1 Afs 55/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Af 21/2019- 41 - text 7 9Af 21/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobkyně: TM - TRUCK s.r.o., IČO: 27315797 sídlem Julia Fučíka čp. 53, 431 59 Vysoká Pec proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. MF-6173/2019/3902-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 6. 2019 u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. MF-6173/2019/3902-4 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále též „GŘC“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 16. 1. 2019, č. j. 2299/2019-900000-032 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl ve smyslu § 123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) změněn celý výrok přezkoumávaného rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 3. 2. 2016, č. j. 6595/2016-900000-304.6 (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“). II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně v úvodu žaloby stručně shrnula průběh správního řízení. Poté s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. 50 Af 22/2016-38, konstatovala, že podle jejího názoru je lhůta pro stanovení náhrady nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků v řízení o zajištění vybraných výrobků, uvedená v § 42e odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), prekluzivní. Podle citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích „V projednávaném případě se jedná o lhůtu zákonnou, propadnou, se kterou je spojen účinek nemožnosti rozhodnout o náhradě nákladů za uskladnění po uplynutí této lhůty. Uvedená lhůta je prekluzivní, po jejím uplynutí zcela zaniká nárok na uplatnění práva na náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků. (…). Soud má za to, že výklad pojmu o stanovení nákladů v § 42e) zákona o spotřebních daních nelze omezovat jen na vydání rozhodnutí, ale je třeba setrvat na výkladu, že jde o rozhodnutí, které musí být perfektní, tedy splňovat všechny znaky individuálního správního aktu včetně právní moci.“ 3. Žalobkyně namítla, že s ohledem uběhnutý čas mezi datem nabytí právní moci definitivního rozhodnutí Generálního ředitelství cel o propadnutí vybraných výrobků ze dne 7. 9. 2018, č. j. 7035-13/2018-900000-032 a datem nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, tj. definitivního rozhodnutí o nákladech za uskladnění zajištěných vybraných výrobků, je evidentní, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až po 120 dnech od právní moci rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků, tedy poté, co nárok na náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků již prekludoval. 4. Žalobkyně navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém právním názoru, přičemž odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, jehož důvody stručně shrnul. Dále uvedl, že nesouhlasí s názorem žalobkyně o prekluzivním charakteru lhůty stanovené v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních. Žalovaný je přesvědčen, že citovaná lhůta má pořádkovou povahu, jak ostatně jednoznačně objasnil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1Afs 55/2017 – 32, který se touto otázkou zabýval. Žalovaný poznamenal, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, na který poukázala žalobkyně, nepředstavuje recentní judikaturu správních soudů k otázce povahy lhůty uvedené v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních; nadto byl napaden kasační stížností Generálního ředitelství cel, která je vedena pod sp. zn. 3Afs 178/2017. 6. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právní úpravou včetně § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních, a proto není nezákonné. Jelikož jediná žalobní námitka, uplatněná žalobkyní v žalobě, není důvodná, žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Jednání před soudem 7. Jednání před soudem dne 22. 6. 2022 se žalobkyně nezúčastnila, soud proto v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. 8. Žalovaný při jednání před soudem odkázal na písemné vyjádření ve věci a zopakoval, že nesouhlasí s námitkou žalobkyně týkající se prekluzivní povahy lhůty uvedené v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních. Žalovaný zastává názor, že se jedná o lhůtu pořádkovou, o čemž svědčí i judikatura správních soudů a komentářová literatura. 