6 Ads 151/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 1/2018- 64 - text 11 6 Ad 1/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobce: █████████████████ bytem ███████████████████ zastoupen ████████████████████████, advokátem sídlem ██████████████████████ proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta sídlem ██████████████████████ v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2017, č.j. PPR-3195-59/ČJ-2012-99KP takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2017, č.j. PPR-3195-59/ČJ-2012-99KP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši 14.757 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám advokáta ██████████████████████. Odůvodnění: 1 Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru (dále též „služební orgán prvního stupně“) ze dne 1. 12. 2011 č. 4627/2011 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) bylo žalobci podle ust. § 155 a § 156 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) přiznáno odchodné ve výši 232.092 Kč. 2 K odvolání žalobce vydal první náměstek policejního prezidenta (dále jen „žalovaný“, kterým je obecně označován i služební orgán prvního stupně, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění) dne 26. 6. 2012 rozhodnutí č.j. PPR-3195-35/ČJ-2012-99KP (dále též „původní rozhodnutí o odvolání“), kterým zamítl odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Původní rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 pod č.j. 8 Ad 14/2012-75 pro nepřezkoumatelnost, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3 Dne 24. 10. 2017 vydal žalovaný pod č.j. PPR-3195-59/ČJ-2012-99KP další rozhodnutí ve věci (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí znovu zamítl, a toto rozhodnutí potvrdil. 4 Z žalobních tvrzení a z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce byl příslušníkem Policie České republiky a byl ustanoven na služební místo komisař s hodností poručík u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby. Jeho služební poměr skončil propuštěním ze služebního poměru na žádost žalobce dne 30. 11. 2011. Rozhodnutím služebního orgánu prvního stupně ze dne 1. 12. 2011 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 232.092 Kč. Žalobce před rozhodnutím o přiznání odchodného doručil služebnímu orgánu prvního stupně vyjádření, v němž uvedl, že pro nařízení služby přesčas nebyly splněny zákonné limity uvedené v ust. § 54 odst. 1 služebního zákona (k tomu poukázal zejména na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010 č.j. 10 A 34/2010-28). Žalobce v tomto svém vyjádření zejména namítal, že veškerá služba nařízená dle ust. § 54 odst. 1 služebního zákona postrádá veškeré zákonem stanovené podmínky, a žádal, aby žalovaný zohlednil příjem žalobce za službu přesčas nařízenou v rozporu se zákonem do příjmu rozhodného pro výpočet odchodného. 5 V napadeném rozhodnutí je k výpočtu odchodného uvedeno, že pro stanovení výše odchodného náležejícího žalobci byl vzat průměrný hrubý měsíční služební příjem za předchozí kalendářní rok 2010, tj. částka 49.734 Kč, který byl vypočten ze základního tarifu ve výši 275.743,61 Kč, zvláštního příplatku ve výši 59.577,29 Kč, osobního příplatku ve výši 21.845,01 Kč, služebního příjmu za službu přesčas ve výši 128.184,55 Kč, odměny pracovní ve výši 33.500 Kč, služebního příjmu za dovolenou ve výši 48.607 Kč, služebního příjmu po dobu trvání osobních překážek ve službě ve výši 29.341 Kč, zaokrouhleného rozdílu ve výši 3,54 Kč. Výměra odchodného činí jeden měsíční služební příjem, tj. 49.734 Kč, a za každý další ukončený rok služebního poměru se zvyšuje o jednu třetinu tohoto příjmu, tj. o 16.578 Kč. Pro účely zvýšení základní výměry odchodného bylo žalobci započteno 11 roků (16.578 x 11 = 182.358 + 49.734 = 232.092). 6 Z napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že odvolací řízení bylo dne 14. 12. 2016 přerušeno do pravomocného vyřešení předběžné otázky spočívající v rozhodnutí o žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za službu přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce za období let 2009 až 2011. Rozhodnutí o žádosti o doplatek služebního příjmu za službu přesčas bylo vydáno dne 7. 12. 