1 Azs 511/2019 — Nejvyšší správní soud

15 A 69/2020- 150 - text 17 15 A 69/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: EKOVEDIC, a.s., IČO 05705509 se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 – Nové Město zastoupena advokátem Mgr. Petrem Muchou se sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 – Vršovice za účasti této osoby zúčastněné na řízení: EKO-KOM, a.s., IČO 25134701 sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4 zastoupena advokátem Mgr. et Mgr. Janem Kořánem sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 7. 5. 2020, č. j. MZP/2019/430/537, sp. zn. R/3746 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím ministr životního prostředí zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2019, č. j. MZP/2019/720/3455 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně ze dne 7. 6. 2017, evidovanou pod č. j. 39092/ENV/17.2431/720/17 (dále jen „žádost“) o vydání rozhodnutí o autorizaci k zajišťování sdruženého plnění povinností zpětného odběru a využití odpadů z obalů podle § 17 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o obalech“) a vyslovil, že se autorizace žalobkyni neuděluje. II. Dosavadní průběh řízení a napadené rozhodnutí 2. Spolu s žádostí žalobkyně předložila zákonem požadované přílohy (§ 17 odst. 3 zákona o obalech), mezi nimi i projekt zajišťování sdruženého plnění povinností zpětného odběru a využití obalových odpadů v letech 2017-2027 (dále jen „projekt“). Jelikož žádost vykazovala vady, žalovaný vyzval žalobkyni k odstranění vad žádosti výzvou ze dne 13. 3. 2018, č. j. MZP 2017/720/2140 (dále jen „výzva k odstranění vad ze dne 13. 3. 2018“), v níž srozumitelně popsal své požadavky na doplnění žádosti v několika bodech a současně žalobkyni poučil o možných následcích v případě neodstranění vytýkaných vad (zamítnutí žádosti). Žalobkyně svou žádost doplnila dne 15. 6. 2018, kdy však všechny vytýkané vady žádosti a projektu neodstranila. Setrvala na svých předchozích tvrzeních a výkladech právních předpisů a uvedla, že některé požadavky nehodlá doplnit ani v budoucnu, neboť některé výtky ze strany žalovaného nepovažovala za oprávněné. Na jednání konaném dne 8. 10. 2018 žalovaný sdělil žalobkyni svou představu s ohledem na článek 8a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES ze dne 20. 12. 1994, o obalech a obalových odpadech (dále jen „směrnice o obalech“) a zopakoval žalobkyni výhrady o nedostatečnosti zajištění sběrné sítě. 3. Údaje uvedené v žádosti a přiložených podkladech včetně doplnění ze dne 15. 6. 2018 žalovaný posoudil tak, že pro udělení autorizace nejsou splněny zákonné podmínky. Autorizace nebyla žalobkyni udělena pro nesplnění několika zákonných podmínek, přičemž k neudělení autorizace postačuje nesplnění i jen jediné z nich. Hlavními důvody pro zamítnutí žádosti bylo nedoložení existence nebo zajištění sběrné sítě žalobkyně pro zpětný odběr odpadů z obalů ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o obalech a skutečnost, že způsob zpětného odběru navrhovaný žalobkyní není v souladu s definicí zpětného odběru podle zákona o obalech. Žalobkyně tedy podle prvostupňového i napadeného rozhodnutí nedoložila (neprokázala), že by byla schopna od udělení autorizace zajišťovat zpětný odběr obalů nebo odpadů z těchto obalů, tedy že by byla schopna plnit to, k čemu má jako autorizovaná obalová společnost (dále jen „AOS“) sloužit. Neudělení autorizace však bylo odůvodněno i dalšími nedostatky žádosti a projektu, např. nedostatečným doložením finančního zajištění projektu sdruženého plnění po dobu prvního roku platnosti případného rozhodnutí o autorizaci. III. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě předně uvedla, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech a bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné. V postupu žalovaného shledává porušení základních zásad správního řízení a překročení či zneužití míry správního uvážení. Skutkový stav, který vzal ministr za základ napadeného rozhodnutí, je dle mínění žalobkyně v rozporu se spisy, resp. v nich nemá oporu, přičemž byly překročeny meze správního uvážení a porušeno ustanovení o řízení. 