4 As 292/2019 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 4/2022- 52 - text 11 18 Ad 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Lachmanna ve věci žalobce: P. H. bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA sídlem Žitná 1575/49, Praha 1 proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2022, č. j. MO 65662/2022-1304 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2022, č. j. MO 65662/2022-1304, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky (dále jen „služební orgán prvního stupně“) ze dne 18. 11. 2021, č. j. MO 343723/2021-2230. Tím služební orgán prvního stupně (jen částečně) vyhověl žádosti žalobce ze dne 30. 9. 2021 o vyplacení náhrady za nevyužité výstrojní body a přiznal mu částku 12 935 Kč. 2. Žalobce výše uvedenou žádost, o které posléze rozhodoval služební orgán prvního stupně, podal z důvodu zániku jeho služebního poměru ke dni 31. 12. 2019. Žádostí se žalobce v souladu s § 91 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), domáhal vyplacení náhrady za nevyužité výstrojní body, a to z důvodu nemožnosti využít je před ukončením služebního poměru. 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve stručně shrnul skutkový stav věci a ve vztahu k průběhu správního řízení před služebním orgánem prvního stupně uvedl, že dokazování vycházelo ze stavu elektronického konta žalobce s přidělenými výstrojními body ke dni podání žádosti (4. 10. 2021) a bylo provedeno s ohledem na institut promlčení, respektive s ohledem na úpravu institutu promlčení v zákoně o vojácích z povolání. Žalovaný potvrdil nutnost aplikace § 161 odst. 1 a odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Uvedl, že okamžik připsání výstrojních bodů na účet vojáka je nutné považovat za okamžik vzniku nároku vojáka na plnění a současně za počátek běhu promlčecí lhůty. S ohledem na dikci § 91 odst. 2 zákona o vojácích z povolání ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva obrany č. 266/1999 Sb., o způsobu zabezpečování bezplatného stravování, výstrojních a přepravních náležitostí a o zabezpečování ubytování vojáků z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška”), je vznik nároku na peněžitou náhradu za nevyužité výstrojní body spojen s každým odslouženým měsícem služby, a to nejpozději k okamžiku zániku služebního poměru. K odvolací námitce žalobce, že právo na proplacení nevyužitých výstrojních bodů mohl poprvé uplatnit po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 4 As 292/2019 - 30, žalovaný uvedl, že pravomocný rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze považovat za skutečnost, se kterou by měl být spojen vznik nároku, pouze jím může být jeho oprávněnost potvrzena. S ohledem na vznik nároku vojáka z povolání na výstrojní náležitosti za každý odsloužený měsíc dospěl žalovaný k závěru, že poskytování výstrojních náležitostí je ze své povahy plněním opakovaným a je na něj nutno taktéž vztáhnout § 161 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. 4. Na základě výše uvedeného dospěl žalovaný k závěru, že služební orgán prvního stupně oprávněně shledal nároky splatné do 4. 10. 2018 promlčenými. Konečně žalovaný v napadeném rozhodnutí podotknul, že žádost žalobce o vyplacení náhrady za nevyužité výstrojní body byla podána až 30. 9. 2021, kdežto služební poměr žalobce zanikl již 31. 12. 2019. V mezidobí podle názoru žalovaného nebyla dána žádná objektivní skutečnost, která by bránila žalobci v možnosti uplatnit svůj nárok, a žalobce by se tak vyhnul jím rozporovanému promlčení části jeho nároku. II. Žaloba 5. Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil správní žalobou, ve které vyslovil nesouhlas s výší přiznané náhrady za nevyužité výstrojní body. Příčinu tohoto nesprávného určení výše přiznané výplaty náhrady za nevyužité výstrojní body spatřoval v nesprávné aplikaci institutu promlčení zakotveném v § 159 a násl. zákona o vojácích z povolání, jak ji v napadeném rozhodnutí provedl žalovaný. 