2 As 4/2015 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 7/2021- 74 - text 20 18 Ad 7/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: R. S. trvale bytem X zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň proti žalovanému: Velitel vzdušných sil sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 adresou pro doručování Ministerstvo obrany ČR, Sekce právní a investiční, Legislativní a právní odbor, oddělení pro právní zastupování, náměstí Svobody 471/4, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí velitele vzdušných sil ze dne 1. 6. 2021, čj. MO 160586/2021-3031 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2021 domáhal přezkoumání rozhodnutí velitele vzdušných sil (dále též „žalovaný“) ze dne 1. 6. 2021, čj. MO 160586/2021-3031 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele 24. základny dopravního letectva (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2021, čj. MO 116014/2021-8407 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o doplacení dlužné části služebního platu z důvodu promlčení uplatněných nároků dle § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“). II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve stručně shrnul průběh řízení vedeného před správním orgánem prvního stupně a rekapituloval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. 4. Žalovaný se dále v návaznosti na sumarizaci argumentace žalobce zabýval jednotlivými námitkami vznesenými v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. 5. Žalobce jednak podle žalovaného namítal, že správní orgán prvního stupně uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, což žalobce podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž dle žalovaného opakovaně poukazoval na úmyslné dělení služby, na jehož legalizaci se podílela Česká republika služebními orgány, včetně Inspekce ministra obrany a inspektora Armády ČR (dále též „AČR“). Jelikož Česká republika tímto svým úmyslným nezákonným jednáním získala značný majetkový prospěch, nemůže se dle žalobce námitky promlčení dovolávat. Žalobce současně podle žalovaného namítal, že se správní orgán prvního stupně nevypořádal s jeho podrobnou argumentací. 6. K tomuto okruhu námitek žalovaný shrnul, že žalobce dne 21. 12. 2020 podal žádost o doplacení dlužné části platu za období, kdy byl určován do služeb Letecké záchranné služby (dále jen „LZS“) a Search and Rescue (dále jen „SAR“), jejichž část v délce 12 hodin byla dle žalobce chybně vykazována a proplácena jako služební pohotovost, nikoliv jako výkon služby. Žalobce se tak podle žalovaného svou žádostí dovolává doplacení údajně nevyplaceného platu za 12 hodin služby v konkrétních dnech, tj. svou žádostí uplatňuje nárok na zaplacení peněžité pohledávky vůči České republice, nikoliv nárok na náhradu úmyslně způsobené škody. 7. K tvrzení, že Česká republika rozdělovala protiprávně a úmyslně 24 hodinou službu v režimu 12/12 za účelem finanční úspory, žalovaný uvedl, že uvedené tvrzení nebylo ze strany žalobce prokázáno. Žalovaný zdůraznil, že rozdělení doby výkonu 24 hodinové směny LZS a SAR na 12hodinový úsek výkonu služby s nárokem na plat a na ni navazující 12hodinový úsek služební pohotovosti na pracovišti s nárokem na příslušnou odměnu naopak není porušením právní povinnosti, nýbrž zcela běžným postupem za účelem rozvržení směny k zajištění konkrétního úkolu AČR. V této souvislosti připomenul, že vojákovi náleží odměna za služební pohotovost rovněž v případě, že tato byla nařízena při absenci důležitého zájmu služby, neboť podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o platu“), je plat zásadně odměnou za vykonanou práci, nikoliv za pouhou přítomnost na pracovišti. V době služební pohotovosti náleží podle žalovaného vojákovi plat pouze za předpokladu, že byl aktivován a vykonával službu. Uvedené vyplývá podle přesvědčení žalovaného ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES a bylo podrobně vyloženo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, čj. 22 Ad 20/2014 - 69 v analogickém případě. 8. K námitce týkající se zpětné legalizace režimu 12/12 ze strany inspektora AČR (vyjádření vedoucího oddělení - náčelníka právní služby pplk. Mgr. Z. V. čj. 3069- 2/2008-1304 ze dne 9. 9. 