9 As 69/2016 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 1/2020- 41 - text [OBRÁZEK]pokračování 6 Ad 1/2020 6 Ad 1/2020-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxx proti žalovanému: Ministerstvo obrany sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. listopadu 2019, čj. MO 295499/2019-8694 takto: I. Rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. listopadu 2019, čj. MO 295499/2019-8694, a rozhodnutí ředitele Vojenského zpravodajství ze dne 20. srpna 2019, čj. 63-11/2018-4730, ve výroku I., jsou nicotná. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 3 000 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí (konkretizované ve výroku rozsudku), jímž bylo rozhodnuto tak, že žalobce (I.) nemá právo na náhradu škody ve výši xxxx Kč s příslušenstvím za ušlý zisk v hodnostním příplatku, platovém stupni a příplatku za vedení, a že (II.) nemá právo na zahrnutí částky xxxx Kč do svého příjmu za rok 2015, ani na přepočítání a nové stanovení výsluhových náležitostí a doplacení rozdílu, počínaje dnem 1. 1. 2016. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím ministra obrany ze dne 11. 9. 2018, č. j. MO 233709/20188694, zrušeno pro nepřezkoumatelnost a věc byla prvoinstančnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Ředitel Vojenského zpravodajství rozhodnutím ze dne 20. 8. 2019, č. j. 6311/20184730, rozhodl stejně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že platové poměry žalobce odpovídaly jeho tehdejšímu služebnímu zařazení, platebním výměrům i vydaným personálním rozkazům; tyto akty nebyly zrušeny a je proto u nich presumována jejich zákonnost. Pokud tedy byl vyplácený plat žalobce s těmito akty v souladu, nelze hovořit o nesprávném úředním postupu. Ve správním řízení a vydaném rozhodnutí byl uplatněný nárok posuzován podle příslušných ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 221/1999 Sb. nebo zákon“). [2] Žalobce podal žalobu původně k Okresnímu soudu v Mostě dne 27. 8. 2015, a domáhal se po žalované České republice – Ministerstvu obrany: (a) zaplacení xxxx Kč s příslušenstvím, jakožto „ušlého zisku“ na hodnostním příplatku, platovém stupni a příplatku za vedení, z titulu nezákonného (úředního) postupu, respektive nezákonného rozhodnutí tehdejší žalované, (b) zaplacení xxxxx Kč, jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou a morální újmu a diskriminaci plynoucí ze shora uvedeného jednání tehdejší žalované, (c) uložení povinnosti tehdejší žalované zahrnout prostřednictvím Vojenského úřadu pro sociální zabezpečení do příjmů žalobce za rok 2015 částku xxxx Kč a na tomto základě přepočítat a nově stanovit „výsluhové náležitosti“ žalobce a vzniklý rozdíl, počínaje dnem 1. 1. 2016, žalobci doplatit; rozšířením žaloby se žalobce dále (d) domáhal, aby bylo tehdejší žalované a řediteli Vojenského zpravodajství uloženo se žalobci omluvit. Obvodní soud pro Prahu 6 (jemuž byla žaloba postoupena) usnesením ze dne 5. 10. 2017, č. j. 9 C 193/2016  31, řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc, pokud jde o žalobní nároky ad a) až c), postoupena ministru obrany. Výrokem ad III. obvodní soud nepřipustil změnu žaloby, spočívající v jejím rozšíření [ad bod d) výše] a rozhodl dále o nákladech řízení (výrok IV.). K odvolání tehdejší žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2018 č. j. 11 Co 462/2017  43, usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení, pokud jde o žalobní nárok ad b) nezastavuje a v tomto rozsahu se věc nepostupuje ministru obrany; ve zbytku bylo (s výjimkou výroku o nákladech řízení) usnesení obvodního soudu potvrzeno. Usnesením odvolacího soudu tak došlo k pravomocnému zastavení řízení v rozsahu žalobních nároků a) a c) s tím, že v tomto rozsahu bude věc postoupena k dalšímu řízení ministru obrany. Odvolací soud aproboval názor obvodního soudu, že žalobní nároky a) a c) mají svůj původ ve služebním poměru žalobce, který je vztahem veřejnoprávním, a tedy spory z něj povstalé nepředstavují spor z právních vztahů uvedených v § 7 o. s. ř. [3] Zdejší soud žalobu postoupil s návrhem zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. k rozhodnutí, že k projednání nároku jsou příslušné soudy rozhodující v občanském soudním řízení. [4] Zvláštní senát svým usnesením ze dne 17. ledna 2022, čj. Konf 32/2021-9, návrh zdejšího senátu odmítl. V odůvodnění mj. konstatoval, že se v daném případě nejedná o kompetenční konflikt, neboť nárok žalobce byl v příslušném správním řízení věcně projednán a tak o něm bylo rozhodnuto. [5] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. [6] Podle ust. § 112 zákona č. 221/1999 Sb.: „Za škodu způsobenou vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením právní povinnosti odpovídá stát.