9. Soud žalobkyní navrhované důkazy neprováděl, neboť tyto jsou součástí správního spisu, z něhož soud při přezkumu napadeného rozhodnutí obligatorně vychází. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 10. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to dle § 65 a násl. s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel dle § 75 odst. 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. 11. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti: 13. Žalobkyně uplatnila svým podáním ze dne 13. 4. 2016 podnět na přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále též „CÚ“) ze dne 25. 11. 2015, č. j. 133134-5/2015-620000-11, jímž jí byly stanoveny náklady za uskladnění zajištěných vybraných výrobků (dále též „rozhodnutí CÚ o nákladech“) a rozhodnutí GŘC ze dne 3. 2. 2016, č. j. 6595/2016-900000-304.6, kterým bylo v odvolacím řízení změněno rozhodnutí CÚ o nákladech (dále též „rozhodnutí GŘC o nákladech“). 14. Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017, č. j. MF-25632/2016/3902-16, žalovaný nařídil přezkoumání rozhodnutí GŘC o nákladech z důvodu vady v řízení předcházejícím stanovení nákladů, tj. v řízení o zabrání zajištěných vybraných výrobků, kdy měl CÚ vzhledem k novelizaci zákona o spotřebních daních v rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků ze dne 11. 9. 2015, č. j. 116149/2015-620000-32.1 (dále též „rozhodnutí CÚ o zabrání zajištěných výrobků“) zohlednit původní právní úpravu pro žalobkyni příznivější. Žalovaný konstatoval, že pokud bylo podstatnou vadou zatíženo rozhodnutí CÚ o zabrání zajištěných výrobků, které je podkladem pro vydání rozhodnutí CÚ o nákladech a na něj navazujícího rozhodnutí GŘC o nákladech, vydaného v odvolacím řízení, pak bylo shledáno vadným právě rozhodnutí GŘC o nákladech. 15. GŘC následně vydalo dne 13. 2. 2017 rozhodnutí č. j. 6976-3/2017-900000-302, kterým nařídilo přezkoumání rozhodnutí CÚ o zabrání zajištěných výrobků. Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2017 vydal CÚ v nařízeném přezkumném řízení podle § 123 daňového řádu rozhodnutí č. j. 48923/2017-620000-32.1, kterým změnil původní rozhodnutí CÚ o zabrání zajištěných výrobků tak, že případ posoudil podle zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011, tj. ve znění účinném ke dni zajištění vybraných výrobků (21. 1. 2010), přičemž zabrání zajištěných vybraných výrobků potvrdil. 16. Proti rozhodnutí CÚ ze dne 26. 4. 2017, č. j. 48923/2017-620000-32.1, podala žalobkyně odvolání. GŘC v rámci odvolacího řízení vydalo dne 7. 9. 2018 rozhodnutí č. j. 7035-13/2018-900000-032, kterým změnilo rozhodnutí CÚ ze dne 26. 4. 2017, č. j. 48923/2017-620000-32.1, tak, že zabrání zajištěných vybraných výrobků změnilo na propadnutí zajištěných vybraných výrobků, neboť v řízení o odvolání bylo prokázáno, že se zajištěnými vybranými výrobky bylo nakládáno podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni jejich zajištění, tzn, že byly dopravovány bez dokladu uvedeného v § 26 zákona o spotřebních daních, přičemž jejich vlastník byl v rámci odvolacího řízení zjištěn, když jím byla žalobkyně. 17. GŘC prvostupňovým rozhodnutím změnilo přezkoumávané rozhodnutí GŘC o nákladech tak, aby bylo v souladu s právní úpravou, tj. aby pro otázky hmotného práva (stanovení výše nákladů za skladování zajištěných vybraných výrobků a stanovení odpovědné osoby) byl aplikován zákon o spotřebních daních ve znění účinném ke dni zajištění vybraných výrobků a pro otázky procesního práva byl aplikován zákon o spotřebních daních ve znění účinném ke dni rozhodnutí. Na postavení žalobkyně se však fakticky ničeho nezměnilo, neboť je i nadále osobou odpovědnou za úhradu zákonem o spotřebních daních stanovených nákladů za skladování zajištěných vybraných výrobků, byť nyní z jiného titulu (§ 42 odst. 7 zákona o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011), než tomu bylo v původním rozhodnutí GŘC o nákladech (§ 42 odst. 5 zákona o spotřebních daních ve znění účinném od 1. 5. 2011). 18. So