2011 pod č.j. 4662/2011 (dále též „prvostupňové rozhodnutí o doplatku služebního příjmu“). Žalobcova žádost jím byla zamítnuta podle ust. § 135 odst. 1 zákona o služebním poměru s odkazem na ust. § 54 zákona o služebním poměru. Dne 2. 5. 2012 žalovaný rozhodnutím č.j. PPR-1297-8/ČJ-2012-99KP prvostupňové rozhodnutí o doplatku služebního příjmu potvrdil, nicméně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č.j. 5 Ad 12/2012-62 uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání. Dne 20. 7. 2017 žalovaný prvostupňové rozhodnutí o doplatku příjmu rozhodnutím č.j. PPR-1297-32/ČJ-2012-990131 (dále též „rozhodnutí žalovaného o doplatku služebního příjmu“) znovu potvrdil. 7 Dne 10. 8. 2017 bylo žalobci doručeno sdělení o pokračování v řízení a bylo mu umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce vznesl řadu námitek, které jsou svým obsahem podobné námitkám žalobním. Žalovaný následně dne 24. 10. 2017 vydal napadené rozhodnutí, proti němuž směřuje podaná žaloba. 8 Žalobce v ní především opakovaně vznáší základní žalobní námitku, jejíž podstatou je nesouhlas s postupem žalovaného, který nezohlednil příjem žalobce za službu přesčas nařízenou dle žalobce v rozporu se zákonem do příjmu rozhodného pro výpočet odchodného. Jelikož právní názor žalovaného na doplatek příjmu žalobce za službu přesčas je vtělen do rozhodnutí žalovaného o doplatku služebního příjmu ze dne 20. 7. 2017, brojí žalobce v podané žalobě i proti rozhodnutí žalovaného o doplatku služebního příjmu, neboť toto rozhodnutí považuje za vadný podklad pro rozhodnutí napadené. 9 Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro absenci úvah, které žalovaného vedly k vydání rozhodnutí, jakož i pro neuvedení, z jakých důkazů vycházel a jak je hodnotil. Žalobou napadené rozhodnutí dle žalobce obsahuje konstatování skutečností, aniž by tyto závěry byly podloženy konkrétními důkazy a vyložením, co z těchto důkazů vyplývá. Závěry a konstatování žalovaného tak nemají oporu ve spisu či z pořízených důkazních materiálů žalovaný nevyvozuje žádné závěry. Nikde není uvedeno, jak žalovaný hodnotil všechny důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a jaké informace z nich vyvodil. Žalobce poukázal na to, že správní spis žalovaného neobsahuje žádné prvotní doklady, například ty, ze kterých došlo k vypracování tabulky „Analýza“. Údaje uvedené v tabulce jsou tak nepřezkoumatelné. 10 Žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí též z důvodu, že se v něm žalovaný nevyjádřil k odvolací námitce nicotnosti prvostupňového rozhodnutí z důvodu neoprávněnosti služebního orgánu vydat prvostupňové rozhodnutí. Žalobce v tomto poukázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č.j. 6 Ad 15/2012-54, v němž soud vyslovil pochybnosti o okolnostech, za nichž v obdobné věci v prvním stupni rozhodl náměstek ředitele útvaru plk. ████████████████. Podobně žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp.zn. 8 Ad 14/2012 (viz bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku), kdy podle závěru soudu rozhodnutí v prvním stupni vydal služební funkcionář, který k tomu nebyl příslušný. 11 K namítané nicotnosti prvostupňového rozhodnutí žalobce uvedl, že od 1. 12. 2011 neměl předmětný útvar ředitele s personální pravomocí, a proto ani nemohl dne 7. 12. 2011 vydat prvostupňové rozhodnutí náměstek ředitele, neboť ten vydává rozhodnutí pouze v zastoupení ředitele, a takové zastoupení by muselo být zřejmé (například z doložky „v zastoupení“). Tak tomu však v případě prvostupňového rozhodnutí nebylo. Žalobce objasnil, že personální pravomoc byla policejním prezidentem dne 8. 12. 2011 přenesena na náměstka policejního prezidenta, a teprve dne 1. 1. 2012 na náměstka ředitele útvaru, navíc jmenovitě na jiného než ve věci rozhodujícího náměstka. Už z této skutkové okolnosti žalobce dovozuje, že ke dni 7. 12. 2011 služební orgán prvního stupně pravomoc k vydání prvostupňového rozhodnutí neměl. Tvrzení žalovaného, že od 1. 12. 2011 byl služební orgán prvního stupně pověřen personální pravomocí, žalobce označil za smyšlené. 12 Žalobce dále namítl porušení procesních předpisů, které mohly mít podstatný vliv na řízení. Takovou vadu žalobce spatřuje zejména v tom, že se žalovaný nedržel závazného právního názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozsudku ze dne 20. 4. 2016 č.j.