“. [7] K uplatněnému nároku na zaplacení částky xxxx Kč s příslušenstvím soud posoudil věc následovně. [8] Zákon č. 221/1999 Sb. upravuje jednotlivé typy nároků na náhradu škody, která vznikla vojákovi z povolání, a to ve svých ustanoveních. Při této koncepci je však vždy nutné posuzovat vzniklou škodní událost posuzovat podle ust. § 112 tohoto zákona, tedy musí dojít k porušení právní povinnosti, a zároveň musí jít o nějaký typ náhrady škody státu způsobenou vojákovi podle dalších ustanovení tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že služební funkcionář jako správní úřad může uplatňovat svou zákonnou kompetenci v rozhodování pouze tam, kde to zákon výslovně stanoví, je nutné při posouzení možnosti domáhat se tvrzeného nároku vycházet z toho, že služební funkcionář může projednat pouze nároky výslovně upravené zákonem č. 221/1991 Sb. [9] V souzené věci služební funkcionáři vycházeli z předpokladu, že žalobce uplatnil nárok podle zákona č. 221/1999 Sb., neboť byli vázáni pravomocným rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení, který tímto způsobem uplatněný nárok posoudil. Výslovně vyloučili posouzení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť vycházeli z názoru soudu, nehledě k tomu, že k projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. nemají zákonnou pravomoc. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že ve věci je příslušný rozhodnout služební funkcionář, pokud ten takto uplatněný nárok projednal, musel tak činit v mezích své pravomoci, a posoudit tak tvrzený nárok podle zákona č. 221/1999 Sb. [10] Podle názoru soudu se však v dané věci žalobce domáhal jiného nároku, než nároku na náhradu škody podle zákona č. 221/1999 Sb. Je nutné uvést, že žalobce se obrátil na soud rozhodující v občanském soudním řízení, aby ten jím tvrzené nároky projednal a o nich věcně rozhodl. Soud v občanském soudním řízení pravomocným usnesením popřel svou pravomoc o uplatněných nárocích věcně rozhodnout a věc postoupil služebním funkcionářům k rozhodnutí o těchto nárocích. Potud tak služební funkcionáři, vázáni pravomocným rozhodnutím soudu, postupovali v souladu s právem, když nárok posuzovali. [11] Nicméně, i při respektu k pravomocnému postoupení věci služebnímu funkcionáři soudem v občanském soudním řízení, nelze v daném případě přehlédnout, že žalobce se domáhal nároků, které služební funkcionář nemůže projednávat, neboť k tomu nemá dostatek zákonné kompetence. Tato kompetence se váže pouze k zákonu č. 221/1999 Sb. a nárokům, které se o něj opírají. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť žalobce se domáhá nároků, které sice v hmotněprávním posouzení mohou být nazírány podle tohoto zákona, nejedná se však o nárok na náhradu škody podle tohoto zákona, ale o nárok o náhradu škody podle obecné právní úpravy, tedy zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nezákonným postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Tento zákon nároky rozděluje nejen na nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (tím je právní situace obdobná zákonu č. 221/1999 Sb.), ale rovněž nesprávným úředním postupem, přičemž tento nárok je koncipován výrazně šířeji a není vázán na konstataci nezákonnosti rozhodnutí. Jedná se o obecný nárok vůči státu, nikoliv o nárok podle zákona č. 221/1999 Sb., který jej nikde ve svých ustanoveních neupravuje. Z tohoto důvodu není možné takto tvrzený nárok podřadit pod nárok na náhradu škody podle zákona č. 221/1999 Sb., ale pod obecnou úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Pokud by zákonodárce zamýšlel i tyto nároky podřadit pod právní úpravu zákon