9 As 21/2009 — Nejvyšší správní soud

14 A 117/2021- 29 - text 9 14 A 117/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Schneeweise a Martina Bobáka ve věci žalobce: Mgr. M. S., zastoupený advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Oškrdovou sídlem Národní 37, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 3. 2021, č. j. MV-29262-3/SO-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví tohoto rozsudku specifikovaného rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 1. 2021, č. j. MV-13338-2/OAM-2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla podle § 7 a § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), odmítnuta žádost žalobce datovaná dnem 8. 1. 2021 o poskytnutí materiálu č. j. V89/2020-OAM (dále jen „předmětná žádost“). Žalobce se žalobou domáhá i zrušení prvostupňového rozhodnutí. 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. 3. Dne 11. 1. 2021 byla správnímu orgánu I. stupně doručena předmětná žádost. Správní orgán I. stupně ji prvostupňovým rozhodnutím odmítl s odůvodněním, že požadovaná informace je utajena v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), a to se stupněm utajení „Vyhrazené“, přičemž omezení práva na informace podle § 7 informačního zákona se vztahuje bez výjimky na všechny informace utajené v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací, a týká se tak i požadovaného materiálu. Přístup k informacím utajeným na základě zákona o ochraně utajovaných informací je umožněn pouze v souladu s tímto zákonem, a pokud jde o stupeň utajení Vyhrazené, jsou podmínky přístupu obsaženy v jeho § 6 - 10. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž namítal, že informace není utajovanou pouze proto, že je tak formálně označena, ale dle § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací musí splňovat i v něm uvedené materiální podmínky a na podporu tohoto tvrzení odkázal na judikaturu správních soudů. Dostatečně přezkoumatelné úvahy stran jejich naplnění v prvostupňovém rozhodnutí chybí, pročež je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. S ohledem na čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) musí omezení práva na informace splňovat podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti, prvostupňové rozhodnutí však tuto podmínku nesplňuje, resp. její splnění z jeho odůvodnění nijak nevyplývá. 5. Ministr vnitra napadeným rozhodnutím rozklad žalobce zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žalobce žádal o informace, které jsou v souladu se zákonem o ochraně utajovaných informací klasifikovány jako utajované. Z informačního zákona neplyne jakákoli povinnost posuzovat, zda byla informace za utajenou označena správně. Existuje pouze povinnost rozhodnutí o odmítnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, aniž by tím však byl zároveň zmařen účel utajení informace. Skutečnost, zda je požadovaná informace z obsahového (materiálního) hlediska skutečně utajovanou informací, měla být posouzena v rámci procesu, při němž byla za utajovanou označena. 6. Ministr vnitra se však ztotožnil s námitkou žalobce, že v prvostupňovém rozhodnutí chybí úvahy k odůvodnění naplnění materiálních podmínek pro utajení požadované informace. Proto namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnil jeho odůvodnění na straně 2 za slovem „VYHRAZENÉ“ takto: „Skutečnost, že požadovaná utajovaná informace naplňuje – vedle formálního znaku – i materiální znak (její vyzrazení neoprávněné osobě nebo zneužití může být nevýhodné pro zájmy České republiky), vyplývá z toho, že svým obsahem bezprostředně navazuje na předchozí utajované informace uvedené v příslušných správních rozhodnutích, které byly adresovány Vašim klientům (v postavení účastníků řízení), když tyto předchozí utajované informace žádoucím způsobem konkretizuje a individualizuje. Uvedená obsahová provázanost požadované utajované informace s předchozími utajovanými informacemi (stejného nebo vyššího stupně utajení) je zcela zřejmá z jednotlivých a podrobných odůvodnění příslušných správních rozhodnutí povinného subjektu a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Obsah slov „nevýhodné“ a „nezbytnost“ (které používají zákon o ochraně utajovaných informací, resp. Listina a Úmluva, a na něž ve svém srovnání poukazujete), je jistě z jazykového hlediska odlišný, nicméně ani z této obsahové odlišnosti nelze patrně dovodit, že by mělo být možné prolomení § 6 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, který upravuje podmínky přístupu fyzické osoby k utajované informaci stupně utajení Vyhrazené. Z pouhého jazykového rozdílu obsahu obou slov povinný subjekt nedovodil, že by utajované informace se stupněm utajení Vyhrazené měly být vyjmuty z velmi přísného režimu nakládání s utajovanými informacemi stanoveného zákonem o ochraně utajovaných informací. Povinnému subjektu není ani známa judikatura z této oblasti, která by uvedený postup, tj. prolomení § 6 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací prostřednictvím aplikace věty první § 7 zákona č. 106/1999 Sb. s odkazem na čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, umožňovala (ostatně ani Vy žádnou judikaturu na podporu svého tvrzení, které je ve zjevném rozporu s doslovným zněním platné a účinné věty první § 7 zákona č. 106/1999 Sb., neuvádíte). K v rozkladu uvedené judikatuře ministr vnitra v napadeném rozhodnutí poznamenal, že se týká specifických případů, které nejsou s právě posuzovaným skutkově shodné, a závěry z ní vyplývající nelze bez dalšího zobecnit a aplikovat vždy a za všech okolností. Z obecných závěru lze dovodit pouze povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit a postupovat tak, aby spisový materiál obsahoval veškeré podklady, z nichž odůvodnění vychází, což bylo v tomto případě splněno. Nadto ministr zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3 As 58/2016-45, jenž se věnuje zejména povinnosti správních soudů skutkový stav i samotný obsah utajované informace posoudit. Obecný závěr, že takovou povinnost má i povinný subjekt, však z tohoto rozsudku podle ministra vnitra nevyplývá.“ 7. K námitce, že prvostupňové rozhodnutí nesplňuje podmínku nezbytnosti pro omezení práva na informace, pak ministr vnitra citoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 10 A 42/2010 – 36 a uvedl, že seznam utajovaných informací nelze svévolně rozšiřovat. Právo žalobce vyplývající z čl. 17 Listiny bylo omezeno pouze v nezbytné míře, a toto omezení tak nepředstavovalo nepřiměřený zásah do jeho práv. K odepření práva na informace došlo v souladu se zákonem, v nezbytné míře a v zájmu ochrany bezpečnosti státu a veřejné bezpečnosti. II. Obsah žaloby 8. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. To, zda je informace označena za utajenou v souladu s právními předpisy ve smyslu § 7 informačního zákona, je třeba posuzovat z hlediska § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací. Informace tedy není utajovanou pouze proto, že je tak formálně označena, ale musí splňovat i materiální podmínky, tedy že její vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné. Povinný subjekt nemůže odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle § 7 informačního zákona odůvodnit pouhým odkazem na formální označení požadovaných informací jako utajovaných, ale musí dostatečně konkrétně a přezkoumatelně uvést, proč jsou splněny materiální podmínky utajení informací. Pokud by postačoval pouze odkaz na formální označení, neexistovala by žádná veřejná kontrola nad činností orgánů veřejné moci, jejímž nástrojem je i žádost o informace. Těmto orgánům by pak stačilo formálně označit pro ně nepohodlné informace jako utajené, a tím by zabránily veřejné kontrole své činnosti. Tuto námitku žalobce uplatnil již v rozkladu, avšak ministr vnitra ji náležitě nevypořádal, když pouze uvedl, že povinnému subjektu neplyne ze zákona povinnost posuzovat z věcného obsahu, zda byla informace za utajovanou označena správně. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí a má za to, že taková povinnost vyplývá z formulace § 7 informačního zákona. Pokud by zákonodárce považoval za dostačující pouze formální označení informace za utajovanou, pak by předmětné ustanovení formuloval jinak a použití slov „