1 As 70/2013 — Nejvyšší správní soud

15 A 81/2020- 66 - text 10 15 A 81/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Z. K. proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství se sídlem Jezuitská 585/4, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2020 č.j. 1 SIN 313/2020-5 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2020 č.j. 1 SIN 313/2020-5 a rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 5. 2020 č.j. SIN 28/2020-5 se zrušují v části, jíž byla odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informace: „Jaký je přesný počet státních zástupců z Vašeho Vrchního státního zastupitelství, kteří jsou držiteli oznámení pro stupeň utajení Vyhrazené, kteří jsou držiteli osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné, osvědčení pro stupeň utajení Tajné a osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné?“ II. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze se ukládá poskytnout žalobkyni ve lhůtě 15 dnů následující informaci: „Jaký je přesný počet státních zástupců z Vašeho Vrchního státního zastupitelství, kteří jsou držiteli oznámení pro stupeň utajení Vyhrazené, kteří jsou držiteli osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné, osvědčení pro stupeň utajení Tajné a osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné?“ III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 15. 5. 2020 č.j. SIN 28/2020-5 (dále jen „rozhodnutí povinného subjektu“), jímž byla odmítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí informací ze dne 5. 5. 2020 podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a) InfZ, ve které pod bodem 2) požadovala sdělit: „jaký je přesný počet státních zástupců z Vašeho Vrchního státního zastupitelství, kteří jsou držiteli oznámení pro stupeň utajení Vyhrazené, kteří jsou držiteli osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné, osvědčení pro stupeň utajení Tajné a osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné“ (dále jen „bod 2 žádosti“). Žalobkyně v žalobním návrhu požadovala napadené rozhodnutí v části týkající se odmítnutí poskytnutí informací vztahujících se k bodu 2 žádosti zrušit a nařídit povinnému subjektu tyto informace žalobkyni poskytnout. 2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejdříve rekapituloval předchozí průběh řízení, shrnul závěry uvedené v rozhodnutí povinného subjektu a sumarizoval obsah námitek, jimiž žalobkyně proti těmto závěrům v odvolání brojila. Konstatoval, že informace požadované pod bodem 2 žádosti jsou výsledkem vnitřních aktů řízení (organizačně – personálních opatření povinného subjektu). V případě zveřejnění by mohla mít důvěrnost těchto informací o vnitřních organizačně – personálních poměrech povinného subjektu negativní dopad na hájení veřejného zájmu povinným subjektem. Dodal, že poskytnutá informace si nadále žije vlastním životem a na její další šíření a důsledky s ním spojené nemá povinný subjekt, který informaci poskytl, žádný vliv. 3. K námitce žalobkyně odkazující na poskytnutí obdobných informací Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci žalovaný konstatoval, že každé státní zastupitelství je samostatný povinný subjekt s vlastním prostorem ke správnímu uvážení, přičemž opatrnější postup žalovaného je legitimní a zcela zákonný. 4. V žalobě žalobkyně nejprve uvedla, že proti napadenému rozhodnutí brojí pouze v rozsahu neposkytnutí informací specifikovaných pod bodem 2 žádosti, neboť jí bylo nezákonně upřeno právo na informace. Zdůraznila, že žádost o informace byla v bodě 2 formulována v obecné rovině, tj. byla obecného rázu, přičemž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci na totožnou žádost žalobkyni požadované informace poskytlo. Rovněž poukázala na rozhodnutí ředitele Kriminalistického ústavu Policie České republiky ze dne 1. 7. 