6 Afs 281/2016 — Nejvyšší správní soud

11 Af 33/2018- 150 - text 13 11 Af 33/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace IČ 75032333 sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, 118 01 Praha 1 – Malá Strana zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č. j. 31563/18/5000-10480-710970 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, č.j. 31563/18/5000-10480-710970 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 192 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Jiřiny Svojanovské, advokátky. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil - platební výměr č. 6342727/2017 na odvod za porušení rozpočtové kázně č.j. 6342727/17/2000-31473-109060 ze dne 9. 8. 2017, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 8 775 869 Kč - platební výměr č. 6342616/2017 na odvod za porušení rozpočtové kázně č.j. 6342616/17/2000-31473-109060 ze dne 9. 8. 2017, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do národního fondu ve výši 49 729 924 Kč. Žalobní body 2. Žalobce uvedl, že je veřejným zadavatelem zakázky „Národní centrum zahradní kultury – Květná zahrada“, část 1 „stavební činnost a další činnosti“ Věstník veřejných zakázek ev. č. 212314, Úřední věstník Evropské unie ev. č. 2012/S 72-119153 (dále také jako „Zakázka“). 3. Žalobce v prvé námitce namítá, že v prvostupňových rozhodnutích absentuje zdůvodnění stanovené výše vyměřených odvodů, přičemž toto pochybení dle žalobce nezhojil ani žalovaný, který pouze obecně konstatoval, že odvod byl stanoven v souladu se zásadou proporcionality s ohledem na míru závažnosti tvrzeného závadného jednání, ale blíže se nezabýval závažností a jinými okolnostmi tvrzeného pochybení žalobce. 4. Navíc zásadu proporcionality a závažnosti jednání žalobce zmiňuje v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení až v napadeném rozhodnutí. Dle žalobce mělo být zohledněno zvolené kvalifikační kritérium v plném rozsahu, přičemž dle žalobce bylo přehlédnuto to, že dané kritérium obsahovalo možnost reference i zahraničního subjektu srovnatelné ochrany. Ve vztahu ke kvalifikačnímu kritériu mělo být dle žalobce zohledněno to, že předmětná kulturní památka je zapsána na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přičemž závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO odůvodňují vyšší nároky na prováděné obnovy takovýchto památek. Zvýšený důraz musí být kladen i na velmi pečlivě volené metody obnovy a jakýchkoli oprav. Vytýká správnímu orgánu, že tento by za vhodné (nediskriminační) kritérium, resp. minimální úroveň kritéria, považoval požadavek reference obnovy „běžné“ kulturní památky, jelikož rozdíl mezi kulturní památkou a národní kulturní památkou spočívá pouze v rovině správního práva, avšak v rovině hmotného práva mezi těmito památkami není žádného rozdílu. Tento závěr je ale zcela neudržitelný z pohledu systematiky zákona o státní památkové péči. Z ustanovení § 14 zákona o státní památkové péči zákon ani při obnově „běžné“ kulturní památky neklade vyjma roviny správně-právní na zhotovitele stavby žádné vyšší nároky, než je tomu u běžné stavby, a to ani z hlediska předmětu podnikání (nejedná-li se o restaurování). Rozdíl mezi běžnou stavbou a stavbou kulturní památky je totiž rovněž pouze v rovině správně-právní a nikoli hmotně právní; dovozuje-li tak ministerstvo, že pouhý rozdíl v rovině správně-právní není dostatečným důvodem pro vyšší kvalifikační kritérium národní kulturní památky, pak není žalobci zřejmé, z jakého důvodu ministerstvo považuje za „vhodné“ (nediskriminační) kritérium „běžné kulturní památky“ a nikoli kritérium „běžné stavby“. Žalobce proto považuje stanovení technického kvalifikačního předpokladu doložením rekonstrukce národní kulturní památky za legitimní a odůvodněný okolnostmi zvláštního zřetele. Měl-li správce za to, že i za této situace se jedná o kritérium diskriminační, měly být uvedené skutečnosti správcem daně v souladu se zásadou proporcionality posouzeny při stanovení výše odvodu jako okolnosti zvláštního zřetele. 5. Žalobce také poukazuje na to, že již 21. 9. 