2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

8 A 26/2021- 42 - text 16 8 A 26/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: Mgr. O. S., proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, 2) Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Na den 7. 3. 2021 byla na 14. hodinu na Staroměstském náměstí v Praze svolána demonstrace iniciativy „Chcípl pes“. Žalobce měl v úmyslu se této hromadné akce zúčastnit a realizovat své Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručené právo se shromažďovat a své právo vyjádřit svůj názor. 2. Žalobce uvedl, že se ke Staroměstskému náměstí dostavil v 13:55 hod., přičemž zjistil, že všechny veřejné komunikace jsou zahrazeny zábranami střeženými příslušníky Policie ČR a strážníky obecní policie Hlavního města Prahy (dále jen „strážníky obecní policie“). Když se pokoušel na místo svolaného shromáždění dostat nejprve ulicí Dlouhá, následně ulicí Týnská a Celetná, vždy byl bez dalšího příslušníky PČR nebo strážníky obecní policie zastaven a nebyl mu umožněn přístup na místo shromáždění. Bylo mu pouze sděleno, že přístup všem osobám do prostor náměstí je zakázán, neboť „v místě shromáždění se nachází moc osob“. Na přímý dotaz, kolik osob to je, mu bylo sděleno, že „hodně, víc, než je povoleno“. 3. Dle žalobce tím, že mu nebyl umožněn příslušníky Policie ČR a strážníky obecní policie vstup do prostor Staroměstského náměstí a tedy ani účast na řádně svolaném a řádně schváleném shromáždění, aniž by bylo příslušníky policie nebo obecní police v této věci vydáno jakékoli úřední rozhodnutí, žalovaní společně přímo zasáhli do jeho Listinou zaručených základních a politických práv a svobod, a to do práva na svobodu pohybu, práva shromažďovacího a práva na svobodu projevu a tato práva mu byla nezákonně upřena, a to jinak, než úředním rozhodnutím. 4. Žalobce proto žalobou podanou dne 8. 3. 2021 vzhledem k namítané nezákonnosti zásahu, který již netrvá, ale dle žalobce se lze důvodně domnívat, že se bude opakovat, navrhl, aby soud vydal rozsudek, jímž bude konstatováno, že: I. Zásah příslušníků Policie ČR a strážníků Městské policie Hlavního města Prahy provedený dne 7. 3. 2021 na pozemních komunikacích bezprostředně vedoucích na Staroměstské náměstí v Praze spočívající v neumožnění vstupu všem osobám, včetně žalobce, na Staroměstské náměstí, k výkonu jejich práva se pokojně shromažďovat, byl nezákonný. II. Žalovaným se zakazuje nadále porušovat žalobcovo právo na svobodu pohybu a právo na pokojné shromažďování. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce spatřuje nezákonnost shora popsaného zásahu v tom, že tyto úkony byly vykonány na základě krizového opatření vydaného formou usnesením vlády ze dne 26. února 2021 č. 198, o přijetí krizového opatření, publikovaného ve Sb. pod č. 98/2021, kterým byl zakázán „volný pohyb osob na území celé České republiky v době od 05:00 hod. do 20:59 hod.“ s určitými výjimkami zde uvedeným. V bodě II. písm. a) tohoto usnesení bylo omezeno právo pokojně se shromažďovat podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, tak, že každý účastník je povinen mít ochranný prostředek dýchacích cest (nos, ústa), který brání šíření kapének, a shromáždění, nejde-li o shromáždění podle písmene b), se může konat pouze mimo vnitřní prostory staveb a může se jej účastnit celkem nejvýše 100 účastníků, a to ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a při zachování rozestupů mezi skupinami účastníků alespoň 2 metry. 6. Toto krizové opatření však bylo vydáno v návaznosti na unesení vlády ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 26. února 2021 č. 196, publikovaném pod č. 96/2021 Sb., kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru/označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky NOUZOVÝ STAV na dobu 30 dnů od 00:00 hodin dne 27. února 2021, které však žalobce považuje za nezákonné z následujících důvodů: 7. Nouzový stav platil na území České republiky nepřetržitě, od 05. 10. 2020, kdy byl vyhlášen usnesením vlády ze dne 30. 09. 