6 Ads 58/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 2/2020- 89 - text 10 9Ad 2/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: MUDr. J. H., bytem X zastoupena JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem sídlem Marie Pujmanové 2447/9, 434 01 Most proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 - Bubeneč o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2019, č. j. VZP-19-05023145-P433, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná, Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, zastoupená ředitelkou Odboru zdravotní péče Regionální pobočky, zamítla její odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalované, Regionální pobočky Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Odbor zdravotní péče, Oddělení kontroly a revize zdravotní péče, ze dne 3. 12. 2019, č. j. VZP-19-04793653-P433, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění podaná ve smyslu § 33 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZP“); a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně podala prostřednictvím poskytovatele zdravotních služeb Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s., MUDr. I. F. dne 27. 11. 2019 žalované žádost o úhradu zdravotních služeb, prodloužení lázeňské léčebné rehabilitační péče v indikaci VII/9 z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle ZVZP (dále jen „žádost“). Žádost žalovaná zamítla prvostupňovým rozhodnutím. V něm uvedla, že nebyly splněny podmínky nezbytné pro poskytnutí úhrady prodloužení lázeňské léčebně rehabilitační péče z veřejného zdravotního pojištění dle § 33 ZVZP. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž tvrdila, že první týden léčení prodělala virózu, nemohla chodit venku, ale procedury byly v místě léčebny a byly v teplém prostředí. Zároveň dodala, že pokud by absolvovala čtyřtýdenní lázeňskou léčbu, byl by efekt léčby nesporný. Žalovaná o odvolání rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím. Uvedla, že v lékařské zprávě (chorobopisu) doložené k žádosti je ze dne 20. 11. 2019 záznam: „procedury snáší dobře a absolvuje v plném rozsahu“, ze dne 25. 11. 2019 pak záznam: „procedury snáší dobře a absolvuje v plném rozsahu, objektivně status idem, návrh na prodloužení LL“. Chorobopis neobsahuje záznam o prodělaném onemocnění a omezení indikovaných procedur, v žádosti je pouze uvedeno, že se jedná o prodloužení o sedm dní, z důvodu očekávaného zlepšení zdravotního stavu. K tomu dodala, že v případě lázeňské péče u chronických nemocí je prodloužení nad rámec zákonem definované lhůty relevantní pouze v případě, kdy pacient vzhledem k akutnímu onemocnění krátkodobě v průběhu pobytu nemohl léčebné procedury čerpat. II. Obsah žaloby 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že splnila podmínky pro úhradu prodloužení lázeňské léčebně rehabilitační péče z veřejného zdravotního pojištění. Namítala, že žalovaná byla jakožto odvolací orgán buď věcně nepříslušná, což by založilo nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, či funkčně věcně nepříslušná, což by založilo nezákonnost rozhodnutí. 5. Namítala, že o jejím odvolání nerozhodl správní orgán nadřízený tomu, který vydal prvostupňové rozhodnutí. Žalovaná není ústředním správním úřadem, vedle ní působí v ČR dalších šest veřejných zdravotních pojišťoven. K tomu upozornila, že prvostupňové rozhodnutí vydala žalovaná - Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, Odbor zdravotní péče, Oddělení kontroly a revize zdravotní péče, žalobou napadené rozhodnutí pak žalovaná – Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, zastoupená ředitelkou Odboru zdravotní péče Regionální pobočky. Konstatovala, že dle judikatury je u žalované funkční příslušnost stanovena jejími vnitřními organizačními předpisy. Takovým předpisem je v souladu s § 12 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon o VZP“) Organizační řád VZP ČR (dále jen „Organizační řád“). V Organizačním řádu přitom není příslušnost regionální pobočky, ani jejího ředitele k rozhodování o odvolání stanovena. Dodala, že i úprava vnitřním předpisem musí respektovat požadavek na dvojinstančnost řízení, což při rozhodování regionální pobočky o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí není splněno. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 As 32/2017-38. 6. Uvedla, že by analogicky dle zákona o svobodném přístupu k informacím mohl o odvolání regionální pobočky žalované rozhodovat ředitel žalované, nikoli ředitel regionální pobočky. Takový postup by naplňoval devolutivní účinek. Dále odkázala na sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 1. 2020, dle nějž toto ministerstvo vykonává nad žalovanou správní dozor. K tomu odkázala na § 43 odst. 1 a § 33 odst. 12 ZVZP a § 7a odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona o VZP, které dle ní zakládají kontrolní oprávnění Ministerstva zdravotnictví. Citovala také § 178 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a dovodila, že nadřízený orgán při rozhodování o výdajích zdravotní pojišťovny určit lze. Dodala, že příslušnost Ministerstva zdravotnictví k rozhodování o odvolání by byla přínosem, spočívajícím ve sjednocení rozhodovací praxe všech sedmi zdravotních pojišťoven v ČR. 7. Dále namítala místní nepříslušnost pobočky žalované – Regionální pobočky Plzeň. Uvedla, že její původní návrh na schválení lázeňské péče vyřizovala žalovaná – Regionální pobočka Ústní nad Labem, jejíž místní příslušnost byla dána dle trvalého pobytu žalobkyně v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) správního řádu. Ač se její trvalý pobyt nezměnil, rozhodovala o žádosti žalovaná – Regionální pobočka Plzeň. Místní příslušnost nevyplývá z Organizačního řádu a v určování příslušnosti regionální pobočky se projevuje libovůle žalované. Navíc žalovaná – Regionální pobočka Plzeň neměla k dispozici správní spis k původnímu návrhu na schválení lázeňské péče od regionální pobočky Ústí nad Labem, v němž byly podklady související s žádostí. 8. Dále uvedla, že tím, že odvolání nemělo devolutivní účinek, neměla možnost nechat přezkoumat správní hodnocení a závěry jiným správním orgánem či alespoň organizační částí žalované, organizačně oddělenou od regionální pobočky. Přitom by takovým postupem mohlo dojít k jinému vyhodnocení podkladů žádosti a vyhovujícímu rozhodnutí o žádosti. Dodala, že nebyla seznámena s podklady před vydáním prvostupňového rozhodnutí a neměla tak možnost zjistit, že informace o proběhlém krátkodobém akutním onemocnění během pobytu v lázních nebyla zahrnuta v chorobopisu. 9. Závěrem zopakovala, že příslušnost regionální pobočky žalované rozhodovat o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí není ničím podložena, navíc nesplňuje ani obvyklý správní postup, že jeden odvolací správní orgán sjednocuje postupy více prvostupňových správních orgánů. Žalovaná má v ČR šest regionálních poboček, tedy současně šest samostatných odvolacích orgánů. O odvolání by měl rozhodovat soustředěně jeden odvolací orgán, resp. funkčně příslušná organizační složka žalované, která je právně jedním správním orgánem v celé ČR. Dodala, že předestřená otázka přesahuje její vlastní zájmy, objevuje se i ve vztahu k § 16 ZVZP. 10. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalované 11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že pro rozhodování zdravotních pojišťoven o žádostech pojištěnců o úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění není v ZVZP ani v jiném právním předpise stanoven žádný formální postup. Z ZVZP implicitně plyne, že rozhodování zdravotní pojišťovny o žádosti pojištěnce je fakticky rozhodnutím jednostupňovým, s jehož přezkumem v odvolacím řízení zákon nepočítá a ani nedefinuje žádný orgán, který by přezkum měl provádět. K tomu odkázala na rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Ads 214/2018-66, v němž NSS posuzoval její rozhodnutí vydané dle § 16 ZVZP a dospěl k závěru, že proti takovému rozhodnutí zákon nestanovuje žádný opravný prostředek a současně nepředpokládá (pokud jde o odvolací řízení) postup dle obecných předpisů o správním řízení. Uvedený závěr NSS lze dle ní ze shodných důvodů plně vztáhnout i na rozhodování zdravotní pojišťovny dle § 33 ZVZP. 12. Dále uvedla, že o žádosti rozhodla revizní lékařka Oddělení kontroly a revize Regionální pobočky Plzeň, o odvolání pak ředitelka Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Plzeň, která je organizačně nadřízená revizní lékařce. O