5 As 177/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Af 28/2015- 66 - text 13 10Af 28/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: NET and GAMES a.s., IČO: 283 30 633 sídlem Bednářova 621/29, 619 00 Brno zastoupena advokátem JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA sídlem Lidická 710/57, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 252/15, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra financí č. j. MF-40334/2014/34/2901-RK z 28. 1. 2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalovaný rozhodnutím č. j. MF-9199/2014/34-2 ze 7. 4. 2014 podle § 33 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“ nebo „zákon č. 202/1990 Sb.“), zrušil svá rozhodnutí č. j. 34/56309/2010 z 1. 6. 2010, č. j. 34/55066/2010 z 28. 5. 2010, č. j. 34/56309/2010 z 1. 6. 2010, č. j. 34/55066/2010 z 28. 5. 2010 a č. j. MF-31378/2012/34 z 2. 8. 2012, všechna v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3) téhož zákona, prostřednictvím systémů Centrálního loterního systému MULTI LOTO nebo KAJOT VLT, na adrese Pasohlávky 78 nebo na parc. č. 4835 a parc. č. 756 v obci Pasohlávky. Zrušení povolení žalovaný odůvodnil jejich rozporem s obecně závaznou vyhláškou (dále jen „OZV“) obce Pasohlávky č. 4/2013 (dále jen „vyhláška“), která s účinností od 1. 1. 2014 zakázala na území obce „provozovat a) sázkové hry podle § 2 písm. a) a l) zákona o loteriích, b) loterie a jiné podobné hry podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích“. 2. Ministr financí v žalobou napadeném rozhodnutí zamítl žalobkynin rozklad proti rozhodnutí žalovaného. K námitkám upozorňujícím na vady vyhlášky uvedl, že dozor nad OZV obcí nespadá do působnosti žalovaného, ale do působnosti Ministerstva vnitra, které je oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na jejich zrušení. Žalovaný tedy není oprávněn jejich zákonnost přezkoumávat a platnou a účinnou OZV je povinen aplikovat. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 a Pl. ÚS 29/10 ministr zdůraznil, že zrušením dotčených povolení dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu, přičemž u provozovatelů videoloterijních terminálů nelze hovořit o legitimním očekávání spočívajícím v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím OZV obcí, neboť si mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny nebo zrušení právních předpisů, včetně těch podzákonných. Naopak si musejí být vědomi existence § 43 loterijního zákona, podle nějž mohou být povolení zbaveni, nastanou-li později okolnosti vylučující provoz daných zařízení. II. Žaloba 3. Žalobkyně namítla, že žalovaný neměl k vyhlášce obce Pasohlávky vůbec přihlížet, protože u zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 300/2011 Sb.“), jenž byl podkladem pro její vydání, nebyl dodržen notifikační proces předpokládaný směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES z 20. 7. 1998 (dále jen „směrnice 98/34/ES“). Loterijní zákon je nutno považovat za normu technického charakteru, neboť splňuje definiční znaky uvedené v článku 1 odst. 9 směrnice. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu Polské republiky sp. zn. II KK 55/14 z 27. 11. 2014 a upozornila také na skutečnost, že orgány Evropské komise již zahájily s Českou republikou sankční řízení z důvodu nedodržení zásad notifikačního procesu. Zákon č. 300/2011 Sb. tak je nepoužitelný a právně nevynutitelný. Pokud by soud tento závěr nepřijal, žalobkyně navrhla předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) k vyjasnění otázky dodržení notifikačního procesu. 4. Samotná vyhláška podle žalobkynina názoru nebyla aplikovatelná pro svou neurčitost, neboť ve své normativní části odkazuje na ustanovení jakéhosi blíže neurčeného „zákona o loteriích“, jímž nepochybně nemůže být zákon č. 202/1990 Sb., pro nějž vyhláška zavádí označení „loterijní zákon“. Žalobkyně tak nemohla vědět, jaké činnosti jsou vyhláškou zakázány. Ministr se dále nijak nevypořádal s námitkou nerespektování principu minimalizace zásahu, jenž spočíval v plošném zákazu loterijních a jiných her, ačkoli pro tak radikální řešení nebyl důvod. Žalobkyně k tomu odkázala na stanovisko Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) z 1. 9. 2014, podle nějž „jakkoliv mají obce nezpochybnitelné právo provozování loterii na svém území regulovat, je současně nezbytné, aby vždy zvážily, zda jimi zvolená podoba regulace naplňuje princip proporcionality, resp. zda míra takového omezení je přiměřená konkrétním místním podmínkám, zda nepůsobí diskriminačně a zda nenarušuje hospodářskou soutěž více, než je nezbytné k dosažení jejích cílů.“ Žalobkyně dále namítla, že vzhledem k tomu, že existuje orgán oprávněný předběžnou otázku zákonnosti a neústavnosti OZV pravomocně posoudit, měl žalovaný v rámci delegace pravomocí užít některou z možností daných mu § 57 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a měl dát podnět k zahájení řízení o předběžné otázce nebo k tomu vyzvat žalobkyni. Takový podnět by bylo Ministerstvo vnitra povinno přijmout a muselo by ve věci rozhodnout, čímž by byl dán základ pro budoucí rozhodnutí žalovaného. Pokud tak správní orgán neučinil a ani si podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu neutvořil kvalifikovaný a odůvodněný úsudek, kterým se vypořádá s relevantními důvody pro nezákonnost a neústavnost vyhlášky, je jeho rozhodnutí nezákonné. Může tak dojít k absurdní situaci, že správní orgán bude slepě aplikovat obecně závaznou vyhlášku obce bez ohledu na ostatní právní normy s vyšší právní silou. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaného vyjádření k žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že aplikace OZV na dříve vydaná povolení je v souladu s výkladem § 43 loterijního zákona zastávaným Ústavním soudem, podle nějž může být důvodem zrušení povolení rovněž skutečnost nastalá po jeho vydání (nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze 7. 9. 2011). Aplikaci zákona nebrání ani údajně vady notifikačního procesu, neboť ustanovení, o které se rušení povolení opírá, bylo součástí již návrhu schváleného vládou 23. 9. 2010. Kromě toho loterijní zákon sice obecně je technickým předpisem, jenž musí projít notifikací, to však neplatí o všech jeho ustanoveních, přičemž právě regulační pravomoc obcí ve vztahu k loteriím tuto technickou povahu nemá. Především však podle rozsudku NSS sp. zn. 1 As 123/2012 měly obce tuto pravomoc již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb., takže ani případné nedostatky v notifikaci by neměly na posouzení věci žádný vliv. 6. K tvrzenému rozporu s judikaturou SDEU žalovaný uvedl, že to jsou zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika spojená s provozováním loterií a jiných podobných her (narušování veřejného pořádku, patologické hráčství atd.), a proto je na místě, aby právě ony cestou vydávání OZV regulovaly tyto činnosti na svém území, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Vzhledem k tomu nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni považovat za rozpornou s unijním právem. Nynější situace se navíc liší od té posuzované v rozsudku SDEU z 11. 6. 2015 ve věci C-98/14, Berlington Hungary, jelikož k rušení povolení nedochází ze dne na den zákonem, nýbrž na základě OZV, a to vždy po vyhodnocení jejich obsahu a účelu; řízení o zrušení povolení je vedeno podle správního řádu a provozovatel má právo využít všech institutů v něm obsažených, včetně opravných prostředků. 7. Zrušením daných povolení je naplňováno ústavní právo obcí na samosprávu, a pokud by žalovaný na základě OZV tato povolení nezrušil, do práva obcí na samosprávu by nepřípustným způsobem zasáhl. Zároveň žalovaný uvedl, že v řízení o zrušení povolení jsou poměřovány jednotlivé zájmy, principy, práva a povinnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. 29/10 ze 14. 6. 2011. Provozovatelé si musejí být vědomi existence § 43 loterního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, uděleného povolení zbaveni. Žalovaný totiž není oprávněn přezkoumávat zákonnost OZV nebo ji dokonce neaplikovat. K žalobkyninu tvrzení, že v ní vnitrostátní orgány vzbudily naději tím, že vydaly povolení k provozování technických herních zařízení s platností 10 let, žalovaný uvedl, že od počátku roku 2009 vydával povolení na dobu tří let a od 1. 3. 2014 dokonce jen na jeden rok. Vzhledem k uve