4 Afs 130/2021 — Nejvyšší správní soud

8 Af 13/2019- 190 - text 21 8 Af 13/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce Český rozhlas se sídlem Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 zastoupený JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph. D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 1. 2019, č. j. 2588/19/5300-22444-711887, č. j. 2589/19/5300-22444-711887, č. j. 2590/19/5300-22444-711887, č. j. 2591/19/5300-22444-711887, č. j. 2592/19/5300-22444-711887, č. j. 2593/19/5300-22444-711887, č. j. 2594/19/5300-22444-711887, č. j. 2595/19/5300-22444-711887, č. j. 2596/19/5300-22444-711887, č. j. 2597/19/5300-22444-711887, č. j. 2598/19/5300-22444-711887, č. j. 2599/19/5300-22444-711887, č. j. 2600/19/5300-22444-711887, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 1. 2019, č. j. 2588/19/5300-22444-711887, č. j. 2589/19/5300-22444-711887, č. j. 2590/19/5300-22444-711887, č. j. 2591/19/5300-22444-711887, č. j. 2592/19/5300-22444-711887, č. j. 2593/19/5300-22444-711887, č. j. 2594/19/5300-22444-711887, č. j. 2595/19/5300-22444-711887, č. j. 2596/19/5300-22444-711887, č. j. 2597/19/5300-22444-711887, č. j. 2598/19/5300-22444-711887, č. j. 2599/19/5300-22444-711887, č. j. 2600/19/5300-22444-711887, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů v řízení ve výši 49 456 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Pavla Dejla, LL. M., Ph. D., advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu a předcházející procesní vývoj věci 1. Dne 9. 12. 2013 podal žalobce dodatečná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců ledna až září, listopadu a prosince roku 2011. V těchto dodatečných daňových přiznáních žalobce snížil původně vykázaná uskutečněná plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně o hodnotu rozhlasových poplatků, čímž došlo ke změně daňových povinností v celkové částce -124 184 381 Kč. 2. Prvostupňový správce daně na základě výše uvedených žalobcových podání zahájil za předmětná zdaňovací období postupy k odstranění pochybností dle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), neboť měl o odvolatelem vykázaných údajích pochybnosti. 3. Po shromáždění a vyhodnocení důkazních prostředků dospěl prvostupňový správce daně k závěru, že rozhlasové poplatky jsou zdrojem používaným k plnění veřejných služeb rozhlasového vysílání. Tyto služby jsou tak poskytovány za úplatu, jsou předmětem DPH a jsou od daně osvobozeny dle § 51 a 53 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v tehdy účinném znění (dále jen „ZDPH“). Z těchto důvodů prvostupňový správce daně doměřovací řízení uzavřel vydáním dodatečných platebních výměrů za předmětná zdaňovací období. Těmi žalobci dodatečně nárokovaný odpočet daně nepřiznal a změnu daňových povinností vyčíslil v částce 0 Kč. 4. Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podal žalobce dne 13. 8. 2014 odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto rozhodnutím ze dne 14. 4. 2015, č. j. 10897/15/5300-22443-711377. Proti výsledku odvolacího řízení brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 9 Af 50/2015-79, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Městský soud při rozhodnutí ve věci vycházel z výsledků soudního řízení vedeného s odvolatelem v identické věci za zdaňovací období roku 2006, v rámci něhož byla Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) položena předběžná otázka ohledně povahy veřejnoprávního rozhlasového vysílání. SDEU v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, C-11/15 Český rozhlas, konstatoval, že poskytování služby veřejnoprávního vysílání Českým rozhlasem není poskytování služby za úplatu. Tento závěr dále rozvinul Nejvyšší správní soud (dále také jen „NSS“) v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 124/2014-178, když uzavřel, že poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání není ekonomickou činností. Městský soud pak tedy shrnul, že nárok na odpočet daně může odvolateli vzniknout pouze za předpokladu, že prokáže, že přijatá plnění byla alespoň částečně využita v rámci jeho ekonomických činností podléhajících DPH, přičemž nárok na odpočet daně může odvolatel uplatňovat pouze v rozsahu, v jakém přijatá plnění k danému účelu skutečně použil. Bylo proto na odvolateli aby v dalším řízení prokázal, v jakém poměru použil přijatá plnění k činnosti ekonomické a neekonomické. 