3 Afs 203/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Af 44/2017- 78 - text 14 5 Af 44/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce proti žalovanému Státní fond dopravní infrastruktury se sídlem Sokolovská 1955/278, 190 00 Praha 9 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2017, č. j. 38765/17/5000-10470-703359, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 9. 2017, č. j. 38765/17/5000-10470-703359, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 7. 2016, č. 5350158/2016, č. j. 5350158/16/2000-31471-109991, kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 66 150 Kč (dále jen „platební výměr SR“), a rozhodnutí správce daně ze dne 14. 7. 2016, č. 5350420/2016, č. j. 5350420/16/2000-31471-109991, kterým byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 374 850 Kč (dále jen „platební výměr NF“), a to podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009, daňového řádu, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“) a podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění rozhodném (dále jen „rozpočtová pravidla“). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že při zadávání veřejné zakázky č. 001 „Poradenské služby pro efektivní a transparentní investice do dopravních komunikací“ nedošlo k porušení zásady zákazu diskriminace. Uvedl, že postupoval plně v souladu s platnými právními předpisy, a proto je přesvědčen, že nemohlo dojít k porušení zákazu diskriminace podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) a souvisejícímu porušení rozpočtových pravidel. 3. Konkrétně uvedl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s argumentací žalobce o absenci důkazů odůvodňujících závěry žalovaného o nastavení technických kvalifikačních předpokladů diskriminačně. Žalovaný své rozhodnutí založil pouze na teoretických závěrech bez objektivně provedeného šetření, a není tudíž zřejmé, čím a jakými důkazními prostředky žalovaný k tomuto závěru dospěl. Vytkl žalovanému, že nezpracoval, nebo si nenechal zpracovat, studii dokládající výsledky testování a porovnání znalostí a zkušeností potřebných expertů s různými délkami praxe. Na tomto místě uvedl, že požadavek na délku praxe 10 let u některých členů realizačního týmu, resp. nad 5 let u konzultantů realizačního týmu není přemrštěný či dokonce rozporný se zásadou diskriminace. Bylo mu známo, že na relevantním trhu existuje dostatečný počet potencionálních uchazečů, kteří danou technickou kvalifikaci splňují, což prokazoval i počet předložených nabídek. V případě existence těchto studií by podle žalobce vyplynulo, že technické kvalifikační požadavky v předmětné veřejné zakázce nebyly nastaveny diskriminačně. Dané pochybní žalobce spatřoval i ve zprávě o daňové kontrole správce daně č. j. 2678600/16/2000-31417-109991 ze dne 29. 6. 2016 (dále jen „Zpráva o daňové kontrole“), kterou jsou odůvodňovány oba platební výměry. 4. V druhém žalobním bodě žalobce namítal, že nemá při nakládání se svými finančními prostředky postavení organizační složky státu a jeho rozpočet není součástí státního rozpočtu. Nebylo proto možné uložit žalobci povinnost odvodu do státního rozpočtu. Žalobce vyložil, že je zřízen, v souladu s § 28 rozpočtových pravidel, zákonem č. 104/2000 Sb., o státním fondu dopravní infrastruktury, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o SFDI“). Uvedl, že finanční prostředky žalobce jsou vázány k zákonem o SFDI stanovenému účelu. Hospodaření s finančními prostředky náležícími žalobci se řídí rozpočtovými pravidly, ale pouze tam, kde je to v rozpočtových pravidlech výslovně uvedeno, a především zákonem o SFDI. Dovodil, že nemá při nakládání se svými finančními prostředky postavení organizační složky státu. K tomu poukázal rovněž na § 28 odst. 3 rozpočtových pravidel. Uvedl, že jeho rozpočet je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky projednáván a schvalován samostatně. 5. Žalobce měl za to, že jelikož částky 66 150 Kč a 374 850 Kč, které představují odvody do státního rozpočtu dle platebního výměru SR a platebního výměru NF, byly uhrazeny z rozpočtů žalobce, nebylo možné aplikovat § 44 a § 44a rozpočtových pravidel, a vydání platebních výměrů proto bylo nepřípustné. 