7 As 22/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 9/2019- 42 - text 8 5 A 9/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Pražské vodovody a kanalizace, a.s., IČO 25656635 se sídlem Ke Kablu 971/1, Praha 10 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem se sídlem Mánesova 881/27, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2018, č. j. MZP/2018/500/925, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 20. 4. 2018, č. j. ČIŽP/41/2018/6108 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 400 000 Kč, neboť bylo zjištěno, že žalobce čerpáním směsného surového kalu z Ústřední čistírny odpadních vod Praha v Praze 6 - Bubenči (dále jen „ÚČOV“) na Kalové hospodářství Drasty (dále jen „KHD“) provozuje KHD jako zdroj znečišťování ovzduší, vyjmenovaný v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), konkrétně 2.3. (Kompostárny a zařízení na biologickou úpravu odpadů o celkové projektované kapacitě 10 t nebo větší na jednu zakládku nebo větší než 150 t zpracovaného odpadu ročně), bez povolení provozu. Tím žalobce porušil § 17 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně ovzduší a dopustil se správního deliktu dle § 25 odst. 2 písm. a) zákon o ochraně ovzduší. 2. V žalobě žalobce uvedl, že v celém průběhu správního řízení tvrdil, že KHD je integrální součástí ÚČOV, že takto bylo KHD historicky projektováno a postaveno a že povolovací proces provozu ÚČOV je integrovaný a musí se vztahovat na všechny její součásti a instalované technologie. Správní orgány naopak vyšly z formalistického pojetí povolovacího režimu s tím, že jestliže je určitá technologie (provoz) umístěna na území jiného kraje, a nikoliv na území Hl. m. Prahy, nutně musí dojít k jinému povolovacímu řízení u jiného správního úřadu. 3. Žalobce poukázal na to, že KHD je technologicky propojeno se zbývající části ÚČOV, a to pevně instalovaným potrubím. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. S-MHMP-1114887/2013/OZP-III-Pol/R-4112 (dále jen „rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV“), byl podle § 11 zákona o ochraně ovzduší povolen provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší uvedeného v příloze č. 2 zákona, kód 2.7., a to ÚČOV na adrese Papírenská 6, Praha 6. 4. Žalobce upozornil, že pod kódem 2.3 přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší jsou uvedeny „kompostárny a zařízení na biologickou úpravu odpadů“. Zákonodárce použitím spojky „a“ dle žalobce naznačuje, že aby mohl být stacionární zdroj znečišťování ovzduší klasifikován pod tímto kódem, musí být nejen zařízením na biologickou úpravu odpadů, nýbrž také kompostárnou. V opačném případě by totiž byla použita spojka „nebo“. Žalobce přitom od počátku tvrdí, že KHD není kompostárnou, a dokládá to i důkazy, k nimž ovšem správní orgány nepřihlédly. 5. Dle žalobce správní orgány své závěry chybně opírají o to, že KHD leží na území jiného kraje než Hl. m. Prahy a je samostatnou provozovnou ve smyslu zákona č. 455/1994 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Správní orgány nesprávně aplikují § 2 písm. e) zákona o ochraně ovzduší, dle něhož je stacionární zdroj znečišťování ovzduší ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat. Za takový stacionární zdroj je dle žalobce nutné považovat celou čistírnu odpadních vod (dále jen „ČOV“), včetně všech jejích součástí a provozů, tedy včetně kalového hospodářství, ať už je technologicky nebo geograficky řešeno jakkoliv. 6. Příklad samostatného zařízení uváděný žalovaným v napadeném rozhodnutí, tj. kogenerační jednotky spalující bioplyn vznikající při čištění odpadních vod, je nepřiléhavý. ČOV mohou technicky fungovat, aniž by byly instalovány a provozovány kogenerační jednotky, ať už v areálu ČOV, nebo mimo něj. Kogenerační jednotky přitom podle přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší spadají pod kódy 1 - „Energetika - spalování paliv“, mají tedy samostatnou klasifikaci. Bez kalového hospodářství si však provoz ČOV představit nelze, protože vznik kalu je nevyhnutelným důsledkem čištění odpadních vod a má původ ve vnitřním provozu ČOV. 7. Žalobce označil za absurdní tezi žalovaného, že měl žádat o dvě povolení provozu namísto jediného, jelikož ÚČOV se nachází na území Hl. m. Prahy, zatímco KHD na území Středočeského