2020, č. j. KU-4481-1/ČJ-2020-2305KM, kterým jí byly poskytnuty podobné informace specifikované v bodě 2 ve vztahu ke znalcům kriminalistického ústavu. Žalobkyně současně zmínila, že ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR se jí dostalo kladné odpovědi, kdy dle personálního projektu resortu je jen jeden státní zástupce držitelem bezpečností prověrky ve stupni utajení Přísně tajné, přičemž ohledně evidence jiných stupňů byla žalobkyně odkázána na jednotlivá státní zastupitelství v ČR. 5. Žalobkyně dále uvedla, že není dáno ani známo jakékoli objektivní omezení, kterým by se mohl oprávněně podložit argument, že povinný subjekt nesdělí informace o počtu státních zástupců, kteří jsou držiteli oznámení či osvědčení podle zákona č. 412/2005 Sb. Neztotožnila se s tvrzením, že z požadovaných informací by bylo možné dovozovat některé ryze neveřejné aspekty činnosti povinného subjektu. Namítla, že takový argument je ryze nepodloženou spekulací, přičemž ten, kdo je znalý problematiky ochrany utajovaných informací, ví, že aktuální stav, existenci či relativní počet věcí spojených s potřebou využívat utajované informace není možno reálně odvozovat z toho, kolik státních zástupců vlastní oznámení či osvědčení pro určité stupně utajení. Skutečnost, že někdo „pro futuro“ vlastní například osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné, Tajné či Přísně tajné, neznamená, že musí s utajovanou informací daného stupně vždy nakládat – může, ale také nikdy nemusí. Bezpečnostní prověrka pro určitý stupeň utajení znamená, že daná osoba může s konkrétním stupněm utajení nakládat, pokud to bude pro plnění jejích úkolů nezbytně potřebné, přičemž se předpokládá, že k takovému nakládání s konkrétním stupněm utajení může vzhledem k činnosti povinného subjektu dojít, nikoli však, že k tomu vždy dochází nebo k tomu vždy dojde. Závěrem žalobkyně uvedla, že státní zástupce jako osoba spadající pod moc výkonnou vykonává činnost, při které velmi citelně zasahuje do práv a svobod občanů, a veřejnost tak má právo vědět v rámci „své kontroly orgánů veřejné moci“, jaký je počet státních zástupců, kteří jsou držiteli oznámení pro jednotlivé stupně utajení. S konstatováním žalovaného, že by zveřejnění těchto informací mohlo být zneužito, žalobkyně zásadně nesouhlasí. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že překročil lhůtu stanovenou v ustanovení § 16 odst. 3 InfZ k rozhodnutí o opravném prostředku žalobkyně. Dále podotkl, že každé státní zastupitelství je samostatným povinným subjektem, a proto je každá žádost o poskytnutí informace podle InfZ vždy posuzována jednotlivým státním zastupitelstvím samostatně a povinný subjekt není vázán tím, jak obdobnou (nikoliv stejnou) žádost vyřídil jiný povinný subjekt. Rozhodnutí ředitele Kriminalistického ústavu Policie České republiky, o které se žalobkyně v žalobě opírá, nelze použít jako důkaz per analogiam, neboť se jedná o jiný povinný subjekt, kdy i požadované informace se dotýkají typově jiného okruhu osob. V daném případě se žádost žalobkyně týká informací, které směřují ryze do interní sféry povinného subjektu ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) InfZ, kdy i bezpečností řízení a skutečnost, zda státní zástupce získá či nezíská oznámení podle § 6 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon č. 412/2005 Sb.“) nebo podle § 11 odst. 1 téhož zákona, jsou interní záležitostí státního zastupitelství. Žalovaný podotkl, že pokud si lze představit možnost zneužití zveřejněných informací požadovaných žalobkyní (bod 2), v jehož důsledku by mohlo dojít následně k maření či ztěžování plnění úkolů povinného subjektu, nemohl být žalovaný v rámci svého odůvodnění konkrétnější, neboť by tím fakticky poskytl návod k takovému jednání. 7. Žalovaný dodal, že samotné informace by svými právními účinky nepřesahovaly interní sféru povinného subjektu, a tudíž nemohou být využity k veřejné kontrole povinného subjektu. V tomto případě jde o otázku správního uvážení, kdy však ani sama žalobkyně nenamítá zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí. 8. K žalobnímu petitu žalovaný uvedl, že žalobkyně napadá rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu, nikoliv o jeho odmítnutí. Dále podotkl, že žalobkyně požaduje po žalovaném poskytnutí informací, avšak poskytnutí těchto informací lze nařídit jen povinnému subjektu, nikoliv žalovanému. 9. Z výše popsaných důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. 10. V replice žalobkyně pouze odkázala na argumentaci obsaženou v žalobě. 11. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy: 12. Podle § 11 odst. 1 písm. a) InfZ platí, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřn