8 As 34/2020 — Nejvyšší správní soud

18 A 12/2020- 44 - text 13 18 A 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobkyně: K. T. bytem X zastoupena advokátem Mgr. Davidem Záhumenským sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno proti žalovanému: Hlavní město Praha sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve výzvě a vynucování prokázání totožnosti žalobkyně a jejím vykázání z parku Folimanka v Praze dne 22. 4. 2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 5. 2020 se žalobkyně domáhala určení, že zásah strážníků městské policie žalovaného (dále též „žalovaný“) spočívající ve výzvě a vynucování prokázání totožnosti žalobkyně a jejím vykázání z parku Folimanka v Praze dne 22. 4. 2020 byl nezákonný (dále též „předmětný zásah“). II. Žaloba 2. V úvodu své žaloby žalobkyně nejprve přiblížila, že dne 22. 4. 2020 seděla s dcerou bez roušek v parku Folimanka v Praze na lavičce; v jejich blízkosti se nikdo nenacházel. Následně k nim přišli 3 strážníci žalovaného a požadovali, aby žalobkyně prokázala svoji totožnost. Ta se opakovaně ptala, na základě jakého ustanovení, což jí nebylo mimo vágního odkazu na zákon sděleno. Strážníci pouze uvedli, že když výzvy neuposlechne, bude předvedena. Poté provedli zjištění totožnosti žalobkyně. Ta dále přiblížila, že strážníky informovala, že se jim s rouškou těžko dýchá a „dělá se jim z toho blbě“. Strážnicí dali žalobkyni na výběr, buď jí a její dceři zavolají záchranku, nebo si musí nasadit roušky. Poté ji s dcerou vyzvali k opuštění parku kvůli údajnému narušování veřejného pořádku v důsledku porušování nařízení a také proto, že se jich údajně lidé bojí. Odůvodnili to „Na základě zákona o obecní policii.“ K průběhu celého úkonu žalobkyně ještě uvedla, že ve chvíli, kdy si policista nasazoval rukavice, aby žalobkyni mohl fyzicky donutit park opustit, zavolala tato svému známému, který je právník. Ten se strážníkem hovořil a poté žalobkyni řekl, že to je na udání a doporučil jí, jít se projít. 3. K vlastním důvodům žaloby žalobkyně nejprve uvedla, že strážník obecní policie je oprávněn vyzvat osobu k prokázání totožnosti pouze z důvodů podle § 12 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o obecní policii“), přičemž údajný důvod, že se žalobkyně má dopouštět přestupku, nemohl být naplněn. Žalobkyně připomněla, že smyslem citovaného ustanovení je mj. poskytnout ochranu fyzickým osobám v jejich osobnostní sféře a chránit je, aby nebyli nuceni bez opory v zákoně poskytnout své osobní údaje, aby se zásah nedotkl ústavně zaručeného práva na soukromí. Žalobkyně přitom poukázala na to, že stát nemá podle žádného ustanovení právo nařídit nošení roušek a dodala, že strážníci nebyli schopni žalobkyni ani sdělit, jaký předpis porušila. 4. Žalobkyně dále uvedla, že v rozhodné době bylo účinné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen „Ministerstvo“) ze dne 9. 4. 2020, č. j. MZDR 15757/2020-2/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření ze dne 9. 4. 2020“). Namítala přitom, že toto opatření bylo nezákonné, neboť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j. 14 A 41/2020 - 111, konstatoval, že je porušením zákona, pokud jsou opatření, která byla nejprve vydávána v režimu zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krizový zákon“), následně vydávána v režimu zákona o zdravotních službách [pozn. soudu: zjevně myšlen zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“)]. Žalobkyně namítala, že také v její věci bylo opatření k nošení roušek přijato nejprve v rámci krizového zákona jako usnesení vlády ČR č. 247/2020 ze dne 18. 3. 2020. Následně bylo toto opatření zrušeno a v takřka identické podobě přijato jako opatření Ministerstva. Podle žalobkyně je nutno konstatovat, že postup policistů byl zcela bez právního podkladu, neboť se jednalo o opatření, které bylo nezákonné. Žalobkyně byla toho názoru, že strážníci nepostupovali v souladu se zásadou přiměřenosti, když zjišťovali také totožnost její nezletilé dcery a zejména pak, když žalobkyni i dceru bez právního důvodu vykázali z parku. 