9 Afs 6/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Af 12/2018- 75 - text 9 3Af 12/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jana Ryby ve věci žalobce: Český rozhlas, IČO 45245053 sídlem Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 zastoupený advokátkou Mgr. Martinou Nacherovou Goldovou sídlem Švermova 918, 251 64 Mnichovice proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2018 č. j. MF-3896/2018/3901-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“) změnil rozhodnutí Generálního finančního ředitelství (dále též „GFŘ“) ze dne 27. 7. 2017 č. j. 76355/17/7100-20117-010212 (kterým bylo podle § 111 odst. 6 daňového řádu zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu /dále též „FŘ“/ze dne 31. 8. 2011 č. j. 10364/11-1300-101206 a zastaveno odvolací řízení zahájené podáním odvolání dne 29. 9. 2011, a zároveň bylo zrušeno rozhodnutí FŘ ze dne 9. 2. 2010 č. j. 1482/10-1300-101206) tak, že výsledné znění rozhodnutí FŘ v přezkumném řízení zní: „Přezkumné řízení, zahájené rozhodnutím Generálního finančního ředitelství č. j. 13001/11-3211-010212 ze dne 27. 5. 2011 a týkající se rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu č. j. 1482/10-1300-101206 ze dne 9. 2. 2010 se zastavuje, neboť v řízení nelze pokračovat z důvodů, které stanoví zákon“. 2. V předmětné věci bylo dne 26. 2. 2009 doručeno Finančnímu úřadu pro Prahu 2 (dále též „správce daně“) dodatečné přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období únor 2006, jímž žalobce uplatnil odpočet ve výši 1 276 909 Kč. 3. Správce daně vyzval dne 23. 3. 2009 žalobce k odstranění pochybností a prokázání snížení plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně ve lhůtě 15 dnů a předložení evidence podle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDPH“), s dalšími daňovými doklady. Uvedl, že pokud žalobce výzvě nevyhoví, správce daně je oprávněn zjistit základ daně podle pomůcek, které má k dispozici či si je sám opatří, i bez součinnosti žalobce. Tato výzva byla žalobci doručena dne 30. 3. 2009, žalobce na ní nereagoval. 4. Dne 3. 7. 2009 správce daně dodatečným platebním výměrem č. j. 130018/09/002512108987 (dále též „dodatečný platební výměr“), doměřil žalobci za zdaňovací období únor 2006 daň ve výši 0 Kč, proti němuž podal žalobce odvolání, o kterém rozhodlo FŘ dne 9. 2. 2010 rozhodnutím pod č. j. 1482/10-1300-101206 tak, že dodatečný platební výměr zrušilo. V odůvodnění FŘ uvedlo, že daň nelze doměřit, protože lhůta podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pro dodatečné doměření daně uplynula ke dni 28. 2. 2009. 5. Dne 19. 5. 2010 pod č. j. 103474/10/002512108987 správce daně rozhodnutím zastavil řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k DPH, jelikož byla zmeškána zákonná lhůta, kterou nelze dále prodloužit či navrátit v předešlý stav. 6. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal žalobce odvolání, o němž rozhodlo FŘ dne 21. 9. 2010 pod č. j. 11992/10-1500-106932 tak, že jej zrušilo. V odůvodnění FŘ uvedlo, že dodatečné daňové přiznání v předmětné věci bylo podáno v zákonem stanovené objektivní lhůtě, proto je třeba jeho řízení dokončit ve zbývající části desetileté lhůty podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o správě daní a poplatků“). 7. Dne 27. 5. 2011 GFŘ rozhodnutím č. j. 13001/11-3211-010212 nařídilo přezkum rozhodnutí FŘ ze dne 9. 2. 2010 č. j. 1482/10-1300-101206. V odůvodnění GFŘ uvedlo, že zmiňované rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 46 zákona o správě daní a poplatků, proto FŘ je povinno přezkoumat dodatečný platební výměr. 8. Dne 31. 8. 2011 FŘ rozhodnutím pod č. j. 10364/11-1300-101206 změnilo výrok svého rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010 č. j. 1482/10-1300-101206 a potvrdilo dodatečný platební výměr. 9. Proti rozhodnutí o potvrzení dodatečného platebního výměru podal žalobce odvolání, o němž rozhodlo GFŘ dne 13. 6. 2012 rozhodnutím č. j. 2932/12-3211-010212 tak, že potvrdilo rozhodnutí FŘ ze dne 31. 8. 2011, jímž byl potvrzen dodatečný platební výměr. 10. Proti rozhodnutí GFŘ ze dne 13. 6. 2012 č. j. 2932/12-3211-01 podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 č. j. 5 Af 33/2012-95 tak, že uvedené rozhodnutí GFŘ zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 11. Dne 27. 