6. V navazujících řízeních před žalovaným byly žalobci dne 16. 8. 2018 zaslány výzvy k prokázání skutečností, na které žalobce reagoval přípisy ze dne 30. 8. 2018. S doplněním odvolacího řízení a předpokládaným dalším postupem žalovaného při určování výše nároku na odpočet daně byl žalobce seznámen písemnostmi, jež mu byly doručeny dne 20. 11. 2018. Žalobce na ně reagoval podáními zaevidovanými dne 4. 12. 2018. 7. Následně žalovaný vydal dne 23. 1. 2019 žalobou napadená rozhodnutí a změnil jimi napadené platební výměry způsobem v nich uvedeným – v případě zdaňovacích období duben až září, listopad a prosinec 2011 doměřil snížení daně; v případě zdaňovacích období leden až březen 2011 doměřil vyšší daň a nad rámec toho nově žalobci podle § 251 odst. 1 písm. a), b) daňového řádu vyměřil penále ve výši 20 % z částky doměřené daně oproti poslední známé dani. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 8. Žalobce se žalobou ze dne 12. 3. 2019 domáhá zrušení napadených rozhodnutí žalovaného, přičemž pro jejich téměř totožné znění formuloval společné žalobní námitky. 9. První žalobní námitka se pojí s názorem žalobce, že žalovaný (resp. správce daně) pochybil při hodnocení povahy jeho činnosti. Žalobce uvádí, že jeho činnost spočívající ve veřejném rozhlasovém vysílání je ekonomickou činností ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH, přičemž splňuje veškeré zde uvedené znaky. Žalovaný účelově, uměle a v rozporu se skutečností a příslušnou právní úpravou rozděluje rozhlasové vysílání provozované žalobcem na dvě různé, samostatné a na sobě zcela nezávislé činnosti, konkrétně na činnost spočívající v rozhlasovém vysílání financovaném rozhlasovými poplatky a na činnost spočívající v rozhlasovém vysílání financovaném z jiných zdrojů, a to přesto, že žalobce provozuje pouze jediné nedělitelné rozhlasové vysílání. Skutečnost, že je činnost žalobce spočívající v rozhlasovém vysílání žalobcem financována z různých zdrojů, neznamená, že žalobce vykonává tolik činností, z kolika zdrojů mu plynou příjmy. 10. Žalobce srovnává svou pozici s komerčními provozovateli rozhlasového vysílání, na které dle jeho mínění žalovaný nahlíží odlišně, neboť jejich činnost považuje za ekonomickou činnost ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH. Odlišnost ve formě financování prostřednictvím koncesionářských poplatků pak žalobce nevnímá jako důvod, proč by sourodá činnost spočívající v provozování rozhlasového vysílání měla být uměle štěpena. Tuto úvahu podporuje rovněž odkazem na klasifikaci ekonomických činností stanovenou Evropskou unií (NACE), která uvádí pro oblast činnosti žalobce jediný kód 60.10. Z daného pak vyvozuje, že jednak nevykonává více ekonomických činností a dále že rozhlasové vysílání je považováno za činnost ekonomickou. 11. Žalobce rovněž upozorňuje, že danou otázkou se ani nezabýval SDEU ve věci Český rozhlas, neboť součástí usnesení o předběžné otázce tento právní problém nebyl. Názor generálního advokáta vyjádřený v jeho stanovisku pak nelze považovat za závazné vyřešení právní otázky a nemůže tedy jít o acte éclairé. 12. Druhá žalobní námitka se týká zahraničního vysílání žalobce, které je financováno prostřednictvím plateb Ministerstva zahraničních věcí (dále také jen „MZV“). I tato činnost je dle žalobce ekonomickou činností ve smyslu § 5 odst. 2 ZDPH. Úplata hrazená Ministerstvem zahraničních věcí žalobci za vysílání do zahraničí splňuje předpoklady vymezené pro úplatu za služby ve smyslu ZDPH samotným žalovaným. Existuje zde totiž smluvní prvek mezi plátcem úplaty a žalobcem, a to Smlouva o zajištění a provozování rozhlasového vysílání Českého rozhlasu do zahraničí uzavřená mezi žalobcem a MZV dne 30. 3. 2000. V situaci, kdy zákon nestanoví ani rozsah zahraničního vysílání, ani úplatu za toto vysílání, když tyto skutečnosti stanoví právě až Smlouva, nelze tvrdit, že MZV plyne povinnost úhrady úplaty za zahraniční vysílání přímo ze zákona. MZV má k dispozici i nástroje kontroly, když může kontrolovat plnění smluvních povinností ze strany žalobce a jejich řádné plnění může na žalobci vymáhat. Smlouva navíc MZV opravňuje ke vznášení připomínek vůči obsahu zahraničního vysílání žalobce prostřednictvím Konzultační rady pro vysílání do zahraničí. Naplněna je i podmínka existence určité míry prospěchu na straně MZV coby plátce úplaty, když MZV prostřednictv