6 Ads 58/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 5/2020- 111 - text 13 č. j. 9Ad 5/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: I. H. bytem X zastoupena JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem sídlem Jana Švermy 1696, 432 01 Kadaň proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 - Bubeneč o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2020, č. j. VZP-20-00805359-H46F, takto: I. Rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 12.2.2020, č. j. VZP-20-00805359-H46F, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 125,52 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Bedřicha Hájka, advokáta. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná, Regionální pobočka Hradec králové, pobočka pro Královehradecký a Pardubický kraj, zastoupená ředitelkou Odboru zdravotní péče Regionální pobočky, zamítla její odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalované, Regionální pobočky Hradec králové, pobočky pro Královehradecký a Pardubický kraj, Odboru zdravotní péče, Oddělení kontroly a revize zdravotní péče, ze dne 9. 1. 2020, č. j. VZP-20-00149457-E45A, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 29. 10. 2018, o schválení úhrady pobytu průvodce žalobkyně v dětské ozdravovně z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle § 25 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZP“); a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že ve věci bylo rozhodováno poté, kdy zdejší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 9 A 56/2019 – 65, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2020, č. j. 1 Ads 435/2019 – 26 (dále též „rozsudek o žalobě na ochranu proti nečinnosti“), uložil žalované rozhodnout o žádosti žalobkyně ze dne 29. 10. 2018 o úhradu doprovodu žalobkyně při jejím pobytu v dětské ozdravovně (pobyt v roce 2019) ve stanovené lhůtě. Žalobkyně dne 29. 10. 2018 doručila žalované žádost o schválení úhrady pobytu jejího průvodce v dětské ozdravovně z prostředků veřejného zdravotního pojištění dle § 25 ZVZP (dále jen „žádost“). Žádost žalovaná zamítla prvostupňovým rozhodnutím. V něm uvedla, že nebyly splněny podmínky uvedené v § 25 ZVZP pro to, aby mohl být pobyt průvodce žalobkyně považován za pobyt hrazený z prostředků veřejného zdravotního pojištění. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž argumentovala obdobně jako v žalobě. Žalovaná o odvolání rozhodla žalobou napadeným rozhodnutím. Uvedla, že vzhledem k tomu, že z návrhu na ozdravenskou péči žalobkyně neplyne, z jakých důvodů jí byl pobyt v ozdravovně navržen včetně pobytu průvodce, vyžádala si doplňující vyjádření ošetřující lékařky MUDr. I. B., která návrh vystavila. V době rozhodování o žádosti žalobkyně pobyt již absolvovala, proto si žalovaná vyžádala také vyjádření lékaře ozdravovny k tomu, zda podmínky úhrady pobytu průvodce předpokládané § 25 ZVZP byly naplněny, a pokud ano, jakým způsobem. Připomněla, že dle § 25 ZVZP je pobyt průvodce pojištěnce hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče hrazenou službou, je-li jeho celodenní přítomnost nutná vzhledem (a) ke zdravotnímu stavu pojištěnce nebo (b) k nutnosti zaškolení v ošetřování a léčebné rehabilitaci doprovázeného pojištence. 4. Z vyjádření ošetřující lékařky i z vyjádření vedoucí lékařky ozdravovny vyplynulo, že ani jedno z úhradových kritérií v projednávaném případě naplněno nebylo. K odvolací námitce, že podmínka nutnosti zaškolení průvodce pojištěnky v ošetřování a léčebné rehabilitaci byla při pobytu v ozdravovně splněna, uvedla, že tato nemá oporu v provedených důkazech. 5. Odmítla také odvolací námitku, že o žádosti rozhodl místně nepříslušný správní orgán. K odvolací námitce, že odvolacím orgánem by mělo být Ministerstvo zdravotnictví, odkázala na judikaturu zdejšího soudu, na jejímž základě konstatovala, že Ministerstvo zdravotnictví v projednávané věci odvolacím orgánem být nemůže. II. Obsah žaloby 6. Žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaná byla jakožto odvolací orgán buď věcně nepříslušná, což by založilo nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, či funkčně věcně nepříslušná, což by založilo nezákonnost rozhodnutí. 