7 As 54/2019 — Nejvyšší správní soud

6 A 16/2020- 31 - text 7 pokračování 6 A 16/2020 6 A 16/2020-31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., IČ 49356089 sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10 zastoupený JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. prosince 2019, č. j.: MZP/2019/500/2281, sp. zn.: ZN/MZP/2019/500/284 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále také jen „inspekce nebo ČIŽP“) ze dne 29. 7. 2019, čj. ČIŽP/41/2019/9621. Ve správním řízení bylo žalobci podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), uloženo žalobci odvést na vázaný účet peněžní prostředky finanční rezervy, který byl žalobce povinen vytvořit za období od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 za odpady uložené do zařízení „Řízená skládka Mšeno“ v celkovém množství 27 502,43 tun, a za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2016 za odpady uložené do zařízení „Skládka odpadu S-003 a kompostárna Hořovice – Hrádek“ v celkovém množství 13 304,29 tun (obě v rozhodnutí specifikované skládky dále obecně také jen jako „skládka nebo skládky“, pokud rozlišení obou skládek není nutné pro posouzení věci). [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při přezkumu vázán. Namítl, že v daném případě se jedná o využívání konstrukčních prvků skládek ve smyslu schváleného provozního řádu pod kódem způsobu nakládání N1 – Využití odpadů na povrchu terénu s výjimkou využití odpadů na skládce, nikoliv o jejich odstraňování. Poukazuje na ust. § 4 odst. 1 písm. v) zákona o odpadech, a uvádí, že činnost, kterou s odpady využívá pro konstrukční prvky skládek, tak nelze považovat za odstraňování odpadů, ale za využívání odpadů podle ust. § 4 odst. 1 písm. r) zákona o odpadech; výsledkem je úspora primárních materiálů, které není na konstrukční prvky skládek třeba nakupovat a na skládky dovážet. Odmítá závěr, že se dopouštěl odstraňováním odpadu, neboť odpady byly využity do konstrukčních prvků skládek a jsou jejich nedílnou součástí. Poukazuje na definici první fáze provozu skládky podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech, kdy výslovně nestanovuje, že odstraňování odpadů je jediný způsob nakládání s odpady. Využití příhodných odpadů jako konstrukčních prvků skládek odpovídá plnění povinností vyplývajících z hierarchizace nakládání s odpady podle ust. § 9a zákona o odpadech, kdy takto využití odpady plní užitečnou úlohu v tělese skládky namísto jiných materiálů a výrobků, to rovněž odpovídá ust. § 10 odst. 1 zákona o odpadech. Uvádí, že v dobré víře využíval odpady na konstrukční prvky skládek už v první fázi provozu skládek podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) a r) zákona o odpadech, neboť je to nezbytné, když konstrukční prvky drží těleso skládky a zabraňují úletům či zápachu odpadu. Takový postup podle jeho názoru vylučuje aplikaci ust. § 56 odst. 4 zákona o odpadech, kdy se rezerva vytváří za tunu uloženého odpadu. [3] V dalším žalobním bodu uvedl, že skládky provozuje v souladu s integrovanými povoleními. Poukazuje na ust. § 3 písm. g) zákona č. 76/2000 Sb., o integrované prevenci, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o integrované prevenci“), a bod 5.4 Přílohy č. 1 k tomuto zákonu, kdy žalobce získal integrovaná povolení v souladu se zákonem. Dále poukazuje na ust. § 16 zákona o integrované prevenci, z něhož rovněž plyne oprávnění provozovat skládku v souladu s integrovaným povolením, uvádí, že konstrukční prvky skládky Hořovice byly provozovány v souladu s integrovaným povolením (poukazuje na str. 14 bod 2.2.8. Provozního řádu skládky Hořovice, kde jsou uvedeny důvody pro používání odpadů pro výstavbu konstrukčních prvků skládky – zabezpečení stability svahů tělesa a tvorba tvaru tělesa, příprava a údržba obslužných komunikací, budování konstrukčních prvků, hrubé terénní úpravy a terasy, části technické rekultivace). Dále tento řád stanoví kvalitu odpadů odkazem na přílohu č. 3 a definuje konstrukční prvek tzv. obvodových hrázek, na str. 23 pojednává o budoucím využití vyřazených pneumatik, které jsou přijímány pro