kraje, k čemuž žalobce zopakoval, že KHD je integrální součástí ÚČOV. Dvě povolení by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by šlo o skutečně samostatná/oddělitelná zařízení. Rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV konkrétně hovoří o těchto stacionárních zdrojích znečištění ovzduší: kotelnách, kogeneračních jednotkách a čerpací stanici – tato zařízení dle žalobce skutečně nejsou součástí činnosti čištění odpadních vod a představují samostatné provozy. Je zcela nerozhodné, zda určitá část kalového hospodářství ČOV funguje jako primární provoz k likvidaci kalů nebo jako záložní (sekundární) provoz likvidace kalů, který se užívá pouze za určitých konkrétních okolností. 8. Žalobce poukázal na str. 6 napadeného rozhodnutí, dle níž pokud na KHD probíhá jeden technologický proces (vysušení vyhnilého kalu) v rámci čištění odpadních vod, pak k provozu není třeba povolení podle zákona o ochraně ovzduší, pokud však probíhá jiný technologický proces (vyhnití kalu), pak takového povolení třeba je, s čímž žalobce nesouhlasil. 9. Žalobce akcentoval, že se na rozdíl od správních orgánů domnívá, že je rozhodující, zda lze KHD provozovat samostatně a zda je možné provozovat ČOV bez kalového hospodářství, a to z pohledu klasifikace KHD dle kódu 2.3., nebo kódu 2.7. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší. I kdyby totiž žalobce připustil, že je správný závěr žalovaného, že provozuje KHD bez platného povolení, jednalo by se o stacionární zdroj dle kódu 2.7., a nikoli 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší. 10. Závěrem žalobce navrhl eventuální moderaci trestu. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž úvodem poznamenal, že žaloba je pokračováním argumentace žalobce v rámci správního řízení, pokud jde o chápání ne/samostatnosti KHD, pročež odkázal na napadené rozhodnutí. 12. Opětovně konstatoval, že KHD, které bylo v inkriminované době užíváno jako náhrada za zařízení na biologickou úpravu nevyhnilých kalů v ÚČOV aerobními a anaerobními procesy, spadá pod kategorii zdroje pod kódem 2.3. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, což koresponduje i s § 33a písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, kde je uvedeno, že biologicky rozložitelným odpadem se pro tuto část zákona (Díl 4 - Kaly z čistíren odpadních vod a další biologicky rozložitelné odpady) rozumí jakýkoli odpad, který podléhá aerobnímu nebo anaerobnímu rozkladu, jakož i s § 33a písm. c) téhož zákona, kde je uvedeno, že zařízením pro biologické zpracování biologicky rozložitelných odpadů se pro tutéž část zákona rozumí zařízení pro aerobní nebo anaerobní rozklad biologicky rozložitelných odpadů. 13. Obstát nemůže ani argumentace žalobce, že měl být zdroj kategorizován jako stacionární zdroj pod kódem 2.7. přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší. I pokud by tomu tak teoreticky bylo, rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV zjevně fungování KHD nepokrývá. Místní specifikace zdroje je jednoznačným identifikátorem stacionárního zdroje, všechny povolené stacionární zdroje jsou dle rozhodnutí o povolení provozu ÚČOV lokalizovány na pozemku parc. č. 1961/1 v k.ú. Bubeneč, včetně výroku č. 1 tohoto rozhodnutí, jímž se povoluje stacionární zdroj pod kódem 2.7. – ČOV s projektovanou kapacitou pro 10 000 a více ekvivalentních obyvatel. Klíčovým je i fakt, že na str. 4 tohoto rozhodnutí je popsáno fungování kalového hospodářství ÚČOV („Kalové hospodářství ÚČOV Praha sestává z následujících objektů a zařízení […]“), přičemž popis neobsahuje jedinou zmínku o KHD a jejich využití za účelem vyhnívání primárního kalu, popsaná technologická zařízení a postupy se týkají pouze areálu provozovny v Bubenči. Výslovně je dále konstatováno, že „po vyhnití se kaly odvodní a následně odvážejí nákladními auty v uzavřených kontejnerech k využití nebo likvidaci mimo ÚČOV“. Toto rozhodnutí bylo vydáno jakožto povolení dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší, a veškeré aspekty ochrany ovzduší byly zvažovány a posouzeny pouze a jen v rozsahu a v kontextu popisu nakládání s kalem v areálu provozovny v Bubenči, jak je popsáno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Pouze v takto schváleném rozsahu může z hlediska ochrany ovzduší v daném