2012 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže obdržel návrh společnosti CGM CZECH a. s., řízení však bylo zastaveno a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k zahájení řízení z úřední povinnosti již nepřistoupil. Z toho žalobce dovozuje, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepovažoval stanovení předmětného kritéria daňovým subjektem v roce 2012 za deliktní jednání. Řízení zahájil až na základě podnětu ministerstva, cca po 3,5 letech. Pokud by bylo na základě uvedeného podnětu řízení zahájeno, nedošlo by žalobcem k uzavření předmětné smlouvy o dílo, nebyla by čerpána dotace a nemohlo by dojít k tvrzenému porušení rozpočtové kázně. 6. Žalobce stále zdůrazňuje, že žádný ze správních orgánů se nevypořádává s pojmem „zjevné nepřiměřenosti“ zvoleného kritéria, když zcela přehlíží, že předmětem zakázky byla obnova, tedy nikoli nepodstatná stavební úprava (památky zcela zásadního charakteru, která je mimo jiné prohlášena za národní kulturní památku), tedy náleží jí stejný stupeň ochrany, resp. vyšší, než žalobce zvolil v rámci kvalifikačního kritéria zakázky. Pokud žalovaný má za to, že žalobce „závažně pochybil ve velké míře“ a zvolil „zjevně nepřiměřené“ kvalifikační kritérium, pak by měl v rámci svých rozhodnutí konkrétním a srozumitelným způsobem vysvětlit obsah jím použitých relativně neurčitých pojmů ve vztahu k projednávané věci a v souladu se zásadou proporcionality pak tato zjištění aplikovat ke stanovení výše odvodu za porušení pravidel pro zadávání zakázek. Rozhodnutí žalovaného považuje za zčásti nepřezkoumatelné a minimálně i z tohoto důvodu nezákonné, jelikož správní orgán toliko uvádí, že se přiklonil ke stanovisku řídícího orgánu a stanovil tak odvod ve výši 25 % z částky dotace použité na financování předmětné zakázky. Z rozhodnutí ale nejsou seznatelné konkrétní důvody, které správce daně vedly ke stanovení maximální výše odvodu dle podmínek rozhodnutí ve znění změn ze dne 17. 12. 2014, byť tyto podmínky výslovně umožňují snížení odvodu na 10 % či 5 % podle závažnosti pochybení. Závěrem pak odkázal na běžně přijímané závěry Nejvyššího správního soudu, dle kterých „Nikoli každé porušení povinnosti stanovené v rozhodnutí o poskytnutí dotace představuje neoprávněné použití prostředku odůvodňujících uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně“. 7. Žalobce také namítá, že žalovaný v rozhodnutí uvádí, že jednání žalobce diskriminovalo nejen potenciální dodavatele v ČR, ale i v Evropské unii, a to nastavením kvalifikačních předpokladů zjevně nepřiměřených k její velikosti, složitosti a technické náročnosti. Činí totiž závěry, které neodpovídají obsahu správního spisu, neboť správním orgánem vůbec nebylo provedeno dokazování ve směru diskriminace uchazečů ze zemí Evropské unie, když žalobcem zvolené kvalifikační kritérium výslovně připouštělo možnost reference zahraničních staveb obdobného charakteru. 8. Žalobce dále namítá, že správce daně si sám učinil úsudek o tom, zda došlo k porušení zásady zákazu diskriminace dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), což je dle žalobce v rozporu s ustanovením § 99 odst. 2 daňového řádu. Žalobce namítá, že o tom, zda byl spáchán správní delikt dle zákona o veřejných zakázkách, může rozhodnout pouze Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že vycházel z kritérií stanovených rozhodnutím o poskytnutí dotace ze dne 10. 3. 2010, když neshledal důvody pro snížení odvodu. Žalobci vytkl, že nebyl schopen osvětlit, v čem se stavebně-technický postup při obnově národní kulturní památky, resp. památky UNESCO, specificky odlišuje od postupu při obnově kulturní památky a proč by měla být znemožněna účast v zadávacím řízení dodavatelům, kteří mají zkušenosti s realizací obnovy kulturních památek. Pak konstatoval, že řízení u ÚOHS na základě podnětu navrhovatele CGM CZECH bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu. K námitce časového odstupu mezi okamžikem porušení rozpočtové kázně a zahájením daňové kontroly konstatoval žalovaný, že daňová kontrola byla zahájena a odvody byly prvostupňovými rozhodnutími vyměřeny ve lhůtě dle ustanovení § 44a odst. 9 zákona o rozpočtových pravidlech. Nejedná se tedy o okol