6 Afs 130/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Af 54/2019- 124 - text 29 3Af 54/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: Swift-Expo, s.r.o., IČO 03149692 sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 zastoupena advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2019 č. j. 37131/19/5300-21441-704561, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2019 č. j. 37131/19/5300-21441-704561 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 25. 9. 2018 č. j. 7406181/18/2001-52521-108548 (dále též „platební výměr č. 1“), č. j. 7406374/18/2001-52521-108548 (dále též „platební výměr č. 2“), č. j. 7406419/18/2001-52521-108548 (dále též „platební výměr č. 3“), (souhrnně také jako „platební výměry“). Správce daně vyměřil platebními výměry žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“), a to platebním výměrem č. 1 za zdaňovací období srpen 2014 ve výši 25 040 Kč, platebním výměrem č. 2 za zdaňovací období září 2014 ve výši 12 471 Kč a platebním výměrem č. 3 za zdaňovací období listopad 2014 ve výši 11 650 Kč. 2. Proti rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně podanou žalobou. 3. Žalobkyně předně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť evidentně chybí závěr bodu [47]. 4. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním i skutkovém posouzení otázek klíčových pro dané řízení, a je tudíž nezákonné. 5. Žalobkyně byla založena jako joint-venture („společná firma“) za účelem obchodu se stříbrným granulátem. Majoritní společník (pan H.) byl investorem, zatímco minoritní společník (pan M.) měl za úkol zajišťovat dodavatele zboží od subjektů, které na trhu vykupují stříbrno a následně je u certifikovaných subjektů směňují za stříbrný granulát. Žalobkyně byla koncovým dodavatelem zboží a v její prospěch byly uskutečňovány příjmy z veškerých prodejů. Před zahájením obchodní spolupráce s dodavatelskou společností PAM Praha s.r.o. (dále též „PAM“) došlo k jejímu prověření ze strany žalobkyně a spolupráce probíhala korektně, takže o ní žalobkyně neměla žádné pochybnosti. Při oznámení svého podnikání správci daně nebyla žalobkyně správcem daně nijak informována, že by její obchodní činnost měla být riziková z pohledu podvodů na DPH. 6. Správce daně po letech prověřování dospěl k závěru, že v dodavatelském řetězci došlo k podvodu na DPH, o kterém žalobkyně měla nebo mohla vědět, proto nemá nárok na odpočet DPH. Žalobkyně se proti tomuto závěru odvolala, neodpovídal zjištěnému skutkovému stavu. Správce daně neprokázal, že konkrétní plnění, která jsou předmětem odpočtů uplatněných žalobkyní, byla tímto údajným podvodem na DPH stižena, a ani neuvedl jedinou relevantní objektivní okolnost či důkaz, že žalobkyně o tomto podvodu věděla nebo měla a mohla vědět. Žalovaný odvolání přesto zamítl, ve svém rozhodnutí vycházel ze závěrů správce daně a tyto potvrdil, tímto své rozhodnutí zatížil stejnými vadami jako správce daně. 7. Žalobkyně tvrdí, že naplnila hmotněprávní i formální podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZDPH“). V takovém případě je možné žalobkyni odepřít nárok na odpočet daně pouze za předpokladu, že došlo ke spáchání daňového podvodu na DPH, tímto daňovým podvodem byla zatížena zdanitelná plnění přijatá žalobkyní a žalobkyně o tomto daňovém podvodu minimálně měla a mohla vědět. Důkazní břemeno přitom leží na správci daně, potažmo žalovaném. Žalovaný zcela účelově interpretuje jednotlivé okolnosti, když za pomoci jednostranně selektovaných rozhodnutí správních soudů se snaží vytvořit dojem o existenci podvodu na DPH a vědomí žalobkyně o něm. Závěry žalovaného o existenci podvodu na DPH nemají oporu ve spisovém materiálu, ani v judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“), a ani Nejvyššího správního soudu. Podle žalobkyně žalovaný účelově opomíjí, že v mezidobí došlo k významnému judikaturnímu posunu ve věci obsahu pojmu „daňová ztráta.“ Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky sp. zn. 9 Afs 333/2017 a 7 Afs 321/2018) bylo totiž povinností žalovaného zcela jasně uvést, jaká konkrétní částka a kde státnímu rozpočtu v přímém důsledku podvodu ušla. Kromě toho se žalobkyně dovolávala přednosti ručení podle ustanovení § 109 ZDPH před doměřováním daně v rámci nalézacího řízení. Žalobkyně také namítla, že výčet missing trader (podvodně chybějících obchodníků v řetězci) uvedených v rozhodnutí vzbuzuje značné pochybnosti, jelikož např. P. M. či J. Š. nemohou být jakožto fyzické osoby považováni za missing trader, když nejsou mrtví, na útěku, ani se neskrývají a tudíž je není možné považovat za nekontaktní. Kromě toho žalobkyně poukázala na to, že tvrzená daňová ztráta z obchodní činnosti u missing trader zcela nepochopitelně přesahuje možnosti obchodů žalobkyně. Za missing trader byly označeny i subjekty, u kterých jsou nedoplatky nulové či zanedbatelné, u jednoho údajného missing trader (JAKRASTAV s.r.o. v likvidaci) dokonce správce daně za předmětné zdaňovací období stanovil daň ve výši nula, avšak žalovaný stejně odepřel žalobkyni nárok na odpočet z obchodů s tímto nulovým podvodem. 8. Žalobkyně namítá, že v některých případech byla daňová ztráta vytvářena pochybně s odkazem na neunesení důkazního břemene. Žalovaný měl prověřovat vykázání obchodů v databázi mezinárodních obchodů VIRES a měl věnovat pozornost pohybům na bankovních účtech. Žalobkyně tak shrnuje, že identifikace missing trader, stejně jako daňové ztráty byla postavena na nahodilých krocích a polovičatých zjištěních správce daně, které nemohou bez bližšího prověření obstát jako základ pro vyčíslení daňové ztráty. Výsledná daňová ztráta je příliš často výsledkem pomůcek, doměření na nulu či vysokou částku pro nekontaktnost a podobně. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 6 Afs 148/2016 však takové prokázání daňového ztráty nelze považovat za dostatečné. Žalovaný neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání existence daňové ztráty. 9. Žalobkyně též brojí proti prodloužení tříleté prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). Žalobkyně nesouhlasí, že lhůta neběžela kvůli provádění mezinárodního dožádání, jelikož tyto úkony nebyly účelné a zjevně nemohly vést k objasnění řešených otázek. S odkazem na zásady daňového řízení proto tvrdí, že jakékoli prodloužení lhůty pro stanovení daně musí být vykládáno restriktivně. 10. Podle žalobkyně je nespravedlivé, že jí byl odepřen nárok na odpočet ve výši nákladů tvrzeného podvodu na DPH. Finanční správa přitom zajistila nespecifikované finanční prostředky u předešlých článků řetězce (např. v případě společnosti PAM), kdy v celkovém součtu finanční správa na celém případu vydělala. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. 11. Žalobkyně dále uvádí, že správce daně ani žalovaný neprokázali, že podvod na DPH souvisí s plněními přijatými žalobkyní od společnosti PAM. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že podvodné řetězce nebylo možné zmapovat v kompletní podobě. I když nekontaktnost některých subjektů v řetězci sice mohla správci daně ztížit jeho práci při rozkrývání daného řetězce, nemá to vliv na to, že správce daně neunesl své důkazní břemeno a neprokázal existenci podvodu na DPH, respektive jeho provázanost s plněními přijatými žalobkyní. Důkazní břemeno žalovaného by bylo možno považovat za splněné tam, kde by byly identifikovány řetězce ve spojení s nákupem zboží, které následně skončilo u žalobkyně. Žalovaný měl zdokumentovat jednotlivé transakce napříč zjištěnými řetězci. To se však dle žalobkyně nestalo, jelikož vztah s obchody žalobkyně nebyl nijak prokázán. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 5 Afs 60/2017-60. Podle žalobkyně jsou proto závěry správce daně i žalovaného nepřezkoumatelné, jelikož základní podmínka pro odnětí nároku na odpočet daně (prokázání existence podvodu na DPH) nebyla splněna. 12. Žalobkyně dále namítá, že pokud není postaveno na jisto, že dané konkrétní zboží bylo skutečně dodáno subjektem, který nesplnil svou daňovou povinnost v úmyslu spáchat podvod na DPH, je množství obchodujících subjektů irelevantní okolností, z