4 Azs 60/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Az 21/2022- 70 - text 21 4 Az 21/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: X., narozený dne X. t. č. ve X. zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2022 č.j. OAM-44/LE-LE05-LE05-R2-2016 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2022 č.j. OAM-44/LE-LE05-LE05-R2-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 12. 4. 2016 rozhodnuto tak, že žalobci nelze udělit azyl pro existenci důvodů dle ustanovení § 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a že žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu pro existenci důvodů dle ustanovení § 15a zákona o azylu. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě rekapituloval svůj azylový příběh, uvedl, že nedošlo k řádnému posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, žádost byla posouzena pouze formalisticky a zkratkovitě. Žalobci přitom ve vlasti hrozí vydírání, mučení i ztráta života, trestní stíhání proti žalobci vedené ve vlasti je účelovou a nezákonnou kriminalizací. Poukázal na to, že pochází z Čečenska, v období 1994-1996 měl aktivní podíl v boji o čečenskou nezávislost, roku 2008 byl přepaden maskovanými muži a násilně vyslýchán ohledně totožnosti bojovníků za čečenskou nezávislost, následně byl zbit a X., což prokázal, mučen a vyslýchán byl již i mezi lety 2000 a 2001, žalobce byl opakovaně násilím nucen k udávání spolubojovníků a mučen, útoky měly za cíl donutit jej ke spolupráci, z důvodu stupňujících se útoků ze strany kadyrovců utekl do Evropy, kde žil ze strachu v anonymitě. Situaci v Čečensku považoval za rozpornou s právním státem a dodržováním základních práv a svobod, při posuzování žádostí uprchlíků ze severního Kavkazu včetně Čečenska je dle jeho názoru třeba obezřetného postupu, neboť tam dochází k masivnímu a závažnému porušování lidských práv včetně falešných obvinění ve vykonstruovaných procesech. Ohradil se proti tomu, že nedošlo k řádnému posouzení jeho azylového příběhu, vyhodnocení bylo formalistické, ochrana mu byla odepřena. Trestní stíhání vedené proti němu ve vlasti považoval za vykonstruované, jeho cílem je vzbudit dojem u orgánů jiných států, které by mohly žalobci poskytnout ochranu, že žalobce opustil Čecensko poté, co se dopustil domnělé trestné činnosti, dále je jeho cílem předání žalobce do moci místních složek k dalšímu mučení a vydírání. Poukazoval na to, že je stíhán za domnělou X., její vyšetřování stojí na jediné výpovědi svědkyně, která navíc v průběhu řízení opakovaně měnila výpověď ohledně identity pachatele, žalobce (resp. jeho zástupci) dosud nebylo umožněno nahlédnout do spisu vedeného v rámci trestního řízení ve vlasti (a to údajně až do doby, než bude přítomen na území domovského státu!), žalobce tak svou nevinu nemůže prokázat ani před orgány České republiky, aniž by sám vycestoval do domovského státu. Odkazoval též na to, že na X., proměnlivé svědectví žalobkyně má pochybnou výpovědní hodnotu, jediný podezřelý z X., dané vyšetřování není řádné ani důvodné, proces je vykonstruovaný, má žalobci znemožnit získání mezinárodní ochrany v ČR. 3. Uvedl, že klauzule vylučující udělení azylu (§ 15 zákona o azylu) (dále jen „vylučující klauzule“) byla uplatněna bez ohledu na kontext a zprávy o zemi původu popisující metody ruských státních orgánů při pronásledování nepohodlných osob, tvrzené důvody pro neudělení mezinárodní ochrany jsou zástupné, uplatnění vylučující klauzule bylo nezákonné, přístup žalovaného byl formalistický. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) opakovaně konstatuje porušení práva na spravedlivý proces a potlačování práv občanů Ruské federace a autonomní republiky Čečenska, z možnosti udělení azylu byl žalobce vyloučen jen proto, že s ním bylo zahájeno trestní stíhání v zemi, jež není právním státem. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) vyslovený v této věci (ze dne 30. 8. 2021 č.j. 8 Azs 192/2020), dle nějž je třeba vždy pečlivě posuzovat splnění podmínek pro uplatnění vylučujících klauzulí, v tomto ohledu se nelze bez dalšího spolehnout na vydávací rozhodnutí trestního soudu. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2011 č.j. 4 Azs 60/2007 – 136 žalobce tvrdil, že k uplatnění vylučujících klauzulí je třeba důvodného podezření, které je podložené přesvědčivými důkazy, nikoliv jen domněnkami, i přes snížený důkazní standard je třeba klást důraz na presumpci neviny, jde o extrémní opatření vyžadující obezřetný přístup. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že není oprávněn hodnotit účelovost trestního stíhání ve vlasti, naopak povinností žalovaného bylo vypořádat se s referencemi žalobce na nesrovnalosti a zjevné excesy při dodržování práva na spravedlivý proces. Uváděl, že v Ruské federaci je vedena řada vykonstruovaných trestních procesů, lze očekávat zhoršení situace v oblasti ochrany základních lidských práv, okolnosti spjaté s konkrétním trestním řízením nelze přehlížet, mimořádnou a jasnou indicií svědčící o nezákonnosti stíhání žalobce ve vlasti je mezi jinými zejména nemožnost nahlédnout do trestního spisu. V daném ohledu upozornil i na zprávy o zemi původu a individuální poměry žalobce zařaditelné do kontextu situace ve vlasti, těmito okolnostmi se měl žalovaný pečlivě zabývat, zvláště když v azylovém řízení byla doložena řada podkladů prokazujících vykonstruovanost trestního stíhání. Žalovaný však postupoval nedůsledně a navíc mnohokrát překročil standardní lhůty pro rozhodování. 4. Zdůraznil, že aplikace vylučující klauzule dle ust. § 15 zákona o azylu je založena v podstatě pouze na výpovědi svědkyně (jako na jediném přímém důkazu), která ji však změnila zcela náhle a v neprospěch žalobce, proti tomu stojí zprávy o poměrech v Ruské federaci, resp. Čečenské autonomní republice, prokazující porušování bazálních lidských práv a rovněž věrohodné a podložené výpovědi žalobce, který se po celou dobu držel identické a vnitřně nerozporné dějové linie a k tomu doložil četné doklady a prohlášení včetně stanoviska X. prokazujícího vykonstruovanost obvinění. Žalovaný toto stanovisko i prohlášení dalších osob považoval za nevěrohodná, aniž by to však přesvědčivě odůvodnil. Tedy, za situace, kdy na jedné straně stojí jediná svědecká výpověď a na straně druhé četné materiály předložené žalobcem, četné informace o zemi původu a celistvá výpověď žalobce, žalovaný dospěl k vnitřně rozpornému závěru, že pravděpodobnost spáchání zločinu žalobcem ve vlasti, i pravděpodobnost jeho nespáchání, dosahuje 50 %, což je shodou okolností přesně minimální hranicí, která dle judikatury umožňuje žalovanému aplikaci vylučovací klauzule. K tomu žalobce namítal, že hodnocení podkladů žalovaným je zcela odtrženo od reality, není též zřejmé, jak žalovaný k údaji o 50% došel a proč se spolehl na výpověď jediné osoby, která dle žalovaného převážila souhrn všech dokladů a informací o zemi původu, jež svědčí ve prospěch žalobce. Konstatoval, že jeho situace byla hodnocena zkratkovitě a formalisticky, v zemi původu mu hrozí závažná újma, diplomatické záruky dané v extradičním řízení zůstanou po vystoupení Ruské federace z Rady Evropy jen negarantovatelným příslibem, jeho návratem do země původu bude porušena zásada nenavracení. 5. Nesouhlasil ani s aplikací vylučující klauzule dle § 15a zákona o azylu, neboť se nedopustil vážného zločinu. S odkazem na judikaturu (zejm. rozsudky NSS ze dne 15. 10. 2020 č.j. 7Azs 213/2020-25 a ze dne 1. 2. 2017 č.j. 6 Azs 309/2016-28) argumentoval, že při hodnocení pojmu „vážný zločin“ je třeba jednání posoudit též individuálně, výše trestu sama o sobě nerozhoduje, kvalifikace jednání dle vnitrostátního práva jako „zvlášť závažný zločin“ je pouze jedno z více nezbytných kritérií, zločin musí dosahovat vysokého stupně závažnosti, zároveň aspekty zločinu z hlediska vylučující klauzule dle § 15a zákona o azylu jsou jiné než u vylučující klauzule dle § 15 zákona o azylu. Poukázal na to, že v X. a na území České republiky byl do té doby osobou bezúhonnou, k těmto důležitým okolnostem však žalovaný detailně nepřihlédl. Dále uvedl, že litoval skutečností, které se staly, a situace, ve které se vlivem nepříznivého sociálního prostředí v zemi původu ocitl, chce se odvrátit od minulosti a žít jiný život. Uzavřel, že vylučující klauzuli dle ust. § 15a zákona o azylu lze aplikovat toliko v extrémních případech, přičemž u žalobce nebyly stanovené podmínky splněny, rozhodnutí je proto nezákonné. 6. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby mu soud udělil některou z forem mezinárodní ochrany, případně aby