5. Konkrétně žalobkyně namítla překvapivost prvostupňového rozhodnutí, diskriminační přístup k její osobě, nesprávné právní posouzení a překročení či zneužití správního uvážení ve vztahu k žádosti, k nedoložení dostatečného finančního zajištění projektu a k postupu žalovaného potažmo ministra v extenzivním výkladu zákona o obalech a s tím související neopodstatněné požadavky. 6. V prvním žalobním okruhu namítla nezákonnost a překvapivost prvostupňového rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, neboť s ohledem na vývoj řízení předpokládala, že žalovaný jí autorizaci udělí. Jelikož ministr nezákonný postup žalovaného a nezákonnost prvostupňového rozhodnutí v napadeném rozhodnutí aproboval, zatížil nezákonností i napadené rozhodnutí. Postupem žalovaného bylo porušeno ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaný též nesdělil žalobkyni své konkrétní požadavky, a žalobkyně proto neměla možnost jim vyhovět a účinně na ně reagovat. K uvedenému konstatovala, že po podání žádosti byl žalovaný nečinný, teprve dne 13. 3. 2018 vyzval žalobkyni k odstranění vad žádosti. Na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 7. 6. 2018 a dne 25. 9. 2018 obdržela pozvánku na jednání ve věci, které se konalo dne 9. 10. 2018. Žalobkyně očekávala, že v rámci předvídatelnosti správního rozhodnutí jí bude na ústním jednání sděleno, zda žalovaný považuje její žádost po doplnění za řádnou či nikoli, avšak namísto uvedeného byla žalobkyni předestřena vize žalovaného o koexistenci AOS na území České republiky s ohledem na článek 8a směrnice o obalech. Žalovaný jí rovněž odmítl sdělit jak konkrétní, tak rámcový počet požadovaných smluv s obcemi. Žalovaný nevznesl jedinou konkrétní výhradu proti žádosti, resp. projektu žalobkyně, která by bránila ve vydání rozhodnutí o autorizaci, ač byl žalobkyní požádán o sdělení, které konkrétní body mohou bránit vydání rozhodnutí o autorizaci. Žalobkyně rovněž upozornila na fakt, že žalovaný byl nečinný cca 14,5 měsíce, kdy v uvedeném spatřuje reálný zájem žalovaného na zachování monopolu v této oblasti. Žalobkyně po celou dobu měla důvodně za to, že nic nebrání kladnému rozhodnutí o její žádosti, neboť jí nebylo při ústním jednání nic vytknuto a vycházela i z ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu. 7. Ve druhém okruhu žalobních námitek žalobkyně odmítla závěr ministra a žalovaného o nezajištění sběrné sítě pro zpětný odběr odpadů z obalů. Poukázala na to, že z ustanovení § 17 zákona o obalech ani z jiného ustanovení téhož zákona neplyne, že by měla v řízení o žádosti předkládat jakékoli již existující smluvní vztahy, tj. uzavřené smlouvy. Svou argumentaci odůvodnila tím, že žádost může podat dosud neexistující osoba, přičemž z ustanovení § 17 odst. 3 písm. b) a § 17 odst. 6 písm. a) zákona o obalech a contrario plyne, že osoba ustavená, ale dosud nevzniklá, může být žadatelem. Naopak dle ustanovení § 17 odst. 3 písm. e) zákona o obalech se očekává, že žadatel předloží toliko záměr svého budoucího úmyslu, nikoliv již kompletně sjednané smlouvy. Výklad žalovaného shledává lichým, neboť tímto uvedeným požadavkem by se zákonodárce dostal do rozporu s ustanovením čl. 7 směrnice o obalech, které po členských státech v rámci implementace požaduje, aby systémy zpětného odběru, sběru a využití byly otevřeny účasti hospodářských subjektů ze zúčastněných odvětví, a došlo tak k vyloučení jakéhokoli protekcionalismu či diskriminaci subjektů. K uvedenému dále upozornila na zcela zásadně ztíženou možnost kontraktace druhé a každé další AOS do doby, než jí bude vydáno rozhodnutí o autorizaci. Žalobkyně je toho názoru, že požadavek na doložení existujících smluvních vztahů, o jejichž nedoložení bylo opřeno prvostupňové rozhodnutí a na něj navazující napadené rozhodnutí, nemá oporu v zákoně o obalech. 8. Dále žalobkyně namítla, že je na AOS, jaký vytvoří systém k zajištění sdruženého plnění povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů pro povinné osoby (dále jen „sdružené plnění“). Skutečnost, že spolupráce s obcemi je jen jednou z možných variant fungování systému sdruženého plnění, plyne i z § 17 odst. 3 písm. e), bod 1. zákona o