6 As 152/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Af 11/2021- 40 - text 26 6 Af 11/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: CB Dent 32 s. r. o. se sídlem Zavadilka 2510, České Budějovice zastoupený advokátkou JUDr. Ing. Evou Radovou se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2021, č. j. 11484/21/5000-10610-712427, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2021, č. j. 11484/21/5000-10610-712427 (dále také jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „SFÚ“) ze dne 26. 8. 2019, č. j. 144719/20/4100-20732-303570 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle nějž se měl žalobce dopustit přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), a přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách. Žalobci byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta 150.000 Kč dle ust. § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách ve spojení s ust. § 35 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) za přestupek dle ust. § 16 odst. 1 písm. d) a ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách. Žalobce se taktéž domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí. 2. Žalobce nejprve shrnul průběh správního řízení. Žalobce je poskytovatelem zdravotní služby (stomatologie a služby dentální hygieny), kdy některé zdravotní služby, resp. výkony nejsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění a jsou i poskytovány pojištěncům z jiných členských států EU, i nepojištěným občanům. Dne 8. 1. 2020 bylo žalobci doručeno oznámení SFÚ o zahájení kontroly ohledně dodržování zákona o cenách v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019. Dle žalobce s odkazem na protokol o kontrole ze dne 8. 6. 2020, č. j. 99628a/20/4100-20732-303568, SFÚ dospěl k závěru, že žalobce v kontrolovaném období porušil ust. § 11 zákona o cenách a § 1 odst. 1 vyhlášky č. 450/2009 Sb., kterou se provádí zákon o cenách (dále jen „vyhláška č. 450/2009 Sb.“), neboť příjmové doklady vystavené žalobcem obsahovaly pouze obecné označení poskytnutých zdravotních služeb; nikoli shodné s ceníky zdravotních služeb žalobce z roku 2018 a 2019. Žalobce měl také pochybit tím, že zdravotní služby poskytované pojištěncům z jiných členských států EU nebyly podloženy příslušnými kalkulacemi, čímž mělo být porušeno ust. § 11 odst. 2 zákona o cenách. Žalobce uvedl, že tak s odkazem na protokol o kontrole nedodržel v kontrolovaném období závazný postup pro kalkulaci cen dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, neboť do kalkulace věcně usměrňovaných cen zdravotních služeb měly být promítnuty i náklady, jež nesouvisely s regulovanou činností. Dle SFÚ MS2018 a MS2019 (pozn. soudu – minutové sazby) zahrnovaly veškeré náklady vzniklé v souvislosti s provozem stomatologické ordinace a dentální hygieny, kdy na jejich základě byly stanoveny minutové sazby pro lékaře stomatologa a pro služby dentální hygieny. Dle SFÚ měly náklady na stomatologa neoprávněně obsahovat náklady spojené s provozem dentální hygieny, a naopak. Dle SFÚ tak žalobce neposkytl jednoznačný obraz o tom, že by do kalkulace cen zdravotních služeb byly zahrnuty pouze náklady doložitelné z účetnictví a které by souvisely s danou regulovanou činností. Žalobce podal dne 16. 6. 2020 proti protokolu o kontrole námitky, jejichž součástí bylo stanovisko k protokolu nálezu cenové kontroly ze dne 12. 6. 2020, zpracované X, zástupcem České stomatologické akademie. SFÚ přesto na svých závěrech setrval a námitky zamítl. Dne 31. 7. 2020 SFÚ zahájil se žalobcem řízení o přestupku, jež vedlo k vydání prvostupňového rozhodnutí o uložení pokuty. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání dne 9. 9. 2020. Žalovaný nicméně prvostupňové rozhodnutí potvrdil, aniž by dle názoru žalobce zohlednil odvolací námitky žalobce, zejména žalobcovu zákonnou povinnost k ochraně osobních údajů pacientů a státem uloženou mlčenlivost ohledně jejich zdravotního stavu (§ 51 zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, dále jen „ZZS“). 3. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné. V prvním žalobním bodu žalobce zdůrazňoval, že je jako poskytovatel zdravotních služeb povinen k ochraně osobních údajů svých pacientů (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES, dále jen „nařízení GDPR“, společně se zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů), a připomněl svou zákonnou povinnost mlčenlivosti (§ 51 ZZS). Uvedené povinnosti mu znemožnily vyhovět požadavku SFÚ k doplnění konkrétních poskytnutých služeb s uvedením prodejní ceny ve vybraných příjmových dokladech; došlo by tak k poskytnutí seznamu konkrétních zdravotních výkonů k jednotlivým pacientům (poskytnutí informací o jejich zdravotním stavu). Dle žalobce by tím porušil svou povinnost mlčenlivosti a ochrany zpracování osobních údajů. S požadavkem SFÚ potom souhlasil i žalovaný v napadeném rozhodnutí s odůvodněním, že po žalobci přece nepožadoval přístup k osobním údajům pacientů, když způsob upřesnění provedených úkonů nechal SFÚ na žalobci. S takovými závěry ovšem žalobce nesouhlasí, neboť fakticky by došlo právě k poskytnutí seznamu konkrétních zdravotních výkonů k jednotlivým pacientům. Šlo by tak o poskytnutí informací, jakým osobám byly v kterém období poskytnuty jaké zdravotní výkony, což naplňuje definici zvláštní kategorie údajů dle čl. 4 nařízení GDPR. Žalobce dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro prolomení povinné mlčenlivosti poskytovatele zdravotní služeb dle § 51 odst. 2 až 4 ZZS, kdy tento výčet možností je taxativní. Ani zákon o cenách neupravuje žádnou možnost prolamující povinnou mlčenlivost poskytovatele zdravotních služeb. Stejně tak je žalobce jako správce osobních údajů dle nařízení GDPR povinen zajistit zákonnost zpracování osobních údajů a je povinen neumožnit přístup osobám, již nemají právní titul k jejich zpracování, tedy ani SFÚ, ani žalovanému. Na možné porušení povinnosti mlčenlivosti a předpisů týkající se ochrany osobních údajů žalobce upozorňoval SFÚ již ve svých námitkách, na což SFÚ reagoval tak, že žalobce informoval, že může poskytnuté informace anonymizovat. To ovšem již nebylo možné, když účetní doklady již byly předány. Takovýto postup jde nadto nad rámec zákonných požadavků stanovených zákonem o cenách; k tomu žalobce odkázal na čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí „poměrně alibisticky“ uvedl, že bylo na žalobci, jak předmětné příjmové doklady upřesní. Současně žalovaný ani neuvedl, jakým způsobem by mohl žalobce příjmové doklady upřesnit. Žalobce dále poukázal, že se žalovaný ani nevypořádal s rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) ze dne 15. 3. 2010, č. j. SPR-0496/10-10, ze kterého žalobce dovozuje, že by se na účetních/daňových dokladech neměly objevovat údaje o konkrétních výkonech zdravotní služby. Ani se žalovaný nevypořádal s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Afs 65/2004-47, jež potvrdil povinnost dodržování povinnosti mlčenlivosti v daňovém řízení. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami, ale jen s těmi, k nimž měl argumenty. Napadené rozhodnutí tak není v souladu s ust. § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ani ust. § 98 odst. 1 přestupkového zákona. Žalobce dále namítal, že je povinen uchovávat informace o cenách v souladu s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 450/2009 Sb., a to pouze v nezbytném rozsahu; za nezbytný rozsah přitom bezpochyby nelze považovat informace a doklady, jejichž předání by bylo v rozporu s jinými právními předpisy. Žalobce k tomu poukázal na komentář Ministerstva financí k cenovým předpisům platným od 1. 1. 1991 ze dne 27. 3. 1991, obsažený v částce 14-21 Cenového věstníku FMF ČSFD. Žalovaný k těmto námitkám pouze odkázal na ust. § 1 vyhlášky č. 450/2009 Sb. s tím, že evidence cen tomuto musí odpovídat. S tím žalobce nesouhlasí. 4. Žalobce v druhém žalobním bodu namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou vyšetřovací, materiální pravdy a oficiality, a ani s ustálenou judikaturou NSS, kdy žalobce odkázal na rozsudky ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, a ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2001-68,