2020 č. 957 publikovaným pod č. 391/2020 Sb. Podle tohoto usnesení vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlašuje pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů. Následně byl usneseními vlády se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nouzový stav prodloužen do 20. 11. 2020 (publikováno pod č. 439/2020 Sb.), do 12. 12. 2020 (publikováno pod č. 471/2020 Sb.), do 23. 12. 2020 (publikováno pod č. 521/2020 Sb.), do 22. 1. 2021 (publikováno pod č. 593/2020 Sb.) a do 14. 2. 2021 (publikováno pod č. 21/2021 Sb.). 8. S dalším prodloužením nouzového stavu nevyslovila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na své 83. schůzi dne 11. 2. 2021 souhlas. I přes tento nesouhlas vláda vyhlásila další nouzový stav usnesením vlády č. 125 (publikováno pod č. 59/2021 Sb.), který časově bezprostředně navazoval a svým důvodem se nijak nelišil od nouzového stavu platného od 05. 10. 2020. Dne 18. 02. 2021 se Poslanecká sněmovna ČR na své 86. schůzi usnesla usnesením č. 1530 na zrušení nouzového stavu k datu účinnosti zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19, nejpozději však k 27. únoru 2021. 9. Dne 26. 02. 2021 následně sněmovna na své 88. schůzi přijala usnesení č. 1539, kterým konstatovala, že po ukončení nouzového stavu ke dni 27. února 2021 je v návaznosti na šíření nových mutací koronaviru a snižující se kapacitu zdravotního systému v kompetenci vlády vyhlásit nový nouzový stav za účelem přijetí opatření proti šíření epidemie nad rámec pandemického zákona. Poté, s účinností bezprostředně navazující na skončení nouzového stavu dne 27. 02. 2021, vyhlásila vláda nouzový stav, a to z důvodu zcela totožného, z jakého platí na území ČR nouzový stav od 05. 10. 2020. 10. Nouzový stav tak byl vyhlášen opakovaně po vyslovení nesouhlasu Poslanecké sněmovny ČR s vyhlášením nouzového stavu a dokonce po zrušení nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou ke dni 27. 02. 2021, tedy v rozporu s čl. 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, dle kterého lze nouzový stav vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů a jeho prodloužení je možné pouze po předchozím souhlasu poslanecké sněmovny a dle čl. 5 odst. 4 může Poslanecká sněmovna nouzový stav zrušit. Pokud Vláda ČR nouzový stav vyhlašuje opakovaně znovu, i přes nesouhlas sněmovny a přes jeho zrušení sněmovnou, pak ustanovení ústavního zákona o bezpečnosti ČR obchází a nejedná tak v souladu s ústavním pořádkem. Ad absurdum by tak mohlo dojít k situaci, že sněmovna opakovaně bude nouzový stav rušit a vláda jej bude opakovaně vyhlašovat znovu, čímž se z kontrolní funkce sněmovny stane pouze formalita nemající žádný vliv na jednání vlády. Tím by došlo k popření základů parlamentní demokracie, ve které je vláda odpovědná poslanecké sněmovně. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že se sněmovna usnesla na konstatování, že vláda může vyhlásit nový nouzový stav po jeho skončení dne 27. 02. 2021. Jednak se usnesla tak, že je možné nouzový stav vyhlásit v návaznosti na šíření nových mutací koronaviru a snižující se kapacitu zdravotního systému, o čemž v důvodech vyhlášení nouzového stavu vyhlášeného ode dne 27. 02. 2021 není žádná zmínka a jednak takové usnesení nemůže v žádném případě nahradit kogentní ustanovení ústavního zákona. 11. Je-li tedy nouzový stav vyhlášen v rozporu se zákonem, potom všechny navazující úkony je nutné považovat za se zákonem rozporné, tedy včetně navazujících krizových opatření vlády, a tedy také všech úkonů příslušníků PČR a strážníků MPHMP vykonávaných na jejich základě. 12. První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, jelikož považuje postup Policie České republiky za zcela přiměřený dané situaci a zcela v souladu se zákonem. Dále poukazuje na to, že veškerá činnost zasahujících policistů souvisela s plněním úkolů Policie České republiky dle ustanovení § 2 a ustanovení § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) a zákona č. 243/2020 Sb., o pravomoci Policie České republiky a obecní policie postihovat porušení krizových opatření a mimořádných opatření nařízených v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, tedy dohledu nad dodržováním krizových opatření vlády vydávaných v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále