4 As 72/2012 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 10/2020- 116 - text 10 17 Ad 10/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalované: Direct pojišťovna, a.s., IČO: 25073958 se sídlem Brno, Staré Brno, Nové sady 996/25 zastoupená advokátem Mgr. Hynkem Růžičkou, LL. M. se sídlem Praha 7, U Průhonu 1589/13a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 o žalobě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. S-ZP-VZP-19-04173133-B74G, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 2. 3. 2020, č. j. VZP-20-01141435-B74G. Uvedeným usnesením bylo podle § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“) a § 45 odst. 3 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté P. M. na území Bulharska. 2. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že žalobkyně nebyla oprávněna k podání žádosti o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby v zahraničí, neboť tuto je oprávněn podat pouze pojištěnec, který náklady na léčení v zahraničí skutečně nesl. Náklady za pojištěnce pak hradila asistenční služba žalobkyně (Europ Assistance s.r.o.) z titulu soukromoprávní smlouvy o cestovním pojištění. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v podané žalobě trvala na svém názoru, že na ni podle § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“) přešel nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté P. M. na území Bulharska, a to v návaznosti na provedenou úhradu zdravotních služeb poskytnutou panu M. v zahraničí, což z žalobkyně činí oprávněnou žadatelku o náhradu nákladů řízení. 4. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalované, že smyslem § 2820 občanského zákoníku je předcházet bezdůvodnému obohacení. Tvrdila, že žalovaná přehlíží, že se žalobkyně nikdy nedomáhala vrácení jakéhokoliv bezdůvodného obohacení. Žalobkyně ani nerozuměla, co vedlo žalovanou k této úvaze. Ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. není žádnou speciální úpravou vrácení bezdůvodného obohacení. Tvrdí snad žalovaná, že pokud se na ni pojištěnec obrací se žádostí podle § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., činí tak z titulu bezdůvodného obohacení? Pokud ano, přehlíží, že je to právě pojištěnec, kterému vznikl dluh vůči zdravotnickému zařízení v zahraničí, tento pojištěnec proto při platbě za poskytnuté služby pouze plní svůj dluh. Žalovaná je pak ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. také povinna splnit svůj dluh, a to vůči svému pojištěnci – poskytnout mu pojistné plnění, a to na základě existujícího veřejného zdravotního pojištění a relevantní zákonné úpravy. Skutečný smysl § 2820 občanského zákoníku dle žalobkyně nelze spatřovat toliko ve snaze zabránit vzniku bezdůvodného obohacení třetích osob. Ostatně občanský zákoník výslovně hovoří o přechodu „práva na náhradu škody či jiného obdobného práva“. Smyslem § 2820 občanského zákoníku je komerční pojišťovně umožnit subrogaci do všech práv, kterými disponoval subjekt, kterému bylo pojistné plnění poskytnuto. Oprávněným ze soukromé pojistné smlouvy je totiž jen pojistník, respektive pojištěný. Poskytnutím pojistného plnění proto práva pojištěného spojená s pojistným plněním vůči třetím osobám nezanikají a ve smyslu zákonné úpravy přecházejí na komerční pojišťovnu, která je může uplatňovat vůči dlužníkům pojištěného - v projednávané věci vůči žalované, která je dlužníkem klienta žalobkyně na základě existujícího veřejného zdravotního pojištění. Dle žalobkyně smyslem § 2820 občanského zákoníku je předcházet bezdůvodnému obohacení pojištěného. Pokud by totiž občanský zákoník nepočítal se zákonnou cesí práv pojištěného, hrozilo by, že by si pojištěný nejdřív vybral pojistné plnění od pojišťovny a následně by na třetí osobě požadoval náhradu škody či jiného obdobného práva. K tomu žalobkyně poukázala na komentáře k § 2820 občanského zákoníku vydané nakladatelstvím C. H. Beck, konkrétně Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část a Pojištění v novém občanském zákoníku. 5. Žalobkyně tvrdila, že není žádný podklad proto, aby žalovaná mohla tvrdit, že § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. není „jiným obdobným právem“ ve smyslu § 2820 občanského zákoníku. Dané ustanovení má přesah i mimo soukromoprávní úpravu a směřuje k ochraně obecného zájmu a veřejného pořádku. Snížení průměrného kalkulovaného pojistného je ovlivněno nejen plněním soukromoprávních dluhů, ale také dluhů, o nichž žalovaná tvrdí, že jsou dluhy veřejnoprávními. Žalobkyně byla přesvědčena, že za „jiné obdobné právo“ je třeba považovat jakékoliv právo pojištěného, které dává pojišťovně možnost snížit její škodní průběh. K tomu žalobkyně opětovně poukázala na komentářovou literaturu k § 2820 občanského zákoníku. 6. K tvrzení žalované, že žalobkyně uskutečnila platbu prostřednictvím své asistenční služby, žalobkyně uvedla, že povinnou k poskytnutí pojistného plnění byla podle uzavřené pojistné smlouvy s panem M. toliko žalobkyně. To, že žalobkyně ke splnění svého dluhu vůči panu M. využila služeb své asistenční společnosti, žalobkyně neskrývala. Je zcela běžné, že pro účely likvidace škod v zahraničí využívají komerční pojišťovny asistenční služby třetí osoby. Tato skutečnost nic nemění na tom, že subjektem povinným k poskytnutí pojistného plnění byla od počátku žalobkyně a že žalobkyně hradila veškeré náklady na léčbu pana M. 7. Žalobkyně tvrdila, že z judikatury soudů sice vyplývá, že přechod veřejnoprávního nároku na základě soukromoprávní skutečnosti není v zásadě možný, existují však výjimky z tohoto pravidla, které jsou aplikovatelné právě na projednávanou věc. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. 4 As 72/2012-52, plyne, že za přípustnou výjimku je třeba považovat situaci, kdy přechod veřejnoprávního nároku není primárním cílem, nýbrž toliko sekundárním důsledkem soukromoprávního aktu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že přezkoumávanou situaci nelze srovnávat se situací řešenou Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 4 As 72/2012. Nijak však nevysvětlila, proč tomu tak je a jak je možné, že názor žalobkyně potvrzuje i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 41/2001, a odborná literatura. Nejvyšší soud pak výslovně uvedl, že soukromoprávní postoupení pohledávky z veřejného zdravotního pojištění je možné. Ve věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Odo 41/2001 byla touto soukromoprávní skutečností smlouva o postoupení pohledávky. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že jsou touto soukromoprávní skutečností okolnosti plynoucí z § 2820 občanského zákoníku. Žalovaná přehlíží, že právo, které přešlo na žalobkyni, je právo regresu. Podstatou § 2820 občanského zákoníku je to, že třetí osoba zaplatí dluh jiné osoby a nastoupí do její pozice. Pan M. byl dlužníkem zdravotnického zařízení v Bulharsku, a to dlužníkem s následným „jiným obdobným právem“ proti žalované. Tím, že žalobkyně uhradila dluh pana M., nastoupila do jeho pozice. 8. Žalobkyně zdůraznila, že nikdy nebylo primárním cílem pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a panem M. převést jeho budoucí nároky z titulu veřejného zdravotního pojištění na žalobkyni. Cílem soukromého pojištění z pohledu pojistníka je zajistit si kompenzaci nároků, které se mohou v budoucnu ukázat jako nelikvidní. Žalobkyní poskytovaný obsah cestovního pojištění je natolik široký, že by bylo nesmyslné tvrdit, že jiným či hlavním cílem pojistné smlouvy bylo „vklínit“ se do veřejnoprávního vztahu. Jedná se o analogii s případem řešeným Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 Afs 38/2004. 9. Závěrem měla žalobkyně za to, že jsou naplněny veškeré předpoklady § 2820 občanského zákoníku pro přechod pohledávky pana M., a i když jsou tyto předpoklady soukromoprávního charakteru, je žalobce oprávněnou osobou k podání žádosti o náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby v zahraničí. Nárok na náhradu nákladů dle § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. je třeba považovat za „jiné obdobné právo“, které přešlo na žalobkyni v důsledku její úhrady nákladů za neodkladnou zdravotní péči pana M. v zahraničí. Pokud pak žalovaná namítá, že pojištěnec musí náklady léčby v zahraničí vynaložit osobně, nelze přehlédnout, že z definice pojištěnce či § 14 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. vskutku neplyne, že měl pan M. učinit platbu za poskytnutou zdravotní péči sám. Skutečnost, že v daném místě a čase zaplatí náhle