5. Dále žalobkyně namítla, že není možné sankcionovat povinnost, kterou nemohla splnit v situaci, kdy stát pro své občany nezajistil potřebné pomůcky. Pokud vláda svým občanů nezajistila dostatek ochranných prostředků, nelze občany pokutovat za to, že je nemají k dispozici. Podle žalobkyně navíc nebyly zhodnoceny zdravotní dopady opatření vlády a Ministerstva, tj. co „mohou podomácku šité hadry, kterými si přikrýváme nos a ústa, způsobit“. Uvedené podle žalobkyně potvrzovalo i samo Ministerstvo. Pokud přitom vůbec nebyly zhodnoceny dopady takového plošného opatření, není možné jej vymáhat a sankcionovat. 6. Žalobkyně rovněž namítla, že nouzový stav, během jehož vyhlášení bylo mimořádné opatření ze dne 9. 4. 2020 vydáno, je nicotný, nicotná jsou tedy i opatření vlády a Ministerstva. Podle žalobkyně totiž při vyhlášení nouzového stavu nebyl respektován čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (dále jen „ústavní zákon o bezpečnosti“). V usnesení o vyhlášení nouzového stavu dle žalobkyně nesprávně absentuje vymezení, „která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají“. Tento nedostatek je podle žalobkyně natolik závažný, že vede k závěru, že opatření vlády, kterým byla původně uložena povinnost nosit roušky, je nulitní a nebylo možné na jeho základě ukládat sankce. Totéž pak musí platit také pro navazující opatření Ministerstva. V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu pak žalobkyně ještě namítala absenci přezkumu ze strany Poslanecké sněmovny, neboť vyhlášení nouzového stavu nebylo podle ní dosud přezkoumáno ze strany zákonodárného sboru. 7. V návaznosti na výše uvedené pak žalobkyně namítala nenaplnění formální stránky přestupku. Podle ní totiž vláda není vůbec oprávněna uložit svým občanům nošení roušek či jiných ochranných prostředků. Dané oprávnění vlády nevyplývá z krizového zákona ani ze zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle žalobkyně nemohla být naplněna ani materiální stránka žádného přestupku, neboť žalobkyně pobývala s dcerou na lavičce sama, nikdo v blízkém okolí nebyl a nemohl tak být ohrožen. Žalobkyni není zřejmé, z čeho lze dovodit, že pokud v parku na lavičce mimo dosah dalších osob neměla na obličeji roušku, bylo její počínání nebezpečné. 8. Žalobkyně závěrem své žaloby navrhla, aby soud rozsudkem určil, že předmětný zásah žalovaného byl nezákonný. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě úvodem zdůraznil, že ačkoliv je žaloba označena jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, je z převážné části polemikou se zákonností opatření Ministerstva, jakož i usnesení vlády ze dne 12. 3. 2020 o vyhlášení nouzového stavu. V této souvislosti žalovaný upozornil, že opatření Ministerstva ze dne 9. 4. 2020, kterým byla všem osobám nařízena povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest (roušek) mimo bydliště, bylo platné nejenom v době, kdy došlo k předmětnému zásahu, ale (v obsahově obdobné, byť pozměněné formě) i v době, kdy byla podána žaloba. Toto opatření bylo fakticky zrušeno až dne 1. 7. 2020 opatřením Ministerstva č. j. MZDR 15757/2020-25/MIN/KAN, a soudem doposud nebylo prohlášeno za nezákonné. Žalovaný zdůraznil, že opatření obecné povahy vydaná Ministerstvem v době trvání nouzového stavu není možné považovat za nicotná, ale nanejvýš za nezákonná z důvodu nedodržení věcné působnosti orgánu, který tato opatření vydal. Opatření vydaná Ministerstvem na základě § 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví však nejsou nezákonná (neúčinná) sama o sobě, ale jejich nezákonnost musí být prohlášena soudem na základě žaloby podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pokud tedy městský soud zrušil jiná opatření Ministerstva vydaná v době nouzového stavu, neznamená to, že i ostatní opatření je bez dalšího nutné považovat od počátku za nezákonná. Žalobkyni navíc nic nebránilo domáhat se zrušení opatření obecné povahy soudní cestou a dle rozhodnutí soudu se pak následně bránit tvrzenému zásahu správního orgánu, popř. se domáhat náhrady újmy civilní žalobou. 10. K samotnému incidentu pak žalovaný uvedl, že z úředního záznamu strážníků ze dne 22. 4. 2020 vyplývá, že prověřovali oznámení od občanky, která hlídce sdělila, že v parku Folimanka