6 Afs 205/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Af 29/2017- 41 - text 7 3Af 29/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: Car Mania, s.r.o., IČO 29048834 sídlem Plaská 622/3, 150 00 Praha 5 zastoupená advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se svou žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného Odvolacím finančním ředitelstvím, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „prvostupňový orgán“ či „správce daně“), ze dne 6. 9. 2016, č. j. X, jímž jí byla uložena pokuta za nepodání kontrolního hlášení za období březen 2016 ani v náhradní lhůtě. 2. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá protiústavnost kontrolních hlášení. Blíže žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (dále též „nález Ústavního soudu“) a uvádí, že právní úprava tvořící podstatu kontrolního hlášení - ust. § 101d odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“) byla Ústavním soudem shledána protiústavní z důvodu, že příslušná ustanovení zákona neurčovala dostatečně konkrétně údaje, které jsou plátci povinni poskytovat. Okruh požadovaných informací tak mohl být finanční správou nekontrolovatelně rozšiřován, což se příčí zásadě, dle níž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Včasné nepodání kontrolního hlášení tak nemůže být sankcionováno uložením pokuty. Povinnosti totiž dle ust. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Právní norma, která stanovila okruh informací, jež mají být obsahem kontrolního hlášení, je protiústavní a dodržování protiústavního právního předpisu nemůže být vynucováno ukládáním pokut. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že při uložení pokuty nebyla zohledněna materiální stránka jednání žalobkyně, tedy z jakého důvodu nepodala kontrolní hlášení ve stanovené době. V posuzovaném případě důvodem pro včasné nepodání kontrolního hlášení byla její špatná ekonomická situace, která jí nedovolovala platit účetní, aby včas podala hlášení. Žalobkyně též neměla dostatek finančních prostředků na úhradu nezbytných plateb vůči svým obchodním partnerům, na zálohy na energie, na úhradu daní či na platby mezd zaměstnancům. Žalobkyně proto mohla hradit pouze nejnutnější náklady potřebné pro udržení životaschopnosti společnosti. Tyto důvody žalobkyně nadto oznamovala správci daně jak telefonicky, tak při osobním jednání. Žalobkyni tak hrozila závažná újma v podobě rizika ukončení hospodářské činnosti a správní orgán by měl k těmto skutečnostem přihlížet. 4. K výši pokuty dále uvádí, že uložení pokuty je nepřiměřeně přísné vzhledem k významu porušené právní povinnosti. Uložení pokuty za opožděné podání nelze chápat tak, že se vždy vyměří v maximální výši, kterou zákon umožňuje. Ustanovení § 101h odst. 1 písm. b) ZDPH je třeba vykládat tak, že správce daně může uložit pokutu až do výše 50 000 Kč, nikoli že musí tuto sankci uložit vždy v horní hranici této sazby. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně posoudil námitky žalobkyně o porušení základních principů trestání. Pokuta za nepodání kontrolního hlášení je trestem, neboť má primárně sankční charakter za porušení právní povinnosti. Jedná se o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“). Proto je nezbytné důsledně aplikovat základní standardy trestání vyplývající z Úmluvy a Listiny. K tomu žalobkyně odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014. K uložení pokuty není možné přistupovat automaticky bez jakéhokoli bližšího odůvodnění. Žalobkyně namítá, že v jejím případě došlo k porušení článku 6 Úmluvy. Vina nebyla žalobkyni prokázána způsobem odpovídajícím principům správního trestání. Nelze směšovat daňové řízení, kde důkazní břemeno tíží daňová subjekt, a řízení o uložení trestu, kde jsou státní orgány v řízeních o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy povinny prokazovat vinu pachateli. Žalobkyně neměla možnost se před uložením trestu pokuty bránit proti vznesenému „trestnímu obvinění“. Došlo tak k porušení práva žalobkyně připravit si obhajobu a hájit se jak samostatně, tak za pomoci obhájce. Namísto toho bylo žalobkyni sděleno platebními výměry, že jí byla uložena pokuta, což neodpovídá standardům spravedlivého procesu. 6. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud vydal rozsudek, na jehož základě bude napadené rozhodnutí zrušeno. 7. Žalovaný v písemném vyjádření nejprve popsal průběh správního řízení a dále uvedl, že Ústavní soud nálezem zrušil ustanovení § 101d odst. 1 ZDPH z důvodu protiústavnosti, a to ke dni 31. 12. 2017. Podle žalovaného je třeba dopad nálezu posuzovat v kontextu bodu 71 nálezu, v němž Ústavní soud odůvodnil odložení účinnosti zrušení předmětného ustanovení. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že důvodem pro zrušení ustanovení je spíš obava z jeho možného budoucího zneužití, než že by aktuálně vyžadované údaje stanovené formulářem nebyly nezbytnými údaji pro dosažení cíle správy daně. Současně Ústavní soud odmítl okamžité zrušení daného ustanovení, neboť by pak celá právní úprava kontrolního hlášení ztratila smysl. Podle žalovaného tak Ústavní soud musel být srozuměn s tím, že pokud nezruší předmětné ustanovení okamžitě, ponechá po nějakou dobu v účinnosti povinnost plátců daně podávat kontrolní hlášení s údaji, které jsou vymezeny až formulářem Ministerstva financí. Těžko si lze totiž představit situaci, že při odložení účinnosti zrušení tohoto ustanovení by Ústavní soud předpokládal jeho dočasnou existenci, aniž by jej adresáti byli povinni dodržovat. Samotný institut nebyl předmětným nálezem shledán protiústavním, odkladem účinnosti tedy Ústavní soud sledoval zachování smyslu institutu kontrolního hlášení. 8. Ústavní soud tak aproboval vznik situace, kdy po určitou dobu budou plátci daně povinni podávat kontrolní hlášení podle původního ustanovení ZDPH, neboť údaje vyžadované k uvedení v kontrolním hlášení nebyly shledány nepřiměřenými. Pokud Ústavní soud shledal tuto variantu za ústavně přijatelnou, lze podle žalovaného trvat i na povinnosti žalobkyně poskytnout údaje v kontrolním hlášení za období, které předcházelo tomuto nálezu Ústavního soudu. Žalobkyně tak byla i přes právní závěry vyslovené v předmětném nálezu povinna podat řádné kontrolní hlášení za předmětné období s údaji vymezenými dle ust. § 101d odst. 1 ZDPH. Pokud tak neučinila, je povinna nést následky v podobě vzniku povinnosti uhradit pokutu za podání kontrolního hlášení až po náhradní lhůtě. Zákon neupravuje v ust. § 101h odst. 1 ZDPH pouze jedinou výši pokuty, nýbrž je zde stanovena odlišná výše pokuty při podání kontrolního hlášení dodatečně bez výzvy, podání v náhradní lhůtě po výzvě správce daně a v případě nepodání kontrolního hlášení ani v náhradní lhůtě, což byl případ žalobkyně. Jedlitlivé výše pokut se tak odvíjí od chrakteru porušení povinnosti. 9. K tvrzení žalobkyně, že jí nebylo dopředu sděleno „obvinění“ a nemohla využít tak práva na obhajobu, žalovaný uvádí, že toto není pravdivé. Protože žalobkyně nepodala kontrolní hlášení za období březen 2016, správce daně jí doručil výzvu k podání kontrolního hlášení ze dne 2. 5. 2016, č. j. X. V poučení jsou uvedeny mj. výše jednotlivých pokut v případě podání i nepodáníkjontrolního hlášení v náhradní lhůtě. Žalobkyně tedy byla dostatečně seznámena s příslušnými zákonnými ustanoveními. 10. Okolnosti namítané žalobkyní ve druhém žalobním bodu nebyli správce daně ani žalovaný oprávněni zohlednit. Povinnost uhradit pokutu dle ust. § 101h odst. 1 písm. b) ZDPH vzniká přímo ze zákona, přičemž její výše je stanovena pevnou částkou. Správce daně tedy tuto pokutu musí uložit vždy, je-li naplněna skutková podstata zákonného ustanovení. Výše jednotlivých pokut je stanovena pevnou sazbou, nikoliv ve formě maximální výše do jaké může být pokuta uložena. Žaloévaný dále konstatoval, že pokud je pokutě za nepodání kontrolního hlášení přiznána povaha trestu, neznamená to, že se na ni bez dalšího aplikují veškeré podmínky stanovené č. 6 a čl. 7 EÚLP. 11. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. 12. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s