4 As 173/2015 — Nejvyšší správní soud

9 A 137/2017- 40 - text 12 9 A 137/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: JUDr. M. U., soudní exekutor, se sídlem X, zastoupen Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2017, č. j. MSP-105/2017-OED-SEU/18 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2017, č. j. MSP-105/2017-OED-SEU/18 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou zástupce žalobce Mgr. Jana Válka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, (dále jen „exekuční řád“) žalobci vytkl dva nedostatky v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 098 EX 01895/05, a to že: - příkaz k úhradě nákladů exekuce (dále jen „PÚNE“) č. j. 098 EX 01895/05-87 byl vydán až dne 28. 3. 2017, přičemž náklady exekuce žalobce vyplatil dne 20. 2. 2017, tj. před tím než byl PÚNE vůbec vydán, tedy nemohl nabýt ani právní moci. Tento postup je v rozporu s § 46 exekučního řádu v kontextu s § 58, 87 a 88 exekučního řádu a čl. 5 odst. 1 Pravidel profesní etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů (usnesení Sněmu Exekutorské komory České republiky ze dne 28. 2. 2006) (dále jen „PPE“). K tomu žalovaný v odůvodnění rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 4. 2015, č. j. 14 Kse 2/2015-62, podle kterého soudní exekutor s tím, co vymůže na nákladech, nemůže disponovat do právní moci příkazu. Tzn. nemůže vyplatit náklady oprávněnému ani je převést mezi své prostředky na vlastním účtu. Dále konstatoval, že žalobce ve vyjádření ze dne 31. 3. 2017 uvedl, že si je vědom toho, že byly náklady exekuce zálohově převedeny na účet žalobce před vydáním PÚNE. - v období od 1. 1. 2008 do 22. 6. 2012, tj. 4 roky a 6 měsíců, nebyly v exekuci činěny žádné úkony směřující k provedení exekuce, čímž došlo k porušení § 46 odst. 1 exekučního řádu a současně k porušení povinností soudního exekutora dle čl. 5 odst. 1 PPE. K tomu žalovaný sdělil, že žalobce ve vyjádření ze dne 22. 5. 2017 uvedl, že ve výše uvedeném období eviduje 7 unikátních přístupů do spisu, přesto žádné listiny dokazující jeho tvrzení nedoložil II. Obsah žaloby 2. V podané žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož při rozhodování žalovaného došlo k porušení procesních předpisů, nesprávnému právnímu posouzení a k porušení zásady subsidiarity trestního postihu. V důsledku toho byl žalobce zkrácen na svých právech. Tvrdil, že nebyly naplněny důvody pro udělení výtky ve smyslu napadeného rozhodnutí. Udělením výtky došlo k nezákonnému porušení práva žalobce nebýt bezdůvodně sankcionován. 3. K námitce, spočívající v porušení procesních předpisů, žalobce tvrdil, že došlo k základnímu pochybení žalovaného a porušení práv žalobce při vydání napadeného rozhodnutí v předchozí procesní části při vedení kontroly. Žalobce nebyl žalovaným informován o celém předmětu kontroly, když byl seznámen toliko s obsahem stížnosti JUDr. V. M., který namítal, že mělo dojít ke změně exekutora a že žalobce nebyl oprávněn proti němu vydat exekuční příkaz na jeho majetek. S kontrolními zjištěními žalovaného, která nakonec byla předmětem udělení výtky, nebyl žalobce ze strany žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí vůbec seznámen. 4. Uvedl, že se žalovaný se ve vztahu k exekutorům nechová v souladu s principy dobré správy, neplní svou funkci dozorového orgánu se všemi náležitostmi, když absolutně rezignoval na prevenci a soustředí se pouze na represi. V tomto kontextu je též jeho vyjádření v následném přípisu ze dne 22. 6. 2017, že se drží pouze § 7 exekučního řádu, kdy je jeho jednání při výkonu státního dohledu bez jakékoliv možnosti obrany, bez kontroly ze strany nadřízeného orgánu či soudu. V důsledku takového přístupu se otvírá prostor libovůli státního orgánu, který dohled vykonává. Napadené rozhodnutí je výsledkem takového libovolného postupu žalovaného při provádění kontroly vůči žalobci. Namítal, že v právním státě není možné omlouvat libovůli státního orgánu ani vůči soudním exekutorům, ač byli současným ministrem označeni za vřed. Je tak zřejmé, že jednání žalovaného je ovlivněno postoji nejvyššího představitele úřadu, který již v pozici náměstka na ministerstvu útočně vystupoval vůči profesi, jež má na starosti vynutitelnost práva, útočí tak na samotné základy právního státu. 