5 As 116/2021 — Nejvyšší správní soud

11 A 226/2021- 49 - text 8 11 A 226/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO 70994226 sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře sídlem Myslíkova 171/31, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 21. 10. 2021, č. j. UPDI-3545/21/KP takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně je provozovatelkou veřejně nepřístupné vlečky ČD, a.s. – Plzeň – POL (dále jen „vlečka POL“), která napojuje celostátní dráhu k manipulačním a technickým kolejím a k halám vlastněných žalobkyní v železniční stanici Plzeň hlavní nádraží. 2. Předseda žalovaného napadeným rozhodnutím zamítl žalobkynin rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku nesplnění oznamovací povinnosti podle věty druhé § 22a odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Neoznámila, že jde o vlečku, jejíž užití je povinna umožnit dopravcům za cenu sjednanou podle cenových předpisů, protože vlečka napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb [§ 22a odst. 3 písm. b) zákona o dráhách]. Od správního trestu žalovaný upustil. II. Dosavadní řízení 3. Dne 17. 2. 2021 zahájil žalovaný řízení o přestupcích týkající se vlečky POL a dalších tří veřejně nepřístupných vleček. Před zahájením řízení žalobkyně sama dopisem z 4. 2. 2021 sdělila, že je provozovatelkou vleček, které splňují podmínky v § 22a odst. 3 písm. a) a b) zákona o dráhách, takové oznámení bylo však učiněno již po zákonné lhůtě, která v případě vlečky POL uplynula dnem 29. 6. 2020. Následně ve vyjádření ze dne 23. 2. 2021 žalobkyně požádala o vynětí vlečky POL ze seznamu. 4. Dne 9. 4. 2021 zahájil žalovaný státní dozor za účelem zjištění, zda se v případě vlečky POL jedná o veřejně nepřístupnou vlečku s povinností provozovatele umožnit dopravci přístup podle § 22a odst. 3 písm. b) zákona o dráhách. Výsledkem kontroly byl protokol ze dne 5. 5. 2021, č.j. UPDI-1504/21/UM, ve znění dodatku č. 1, č.j. UPDI-1617/21/UM, se závěrem, že vzhledem k nejasnostem ohledně definice zařízení služeb bude možné věc došetřit až po vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) o předběžných otázkách v případu vedeném pod sp. zn. ŘVP001/20. Ze záznamu o kontrole č.j. UPDI-1315/21/UM vyplývá, že v době kontroly byly na kolejích vlečky deponovány vagony (koleje č. 23a, 25a, 27a) a haly slouží k deponování drážních vozidel (koleje č. 19g, 21g, 35a), provozní ošetření vozidel se zde již neprovádí. 5. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2021, č.j. UPDI-3010/21/UM, uznal žalobkyni vinnou z přestupku pro nesplnění oznamovaní povinnosti podle věty druhé § 22a odst. 5 zákona o dráhách. V odůvodnění uvedl, že podle rozsudku SDEU (pátého senátu) ze dne 15. 7. 2021 ve věci C-60/20, Latvijas dzelzceļš (dále jen „rozsudek SDEU ve věci C-60/20“), je definice „zařízení služeb“ založena na objektivním kritériu technické způsobilosti infrastruktury poskytovat určité služby. Součástí vlečky POL jsou haly a koleje, které byly původně určeny k provádění údržby a nyní slouží k odstavování vozidel. S ohledem na výše uvedenou judikaturu se tak jedná o zařízení služeb. 6. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad, ve kterém namítala zejm. absenci pojmových znaků zařízení služeb tak, jak je stanoví zákon o dráhách. Předseda žalovaného rozklad napadeným rozhodnutím zamítl. III. Obsah žaloby 7. Žalobkyně navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, protože je založeno na mylném závěru žalovaného, že některé koleje vlečky POL a haly na vlečce slouží k odstavení vozidel, pročež se jedná o zařízení služeb kategorie odstavné koleje, a že zbylé koleje vlečky POL zajištují přístup k zařízení služeb. Ačkoli žalovaný od správního trestu upustil, žalobkyně je rozhodnutím zkrácena na svém vlastnickém právu, protože musí svůj soukromý majetek nabízet a poskytovat všem dopravcům za regulovanou cenu, a nikoliv za cenu tržní. 8. Určité zařízení může být zařízením služeb pouze pokud jsou kumulativně splněny podmínky uvedené ve výčtové definici podle § 2 odst. 9 zákona o drahách a musí se jednat o služby poskytované dopravcům bezprostředně související s provozováním drážní dopravy (§ 23d odst. 1 zákona o dráhách). Vzhledem k tomu, že kvalifikování zařízení jako zařízení služeb je výrazným omezením vlastnického práva, musí být v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a musí k němu docházet ve veřejném zájmu. Veřejným zájmem je v tomto případě zájem na rovné a spravedlivé hospodářské soutěži na trhu přepravních služeb, což současně předpokládá, že zařízení služeb splňuje podmínku nezbytného zařízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. 