalobce sám projekt rozdělil na veřejnou a neveřejnou část, u té druhé přitom uvedl, že představuje jeho obchodní tajemství. U „veřejné“ části projektu tudíž není naplněn přinejmenším jeden ze znaků obchodního tajemství, totiž není zajištěno utajení informací. Žalobce byl přitom při podání žádosti zastoupen advokátem, tudíž si musel být vědom širšího dopadu takového rozdělení. Označení určité části projektu za obchodní tajemství by jinak nebylo příliš relevantní, nevedlo by ani k vyloučení takové části z nahlížení podle § 38 správního řádu. Žalovaný dále uvádí, že pokud určité informace žalobce nepovažoval za obchodní tajemství při podání žádosti o autorizaci, potom se jimi nemohly stát později na základě pouhé změny názoru žalobce. 11. Ke třetí žalobní námitce žalovaný uvedl, že podle aktuální judikatury § 8 odst. 2 písm. a) zákona nedopadá na ty případy, kdy třetí osoba chce po správním orgánu, aby vykonal určitou činnost. V takovém případě této osobě vzniká povinnost předložit zákonem vyžadované náležitosti. Tak tomu bylo i v případě projektu, který byl podle zákona o obalech obligatorní součástí žádosti o autorizaci podle § 17. 12. V replice ze dne 13. 2. 2017 žalobce nad rámec tvrzení obsažených v žalobě doplnil ke druhé žalobní námitce, že podal dne 15. 11. 2016 u žalovaného žádost o informace podle zákona č. 123/1998 Sb., kterou žádal poskytnout obdobný projekt, jaký stojí v základu tohoto sporu, projekt, který pro účely řízení podle § 17 zákona o obalech zpracovala společnost EKO-KOM, a.s. (dosud jediný držitel autorizace podle § 17). Žalobci byl tento projekt z části poskytnut, z části mu bylo poskytnutí tohoto projektu odepřeno z důvodu ochrany obchodního tajemství (§ 8 odst. 1 písm. d) zákona). Žalobce provedl srovnání rozhodnutí žalovaného v této věci (poskytnutí projektu spol. EKO-KOM) a rozhodnutí ve věci žádosti o informace spol. Interseroh (týkající se jeho projektu) a dospěl k závěru, že žalovaný postupoval ve skutkově zcela obdobných případech zcela odlišně. Žalobce uvádí, že v případě projektu spol. EKO-KOM žalovaný odepřel zpřístupnit celkem 66 bodů informací (týkajících se celého projektu), zatímco v případě projektu žalobce to bylo pouze 10 bodů informací (týkající se pouze jedné části projektu). Žalobce přitom, stejně jako spol. EKO-KOM označil celý projekt za své obchodní tajemství. 13. V dalším vyjádření (ze dne 20. 12. 2019) zaslaném městskému soudu poté, co mu byla věc rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vrácena k dalšímu řízení, se žalobce velmi obsáhle vyjadřuje k předmětu řízení a významným způsobem konkretizuje některá svá žalobní tvrzení. 14. Ke druhé žalobní námitce doplnil, že rozdělení projektu na veřejnou a neveřejnou část bylo motivováno tím, že si žalobce byl vědom to