6. Uvedl, že částka 66 150 Kč se týká národního podílu na způsobilých výdajích, který byl celý uhrazen z prostředků rozpočtu žalobce a nikoliv z prostředku státního rozpočtu, a proto byl odvod do státního rozpočtu nesprávný. Měl za to, že ve vztahu k použitým prostředkům žalobce nelze aplikovat § 44 a § 44a rozpočtových pravidel. Uvedl, že užití § 44 odst. 4 písm. c) rozpočtových pravidel nepřipouštějící v tomto konkrétním případě analogii na žalobce bylo nelegitimní. Poukázal přitom na zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Uzavřel, že vydání platebního výměru SR nemělo oporu v platné právní úpravě a tudíž bylo nepřípustné. 7. K platebnímu výměru NF dále uvedl, že projekt byl financován ex post. Uvedl, že ve vztahu k evropským prostředkům již poskytovatel dotace žalobce potrestal tím, že o 25 % snížil částku finančních prostředků poskytovaných z evropských prostředků, resp. z Národního fondu. Tyto prostředky žalobce neobdržel a musel si prostředky na úhradu 25 % evropského podílu vyčlenit z vlastních zdrojů. V případě existence povinnosti částku 374 850 Kč odvést do Národního fondu by byl za jedno pochybní potrestán dvakrát, a to by bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem. Odmítl taktéž, že by se v daném případě jednalo o daň podle daňového řádu. Zopakoval, že k úhradě 374 850 Kč byly užity příjmy žalobce, které jsou tvořeny dle § 4 odst. 1 zákona o SFDI a které jsou součástí rozpočtu žalobce. Nejedná se tedy o užití peněžních prostředků státního rozpočtu, ani o užití peněžních prostředků Národního fondu. Přičemž pokud tyto prostředky nebyly žalobci poskytnuty ze státního rozpočtu, resp. z Národního fondu, pak ve vztahu k nim ani nemohlo jít o porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 rozpočtových pravidel. Shrnul, že ani v tomto případě nelze aplikovat § 44 a § 44a rozpočtových pravidel. Dodal, že i zde platí zásady vylučující analogický přístup při aplikaci právní úpravy, a proto je i vydání Platebního výměru NF nepřípustné. 8. Žalobce soudu navrhl, aby žalobou napadené rozhodnutí jakož i platební výměry zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 8. 12. 2017 v plném rozsahu odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a související spisový materiál. Konstatoval, že ke svým závěrům v napadeném rozhodnutí dospěl na základě kontroly správce daně, jehož rozhodnutí považuje za zákonné. Ve svém vyjádření žalovaný setrval na závěru, že žalobcem vymezený kvalifikační předpoklad při zadávání veřejné zakázky nebyl stanoven na základě objektivních potřeb zadavatele a minimální úroveň byla nastavena velmi přísně, neboť od určité úrovně tento ukazatel již nenese reálnou rozlišovací informaci o zkušenostech dodavatele. Žalobce tak nepřípustným způsobem omezil okruh potencionálních dodavatelů, aniž pro takto zvolené limity kvalifikačních předpokladů měl objektivní důvody. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 As 50/2016. 10. K námitce ohledně oddělenosti rozpočtu žalobce od státního rozpočtu uvedl, že žalobce je zvláštní právnickou osobou zřízenou zákonem o SFDI hospodařící s majetkem státu a tudíž se na něj vztahuje zákon o rozpočtových pravidlech. V rámci prostředků z ostatních veřejných prostředků na část národního spolufinancování, tj. 15 % výše z celkových způsobilých výdajů, je žalobce v postavení osoby hospodařící s jinými peněžními prostředky státu dle § 3 písm. c) rozpočtových pravidel. Pokud se dopustí neoprávněného použití jiných peněžních prostředků státu dle ustanovení § 3 písm. e) rozpočtových pravidel je nutno shledat porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ačkoliv v § 44a rozpočtových pravidel není uvedeno neoprávněné použití jiných peněžních prostředků státu státním fondem, žalovaný postupoval analogicky, neboť porušení rozpočtové kázně bez povinnosti odvodu jde proti smyslu právní úprav. 11. K tvrzení žalobce o jeho dvojím trestání, a to jak poskytovatelem dotace jejím krácením, tak vydáním