2008) a Inspekce Ministerstva obrany (čj. 49-14/2009-1216 ze dne 5. 2. 2009), žalovaný poukázal na fakt, že tyto dokumenty časově předcházejí období, za které žalobce svůj nárok uplatňuje, a tudíž nemohou režim 12/12 v posuzovaném případě jakkoliv zpětně legalizovat. Současně uvedl, že v kompetenci obou těchto orgánů je v případě nejasného výkladu určitého postupu v konkrétním období zaujmout k takovému postupu své stanovisko za účelem jeho sjednocení v rezortu. 9. S ohledem na výše uvedené se tedy dle žalovaného nelze ztotožnit s tvrzením žalobce, že služební orgány jednaly úmyslně v rozporu se zákonem, pokud rozdělily výkon nepřetržité doby směny LZS a SAR v režimu 12/12 a žalobci přiznaly za jednotlivé úseky příslušná finanční ohodnocení, neboť pouze využily možnost optimálního rozvržení služby za účelem zajištění úkolu AČR, zde LZS a SAR. Pokud žalobce zaujímá výklad odlišný, nelze podle žalovaného výkladovou odlišnost, resp. odlišný právní názor mezi žalobcem a služebními orgány a priori považovat za porušení právní povinnosti. S ohledem na absenci porušení právní povinnosti ze strany České republiky tak nelze dle žalovaného žalobcem uplatněný nárok považovat za nárok na náhradu škody, nýbrž za nárok na zaplacení peněžité pohledávky. 10. Žalovaný připomenul, že služební poměr vojáka z povolání je svou povahou veřejnoprávní a je upraven speciální právní normou, zákonem č. 221/1999 Sb. Zákon č. 221/1999 Sb. v § 159 až § 162 upravuje promlčení a zánik práv a nároků vojáků z povolání. S ohledem na existenci speciální právní úpravy je tak podle žalovaného nutné za účelem posouzení případného promlčení nároku žalobce aplikovat zákon č. 221/1999 Sb., nikoliv zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též „OZ 1964“). Jelikož žalobce uplatnil svou povahou peněžitý nárok ze služebního poměru, podle § 161 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. činí lhůta k jeho uplatnění 3 roky od jeho splatnosti, resp. podle § 161 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. 3 roky od splatnosti jednotlivých opětovných plnění. 11. Žalovaný tak ve shodě se správním orgánem prvního stupně shrnul, že žalobce dne 21. 12. 2020 podal žádost o doplacení peněžitých nároků za období od ledna 2011 do června 2015. V souladu s § 161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb. se peněžité nároky promlčí ve lhůtě 3 let ode dne jejich splatnosti. Za předpokladu, že se správní orgán tohoto promlčení dovolá, nelze podle žalovaného v souladu s § 159 odst. 1 věty druhé zákona č. 221/1999 Sb. žalobci tyto nároky přiznat. Žalovaný dodal, že služební plat je podle § 68l odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb. splatný 15. den kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, kdy nárok na služební plat vznikl. V případě posledního dílčího nárokovaného plnění žalobce za měsíc červen 2015 je tak dle žalovaného zjevné, že nárok na jeho zaplacení mohl být uplatněn od 16. 7. 2015 do 16. 7. 2018. Pokud žalobce uplatnil svůj nárok dne 21. 12. 2020, správní orgán prvního stupně postupoval podle žalovaného správně, pokud došel k závěru o jeho promlčení. Pokud je promlčeno poslední z dílčích plnění, zjevně došlo podle žalovaného k promlčení všech plnění, která mu předcházela. 12. Žalovaný akcentoval, že skutečnost, že se správní orgán prvního stupně dovolal námitky promlčení, nelze považovat za odporující dobrým mravům, nýbrž za zcela správný postup správního orgánu prvního stupně, který v posuzovaném případě jednal s péčí řádného hospodáře. Žalobce přitom podle žalovaného neuvedl žádné výjimečné důvody, které by ho vedly k tomu, že své nároky nemohl včas uplatnit, byť si lze objektivní důvody samozřejmě představit. Subordinace, na které je AČR postavena, jistě takovým objektivním důvodem podle žalovaného není. Současně žalobce podle žalovaného nikterak neprokázal úmyslné zneužití práva ze strany České republiky, která naopak, jak bylo vyloženo výše, za účelem zajištění úkolů LZS a SAR v souladu s tím, co jí umožňuje zákon, rozdělila výkon služby v režimu 12/12. Žalovaný proto uzavřel, že okolnosti v posuzovaném případě nejsou takového charakteru, aby odůvodňovaly zásah do principu právní jistoty. 13. K námitce žalobce, dle které se správní orgán prvního stupně nezabýval jeho podro