technické zabezpečení skládky a budou následně využity jako konstrukční prvek. Obdobné podmínky stanoví Provozní řád skládky Mšeno. Z těchto ustanovení provozních řádů skládek dovozuje oprávnění využít odpady jako technické zabezpečení skládky i pro výstavbu konstrukčních prvků, když tyto provozní řády upřesňují, za jakých podmínek toto oprávnění vzniká (např. jaké odpady lze využít, kde je uložit). Dále uvádí, že podle integrovaného povolení skládky Mšeno (jeho bodu 1.5, písm. D a F) je povinen za konkrétně specifikovaným účelem, kterým je zabránění nekontrolovanému úniku plynu do ovzduší, využít materiál k technickému zabezpečení skládky Mšeno nebo odpad využívaný pro výstavbu konstrukčních prvků, dále musí činit opatření k hospodárnému využívání energie. Poukazuje na bod C.2.8. Zprávy integrovaného povolení Hořovice, a dále bod C.2.3. a C2.13. Namítá, že považuje za nepřijatelné, aby jeden orgán státní správy vydal právně závazný právní akt (integrované povolení a provozní řád), ve kterém povolí žalobci praxi využití konstrukčních prvků skládky, a za několik let bez změny právního prostředí jiný orgán státní správy takovou činnost označí za protiprávní. Dále namítl, že zásadu dobré víry do nedávné minulosti ještě respektoval žalovaný, odkazuje přitom na jeho rozhodnutí ze dne 14. března 2017, čj. 4933/ENV/17, kterým zamítl odvolání města Jindřichův Hradec na uložení povinnosti platit poplatky za uložení výrobku REKOSOL za rok 2013 a 2014. Žalobce označuje postup inspekce a žalovaného v této věci za postih, což považuje za rozporné s ust. § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1280/2003, Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2013, čj. 7 As 100/2010-65, Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. září 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16. [4] V posledním žalobním bodě namítá svou autonomii vůle v mezích zákona, neboť je soukromoprávním subjektem, platí pro něj zásada vyjádřená v článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. října 1995, sp. zn. I. ÚS 145/94, ze dne 13. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04. [5] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou, přičemž ve vyjádření uváděl obdobné důvody jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech jednoznačně stanoví, že v první fázi provozu skládky může docházet pouze k odstraňování odpadů jejich ukládáním na nebo pod úrovní povrchu terénu, nikde žalovaný netvrdil, že použití přijatých odpadů je zakázáno, ale že se v první fázi jedná o odstraňován odpadu. [6] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že inspekce provedla na obou skládkách kontrolu, po níž zahájila mj. řízení o uložení povinnosti odvedení finančních prostředků na vázaný účet. Žalovaný dospěl k závěru, že účelem činnosti první fáze skládky je podle ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech provozování zařízení k odstraňování odpadů jejich ukládáním na nebo pod úrovní terénu, odpady pro konstrukční prvky skládky jsou ukládány na nebo pod úrovní terénu, podle popisu v provozních řádech se jedná o umísťování odpadů v tělese skládky, rozdíl od běžného skladování je jen v tom, že jsou umísťovány tak, aby byly současně zužitkovány jejich vhodné fyzikální a chemické vlastnosti, tedy jako hrázky mezi jinými odpady, v dané fázi skládky je nutné považovat tuto činnost jako odstraňování odpadu. Nebylo by tomu tak, pokud by účel spadal výhradně pod § 4 odst. 1 písm. r) zákona o odpadech (pokud by šlo o výhradní činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály standardně používané ke konkrétnímu účelu). Je zmíněno ust. § 3 odst. 5 vyhlášky č. 294/2005 Sb., kdy odpady je nutné, aby odpady byly ukládány racionálně podle svých vlastností, což mj. znamená jejich nasazení způsobem, který žalobce označuje jako „konstrukční prvky“. Ust. § 4 odst. 1 písm. r) zákona o odpadech hovoří o situaci, kdy primárně používané materiály (nikoliv odpady) jsou vhodně nahrazeny odpadem, jde však o opačnou situaci, kdy podle ust. § 3 odst. 5 vyhlášky jsou „konstrukční prvky“ běžným technicky vítaným přednostním