6. Taktéž se neztotožnil s tím, jak žalovaný posoudil povahu předmětného nároku, což mělo podle názoru žalobce vliv na nesprávnou aplikaci institutu promlčení. Žalovaný se podle názoru žalobce zabýval pouze tím, zda jsou výstrojní náležitosti plněním jednorázovým, či je lze podle své povahy zařadit mezi opakující se plnění. Žalobce poukázal na to, že je nutno posoudit charakter výstrojních náležitostí z pohledu toho, zda představují náležitosti peněžité, či jiné. Podle žalobce je nutno vycházet z umístění ustanovení o výstrojních náležitostech do Hlavy IV zákona o vojácích z povolání mezi proviantní a přepravní náležitosti. Výstrojní náležitosti tak je podle žalobce nutno považovat za naturální náležitosti vojáků, jejichž zabezpečování blíže upravuje vyhláška. 7. Žalobce v žalobě též připomněl, že pro postavení žalobce jako bývalého vojáka z povolání je významný § 91 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, respektive jeho věta druhá, podle které je peněžitá náhrada za výstrojní náležitosti poskytována pouze, když vojákovi nelze poskytnout naturální výstrojní náležitosti. Pro vojáky z povolání, kterým zanikl služební poměr, představuje dikce věty druhé § 91 odst. 2 zákona o vojácích z povolání jedinou možnost, jak uspokojit jejich nárok na výstrojní náležitosti. 8. Na základě výše uvedeného považoval žalobce argumentaci žalovaného ve vztahu k tomu, zda předmětný nárok se vztahuje k plnění jednorázovému, či opětovnému za druhořadou. Žalovaný se měl podle názoru žalobce primárně zabývat tím, zda výstrojní náležitosti představují plnění peněžité či nepeněžité. Správné určení povahy nároku na výstrojní náležitosti je podle žalobce podmínkou pro správnou aplikaci promlčení. 9. Žalobce dále opíral svoji argumentaci o odbornou komentářovou literaturu k zákonu o vojácích z povolání, ve které je uvedeno, že nepeněžité nároky se nepromlčují. Na základě výše uvedeného žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný měl nárok na výstrojní náležitosti rozdělit na dva co do povahy odlišné nároky, a to za prvé na výstrojní náležitosti, které jsou za trvání služebního poměru poskytovány jako naturální (nepeněžité) opakující se plnění a posléze, respektive po zániku služebního poměru, jako peněžitou náhradu za nevyužité výstrojní náležitosti, což představuje podle žalobce jednorázový peněžitý nárok, který je splatný ke dni ukončení služebního poměru či v případě nemožnosti dále poskytovat vojákovi naturální plnění. 10. Podle žalobce tak žalovaný chybně aplikoval § 161 zákona o vojácích z povolání, který v odstavci druhém stanoví, že v případě plnění, které je poskytováno v pravidelných splátkách, počíná promlčecí lhůta vůči jednotlivým splátkám ode dne jejich splatnosti, a dále stanoví, že u opětovného plnění činí lhůta k uplatnění nároku na jednotlivá plnění 3 roky od jejich splatnosti. Žalobce argumentaci uzavřel tím, že žalovaný počátek běhu promlčecí lhůty i její trvání spojil se vznikem jeho nároku na naturální plnění, které se nepromlčuje. K počátku běhu promlčecí lhůty mělo dojít den po zániku služebního poměru. 11. Na základě výše uvedeného shledal žalobce napadené rozhodnutí nezákonným a nesprávným z důvodu svévolného protiprávního výkladu právních předpisů. Taktéž se dle žalobce žalovaný nedostatečně vypořádal s argumenty žalobce. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost z důvodů výše uvedených a vrácení žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že skutkový stav byl řádně zjištěn a právní závěry z něj učiněné jsou správné. Žalovaný nesouhlasil s výkladem žalobce, že výstrojní náležitosti jsou naturálními náležitostmi vojáků z povolání, které jsou nepeněžité a nepromlčitelné, a to až do okamžiku nemožnosti poskytnout naturální plnění, zejména do okamžiku skončení služebního poměru. 13. Žalovaný setrval na svém názoru, že nárok na výstrojní náležitosti, který vznikl v průběhu služebního poměru za odsloužené měsíce, je spojen s nárokem vojáka na to, aby takto vzniklý nárok byl uspokojen (poskytnutím výstrojních náležitostí, eventuálně za podmínek v § 91 odst. 2 věty druhé zákona o vojácích z povolání peněžitou náhradou). Trval na tom, že nárok na plnění může být uspokojen již okamžikem připsání „bodového obnosu“ na účet vojáka. Podle žalovaného z § 91 odst. 2 věty druhé zákona