9. Podmínky v případě žalobkyně naplněny nejsou. Žalobkyně využívá vlečku k jízdě drážních vozidel podle § 24a odst. 1 a/nebo odst. 2 zákona o dráhách, nikoliv v pozici dopravce na trhu přepravních služeb. Absentuje tedy veřejný zájem na zde neexistující hospodářské soutěži mezi železničními podniky, ačkoliv tu nedochází k poskytování služeb ve vztahu k vozidlům, jimiž železniční podnik úplatně uspokojuje přepravní potřeby třetích osob. 10. Eurokonformním výkladem § 23d odst. 1 ve vazbě na § 2 odst. 9 zákona o dráhách lze dojít k závěru, že poskytování služeb se vztahuje bezprostředně k poskytování úplatné přepravy zboží nebo cestujících. Pokud zařízení jinak splňuje definici zařízení služeb, ale neposkytuje služby bezprostředně související s úplatnou přepravou cestujících, nejedná se o zařízení služeb. 11. Pokud tedy žalobkyně odstavuje svá vozidla určená k údržbě a opravám dráhy na koleji, nejedná se o odstavnou kolej, kde se odstavují železniční vozidla před následujícím přepravním výkonem, tedy před poskytnutím služby přepravy osob nebo zboží třetí osobě za úplatu. Ani rozsudek SDEU ve věci C-60/20 nikde nestanoví, že by povinnost provozovatele zařízení služeb svědčila i jiným osobám než železničním podnikům. Žalovaný ani neprokázal, že by se mělo jednat např. o vozidla třetích osob určená k přepravě osob či zboží. Ani v případě odstavné koleje nejsou ve věci žalobkyně naplněny podmínky odstavné koleje. Navíc chybí formalizovaný postup podle § 23d odst. 2 zákona o drahách, který žalobkyně neučinila. Nelze se ztotožnit se závěrem žalovaného, že žalobkyně dotčené koleje určila za zařízení služeb jen tím, že na nich fakticky umožnila odstavit vozidla. 12. Konečně, žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda se v případě vlečky POL nejedná o vlečku, která by nebyla součástí železniční infrastruktury ani zařízením služeb, ale byla by „soukromou železniční přípojkou nebo vlečkou“. V takovém případě by se na ni transponovaná úprava směrnice 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice 2012/34/EU“) vůbec nevztahovala. 13. Jestliže je žalobkyně držitelem úředního povolení na celou dotčenou vlečku POL, nelze část jejích kolejí považovat za zařízení služeb, jak žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí. Aby se část kolejí vlečky POL mohla stát zařízením služeb, musela by žalobkyně předem požádat o zrušení povolení v příslušném rozsahu podle zákona. 14. Jelikož část vlečky POL nepředstavovala a ani nepředstavuje zařízení služeb podle § 2 odst. 9 a § 23d a násl. zákona o dráhách, nemůže ani žádná zbývající část vlečky představovat vlečku podle § 22a odst. 3 písm. b) zákona o dráhách, nemohla se žalobkyně dopustit přestupku podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách. IV. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žalobkyně využívá nepřesné transpozice směrnice 2012/34/EU týkající se definice zařízení služeb v zákoně o dráhách. 16. Podle žalovaného je třeba pojem „zařízení služeb“ vykládat eurokonformně tak, aby byl naplněn účel směrnice. Spojení „jsou zvláště určena k poskytování služeb“ v § 2 odst. 9 zákona o dráhách je třeba vykládat jako „bylo zřízeno, aby umožnilo poskytování služeb“ v čl. 3 odst. 11 směrnice 2012/34/EU. 17. Žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, že zařízení služeb musí mít povahu nezbytného zařízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Povinnost zajistit přístup k zařízení služeb je stanovena § 23d zákona o dráhách pro každé zařízení, a to za cenu podle cenových předpisů. Žádný předpis z tohoto ustanovení výjimku nestanoví, tato povinnost není omezena žádnými dalšími podmínkami. Zároveň odkázal na body 78 až 87 stanoviska generálního advokáta Manuela Campos Sánchez-Bordony ve věci C-60/20, ze kterých plyne, že vlastnické právo k zařízení služeb je omezeno ex lege a bez dalšího nepřináší jejich vlastníkům oprávnění disponovat s nimi volně podle svého uvážení. 18. Žalovaný nebyl povinen ověřovat