7. Namítala, že o jejím odvolání nerozhodl správní orgán nadřízený tomu, který vydal prvostupňové rozhodnutí. Žalovaná není ústředním správním úřadem, vedle ní působí v ČR dalších šest veřejných zdravotních pojišťoven. K tomu upozornila, že prvostupňové rozhodnutí vydala žalovaná - Regionální pobočka Hradec králové, pobočka pro Královehradecký a Pardubický kraj, Odbor zdravotní péče, Oddělení kontroly a revize zdravotní péče, žalobou napadené rozhodnutí pak žalovaná – Regionální pobočka Hradec králové, pobočka pro Královehradecký a Pardubický kraj, zastoupená ředitelkou Odboru zdravotní péče Regionální pobočky. Konstatovala, že dle judikatury je u žalované funkční příslušnost stanovena jejími vnitřními organizačními předpisy. Takovým předpisem je v souladu s § 12 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon o VZP“) Organizační řád VZP ČR (dále jen „Organizační řád“). V Organizačním řádu přitom není příslušnost regionální pobočky, ani jejího ředitele k rozhodování o odvolání stanovena. Dodala, že i úprava vnitřním předpisem musí respektovat požadavek na dvojinstančnost řízení, což při rozhodování regionální pobočky o odvolání proti vlastnímu rozhodnutí není splněno. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 As 32/2017-38. 8. Uvedla, že by analogicky dle zákona o svobodném přístupu k informacím mohl o odvolání regionální pobočky žalované rozhodovat ředitel žalované, nikoli ředitel regionální pobočky. Takový postup by naplňoval devolutivní účinek. Dále odkázala na sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 1. 2020, dle nějž toto ministerstvo vykonává nad žalovanou správní dozor. K tomu odkázala na § 43 odst. 1 a § 33 odst. 12 ZVZP a § 7a odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona o VZP, které dle ní zakládají kontrolní oprávnění Ministerstva zdravotnictví. Citovala také § 178 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a dovodila, že nadřízený orgán při rozhodování o výdajích zdravotní pojišťovny určit lze. Dodala, že příslušnost Ministerstva zdravotnictví k rozhodování o odvolání by byla přínosem, spočívajícím ve sjednocení rozhodovací praxe všech sedmi zdravotních pojišťoven v ČR. 9. Dále namítala místní nepříslušnost pobočky žalované – Regionální pobočky Hradec Králové. Uvedla, že její původním návrhu na schválení lázeňské péče vyřizovala žalovaná – Regionální pobočka Ústní nad Labem, jejíž místní příslušnost byla dána dle trvalého pobytu žalobkyně v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) správního řádu. Ač se její trvalý pobyt nezměnil, rozhodovala o žádosti žalovaná – Regionální pobočka Hradec Králové. Místní příslušnost nevyplývá z Organizačního řádu a v určování příslušnosti regionální pobočky se projevuje libovůle žalované. Uvedla, že byla vyrozuměna před vydáním rozhodnutí, že se může seznámit s podklady na pracovišti regionální pobočky v Trutnově, což by pro ni znamenalo cestu 480 km, 6 hodin. Seznámení s podklady jí tedy nebylo umožněno tak, aby nemusela vynaložit mimořádné náklady. Rozdělení místních příslušností nemá logiku, neboť o obojím se rozhoduje na základě jednoho návrhu ošetřujícího lékaře. Navíc je rozdělení v rozporu se správní praxí u lázeňské péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění – o úhradě lázeňské péče pojištěnce i jeho doprovodu se rozhoduje vždy před nástupem na jedné pobočce žalované, nikoli až po absolvování léčebného pobytu na pobočce, pod níž zdravotnické zařízení spadá. 10. Dále namítala, že zdravotní pojišťovna může při posuzování žádosti rozhodovat pouze na základě podkladů, které předcházejí nástupu do ozdravovny, je vyloučeno, aby se před nástupem rozhodovalo na základě podkladů, které vyjdou najevo až po ukončení pobytu v ozdravovně. Žalovaná tedy nemohla posuzovat oprávněnost nároku na základě zprávy z ozdravovny, která byla vyhotovena až po proběhlém pobytu. K tomu konstatovala, že se shoduje s názorem praktických dětských lékařů, že u pojištěnců mladších šesti let je doprovod hrazen z veřejného zdravotního pojištění vždy. Žalovaná nedůvodně rozlišuje mezi lázeňskou péčí (dítěti do šesti let doprovod hradí vždy) a péčí v ozdravovně (dítěti do šesti let doprovod hradí pouze výjimečně), § 25 ZVZP se přitom vztahuje na oba druhy péče. 11. Dále uvedla, že tím, že odvolání nemělo devolutivní účinek, neměla možnost nechat přezkoumat