5. Tvrdil, že žalovaný se při výkonu státního dohledu nad soudními exekutory nemá řídit pouze exekučním řádem, který žalovanému nestanoví žádné mantinely jednání při výkonu dohledu. Žalovaný se jako správní orgán musí v souladu s ústavním principem legality při výkonu státního dohledu řídit obecným právním předpisem zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole, (dále jen „kontrolní řád“). Základní zásady této právní normy při provádění kontroly dodržují také soudy při provádění kontrol nad soudními exekutory (důkaz – Závěrečná zpráva o kontrole prováděné OS pro Prahu 9 č. 30 Spr 491/2015). Žalovaný však výslovně uvádí, že se řídil při své činnosti pouze exekučním řádem jako předpisem speciálním. K tomu žalobce odkázal na důvodovou zprávu ke kontrolnímu řádu a dále uvedl, že pokud ze strany žalovaného při vydání napadaného rozhodnutí nedošlo ani k přiměřenému použití základního právního předpisu upravujícího provádění kontrol ve veřejném řádu, tedy kontrolního řádu došlo zcela zřejmě k porušení práva žalobce na řádný správní proces. 6. Napadené rozhodnutí přitom bylo vydáno jako přímý výstup z kontroly provedené žalovaným, a proto žalovaný v jeho úvodu uvedl, že žalobce vyrozumívá o výsledku výkonu státního dohledu. Současně žalovaný přistoupil k udělení výtky. Žalobce tak před vydáním napadeného rozhodnutí o udělení výtky, nebyl seznámen s ani s celým předmětem kontroly, ani s výsledky kontrolních zjištění a nebylo mu umožněno uplatnit své stanovisko k závěrům kontroly. Ve výsledku se jedná o rozhodnutí pro žalobce překvapivé, když jeho předmětem je výtka za jiná údajná pochybení žalobce, než které bylo předmětem stížnosti povinného, JUDr. M. 7. K námitce nesprávného právního posouzení otázky průtahů v řízení žalobce poukázal na to, že část udělené výtky je zdůvodněna průtahy v řízení v letech 2007-2012. Žalobce tyto průtahy popíral. Žalovaný však dovodil, že zdůvodnění bylo nedostatečné. Protože výtka podle § 7a byla začleněna do exekučního řádu od 1. 1. 2008, vytkl žalovaný žalobci průtahy v letech 2008-2012, konkrétně od 1. 1. 2008 do 22. 6. 2012. Žalovaný tak učinil téměř po 5 letech od ukončení období údajných průtahů. Výtka je dle judikatury formou trestu a podle Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) má každý právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z obsahu výtky lze dovodit, že žalovaný si i přes značný časový odstup od období, kdy se měl žalobce dopustit průtahů, uzmul právo vytknout žalobci jeho údajné pochybení zpětně s účinností od 1. 1. 2008 navždy, což je rozhodně v rozporu s Úmluvou. Navíc podle § 116 odst. 14 exekučního řádu zaniká kárná odpovědnost, pokud nebyl do 3 let podán návrh na zahájení kárného řízení. S použitím argumentu a maiori ad minus lze dovodit, že trest za menší provinění, tedy udělení výtky podle § 7a exekučního řádu, nemůže mít delší lhůtu k potrestání než trest kárné provinění, které představuje protiprávní jednání s vyšší mírou intenzity. Je tedy nepřípustné, aby žalovaný zpětně trestal exekutora ve formě výtky podle § 7a exekučního řádu za údajné porušení předpisů, ke kterým došlo před více než třemi lety. Pokud došlo k potrestání žalobce za průtahy v období od 1. 1. 2008 do 22. 6. 2012, byla by odpovědnost za něj prekludována a žalovaný nemohl přistoupit k udělení výtky v této části. Udělením výtky v této části tak došlo porušení práv žalobce. 8. K námitce porušení subsidiarity trestání žalobce uvedl, že co se týká výtky za převádění peněžních prostředků, byl si žalobce vědom u svého postupu určité disonance s exekučním řádem. Žalobce tak ovšem činil s vědomím, že jiný postup by vyvolal rozpor s daňovými zákony, zejména se zákonem č. 235/2204 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobce jako plátce DPH je povinen přiznat DPH ke dni přijetí úplaty (tj. úhrady za strany povinného). Zvolený postup je tak kompromisem mezi přinejmenším dvěma rozporuplnými zákony. Žalobce jako exekutor jej využívá již v podstatě od počátku, s problémem byly seznámeny všechny orgány dohledu v rámci dosavadních kontrol a žádný z nich nenavrhl lepší řešení. Tento stav je znám i žalovanému jako kontrolnímu orgánu a hlavnímu tvůrci legislativy v o