7. 2017 GFŘ rozhodnutím č. j. 76355/17/7100-20117-010212 (v předmětné věci prvostupňovým rozhodnutí), zrušilo rozhodnutí FŘ ze dne 31. 8. 2011 č. j. 10364/11-1300-101206 a zastavilo odvolací řízení a současně zrušilo rozhodnutí FŘ dne 9. 2. 2010 č. j. 1482/10-1300-101206. V odůvodnění GFŘ uvedlo, že desetiletá lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu uplynula dnem 29. 2. 2016, proto v řízení nelze pokračovat, současně odkázalo na § 111 odst. 6 daňového řádu. 12. Proti rozhodnutí GFŘ o zastavení řízení a zrušení dvou výše uvedených rozhodnutí FŘ podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím (jehož výrok je popsaný pod bodem 1. tohoto rozsudku). V odůvodnění žalovaný uvedl, že desetiletá lhůta pro stanovení DPH za zdaňovací období únor 2006, která podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků začala běžet dnem 28. 2. 2006, uplynula podle § 148 odst. 5 daňového řádu dnem 29. 2. 2016. S ohledem na uplynutí lhůty nebylo možné odvolání vyhovět, a s ohledem na nesprávný postup GFŘ žalovaný zhojil rozhodnutí GFŘ ze dne 27. 7. 2017 podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu, jelikož GFŘ dospělo ke zjištění, že uplynula lhůta pro stanovení daně, nemělo podle § 111 odst. 6 daňového řádu zastavovat řízení, nýbrž mělo změnit rozhodnutí FŘ ze dne 9. 2. 2010 č. j. 1482/10-1300-101206 a zastavit řízení podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Uplynutí lhůty pro stanovení daně lze považovat za zákonný důvod, kvůli němuž v přezkumném řízení nelze dále pokračovat a je nutné řízení zastavit. Z průběhu daňového řízení vyplývá, že v posuzovaném případě nenastala situace, která by odůvodňovala aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 (dále též „Nález ÚS“), či namítané judikatury Nejvyššího správního soudu. Nenastala totiž situace, kdy by nebyla vyměřena daň, resp. ve lhůtě pro stanovení daně žádným zákonem předvídatelným způsobem vyměřena daň v řízení zahájeném podaným řádným daňovým přiznáním. Za zdaňovací období únor 2006 byla DPH na základě řádného daňového přiznání stanovena ve lhůtě pro stanovení daně a dodatečné daňové přiznání k DPH bylo podané tři dny před uplynutím tříleté lhůty pro stanovení daně. Žalovaný připomněl, že více než 3 roky před uplynutím desetileté lhůty GFŘ vydal dne 13. 6. 2012 rozhodnutí č. j. 2932/12-3211-010212, které bylo na základě soudního přezkumu zrušeno, což bylo již v době, kdy objektivní desetiletá lhůta podle § 148 odst. 5 daňového řádu uplynula, a tudíž v řízení nebylo možné dále pokračovat. Ze strany správce daně nedocházelo v daňovém řízení k liknavému přístupu. 13. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou. 14. V jediném žalobním bodu namítá žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nedoměřil žalobci daň podle dodatečného daňového přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2006 podaného dne 26. 2. 2009. Žalobce nerozporuje, že došlo k uplynutí prekluzivní 10 leté lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu. Podle žalobce měl žalovaný stanovit daň ve výši podle dodatečného daňového přiznání podaného dne 26. 2. 2009 v souladu s principem tzv. konkludentního stanovení daně, jelikož za uvedené zdaňovací období nebylo doměřeno žalobci DPH. Žalovaný proto postupoval v rozporu s Nálezem Ústavního soudu, i v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu (ze dne 28. 3. 2013 č. j. 9 Afs 6/2012-90, či ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 96/2012-38). Uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, aniž by byla žalobci pravomocně doměřena daň, nemůže jít k tíži žalobce, tudíž není dána existence daně stanovené odlišně od daně uvedené v dodatečném daňovém přiznání. Žalobce nepovažuje odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 10 Afs 54/2015-48 za přiléhavý, v tamní věci podstatná část nárokovaného odpočtu byla získána trestným činem. V předmětné věci žalobce snížení daňové povinnosti v dodatečném daňovém přiznání vykázal po právu a v dobré víře, nesouhlasí proto s žalovaným, že podáním dodatečného přiznání před koncem tříleté lhůty pro stanovení daně měl částečně zavinit uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. K jejímu uplynut