5 Azs 94/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 79/2020- 33 - text 12 6 A 79/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Denis Pronin, nar. 16. 6. 1991, státní příslušnost Ruská federace, bytem Slavičínská 154/8, Praha 5, zastoupen Mgr. Alenou Holoubkovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 726/13, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2020, č.j. OAM-1230-17/ZR-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2020, č.j. OAM-1230-17/ZR-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla ve výroku I. žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců), a ve výroku II. byla žalobci podle ustanovení § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, příp. do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. [2] Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvy; dále ustanovení § 2 odst. 3 a § 3 téhož zákona, jelikož v průběhu správního řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věc, o němž nejsou důvodné pochybnosti; dále ustanovení § 50 odst. 2 a 3 téhož zákona, protože nezjistil všechny rozhodné okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, kterým je v tomto případě dle žalobce zájem na řádném výkonu veřejné správy; dále ustanovení § 50 odst. 4 téhož zákona, jelikož nepřihlížel ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo; dále ustanovení § 52 téhož zákona, jelikož neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci; a ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, co se týká úvah, kterými se žalovaný řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu ustanovení zákona o azylu. [3] Žalobce dále k poukazu žalovaného na to, že byl v rámci řízení nečinný, namítal, že je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, a pro byla jeho možnost podání vyjádření značně omezena. [4] Žalobce dále nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že byl několikrát odsouzen. Poukázal na to, že věci sp.zn. 3Tdo 781/2020 probíhá řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, o kterém nebylo doposud rozhodnuto. Namítal, že byl již náležitě potrestán prostředky trestního práva, a proto závěr žalovaného o tom, že chování žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku a že je důvodné nebezpečí, že by v budoucnu mohlo dojít k jeho opětovnému nerušení, není opodstatněn. Dle žalobce tak žalovaný svým důrazem na trestnou činnost cizince neúměrně narušil vyváženost represe a prevence a ve svém důsledku tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [5] Dále namítal, že zrušení trvalého pobytu musí být přiměřené; žalovaný se však touto otázkou nezabýval, ačkoliv mu je z jeho činnosti známo, že žalobce má na území ČR rodinu (rodiče, bratra, nezletilého syna), a proto dle žalobce jednal v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“) a s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Namítal, že žalovaný nevzal v potaz jeho osobní a životní situaci a postupoval v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 10Ca 330/2006-89. Žalobce rovněž uváděl, že ustanovení § 87d odst. 2 zákona o pobytu cizinců je odrazem mezinárodního závazku České republiky chránit právo na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy. Žalobce v této souvislosti dále uvedl, že zásah státu do soukromého a rodinného života musí být dle Úmluvy „v demokratické společnosti nezbytným.“ Dle žalobce je tuto „nezbytnost“ nutné posuzovat podle kritérií uvedených v rozsudku ESLP ve věci Boultif proti Švýcarsku ze dne 2. 11. 2001, kterými jsou: i) povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem; ii) délka stěžovatele pobytu v zemi, z níž byl vyhoštěn; iii) doba, jež uplynula od spáchaného trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu této doby; iv) občanství různých zúčastněných osob; v) stěžovatelova rodinná situace, jako např. doba od svatby, která uplynula, a jiné faktory vyjadřující úspěšnost rodinného života páru; vi) jestli manželka věděla o činu v době, kdy vstupovala do rodinných vztahů; vii) jestli mají manželé děti, a pokud ano, kolik jich je a jakého jsou věku; a viii) vážnost problémů, do nichž se manželka může dostat v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn. ESLP pak dále rozsudkem ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006 tato kritéria doplnil o hledisko: ix) nejlepší zájem a blaho dítěte, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které může některé ze stěžovatelových dětí narazit v zemi, do které je stěžovatel vyhoštěn; a x) pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí destinace. Žalobce namítal, že tato hlediska vůbec nebyla v napadeném rozhodnutí zkoumána. [6] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Žalovaný nejprve upozornil na to, že žalobce poukazuje na různé zákony a paragrafy, které s předmětným řízením nesouvisí – zaprvé řízení vůbec nebylo vedeno podle zákonu o azylu a zadruhé ustanovení § 87d odst. 2 zákona o pobytu cizinců se týká zrušení přechodného pobytu na území občanu Evropské unie, což žalobce není. Žalobce byl vždy držitelem povolení k trvalému pobytu občana třetího státu a tento typ povolení mu byl ve správním řízení podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) předmětného zákona zrušen. K namítaným porušením správního řádu žalovaný uvedl, že se jedná pouze o formální konstatování, ze kterého není patrno, čím měl žalovaný uvedená ustanovení porušit. [7] K námitce, že je žalobce ve výkonu trestu a má omezené možnosti vyjádření, žalovaný uvedl, že žalobce obdržel v rámci řízení dne 6. 5. 2020 oznámení o zahájení řízení, které obsahovalo i výčet práv účastníka řízení. Dne 15. 5. 2020 pak obdržel výzvu k možnosti seznámit se spisem. Dle žalovaného tak měl dostatek času zaslat do spisu své písemné vyjádření, rovněž mohl požádat o seznámení se spisem. Dále žalovaný popsal správní praxi v případě, že o seznámení se spisem požádá účastník ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce tohoto svého práva mohl a měl využít a mohl se v řízení vyjádřit. Dále žalovaný uvedl, že ode dne 11. 6. 2020 je žalobce v řízení zastoupen, nicméně ani právní zástupkyně žalobce nepožadovala nahlédnout do spisu a seznámit se s jeho obsahem. [8] K odkazu žalobce na řízení o dovolání žalovaný uvedl, že tato skutečnost sama o sobě neznamená, že žalobce nebyl odsouzen. Z obsahu spisového materiálu, obdržených trestních rozsudků a pořízeného opisu z rejstříku trestů je dle žalovaného patrné, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl žalobce opakovaně pravomocně odsouzen – v opisu z rejstříku trestů měl celkem 6 záznamů. K porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny žalovaný uvedl, že žalovaný jednal se žalobce zcela standardním způsobem a nijak mu nebránil v tom, aby proti napadenému rozhodnutí podal žalobu. Dále konstatoval, že trvalý pobyt cizince na území České republiky nepatří mezi základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2003, sp.zn. IV.ÚS 462/03, jehož závěry byly dále potvrzeny usnesením ze dne 4. 5. 2006, sp.zn. II.ÚS 59/06 a usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp.zn. III.ÚS 443/17. [9] Dále žalovaný uvedl, že dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nemá povinnost zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí, což vyplývá z ustanovení § 174a odst. 3 téhož zákona. Uvedl, že by se dopadem rozhodnutí do soukromé sféry žalobce dle čl. 8 Úmluvy v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval, a to v okamžiku, kdy by byla ze strany žalobce námitka nepřiměřených dopadů rozhodnutí dle čl. 8 Úmluvy vznesena. Takovou námitku však žalobce v průběhu řízení neuplatnil, ani neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by mohl žalovaný dospět k závěru, že by důsledkem jeho rozhodnutí mohlo být porušení čl. 8 Úmluvy. Uvedl, že si je vědom skutečnosti, že ačkoliv zákon o pobytu cizinců nevyžaduje v některých případech, aby byla posuzována přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého života, stále to žalovaného jako státní orgán ČR nezbavuje povinnosti jednat tak, aby byly dodržovány závazky vyplývající ČR z mezinárodního práva. Dále žalovan