1 Ads 236/2016 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 2/2022- 45 - text 13 19 Ad 2/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: Bc. X, narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2021, č. j. MPSV-2021/160653-421/1 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze 4. 11. 2021, č. j. MPSV-2021/160653-421/1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 11. 2021 č. j. MPSV-2021/160653-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno k odvolání žalobce rozhodnutí ze dne 17. 8. 2021, č. j. UPCR-AA-2021/355172 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané Úřadem práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu (dále jen „úřad práce“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo o žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí podle § 54 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje. Napadené rozhodnutí doplnilo výrok o zákonné ustanovení, podle kterého se řízení zastavuje, tj. § 102 odst. 4 správního řádu. II. Žalobní body 2. Žalobce namítal, že mu původním rozhodnutím úřadu práce ze dne 5. 11. 2018, č. j. ABE-6464/2018-04/Z1, nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) a § 41 zákona o zaměstnanosti z důvodu nesplnění podmínky získání potřebné doby důchodového pojištění. Žalobce požádal o vydání nového rozhodnutí. Úřad práce zastavil řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti podle § 54 zákona o zaměstnanosti, napadeným rozhodnutím žalovaného bylo de facto toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. S rozhodnutím žalovaného žalobce nesouhlasí, neboť jím byla porušena jeho práva. 3. Dne 5. 11. 2018 požádal žalobce úřad práce o zprostředkování zaměstnání a také o podporu v nezaměstnanosti. Učinil tak poté, co mu byla ukončena dlouhodobá pracovní neschopnost. V tiskopisu žádosti o podporu v nezaměstnanosti uvedl posledního zaměstnavatele, pro něhož před dlouhodobou pracovní neschopností vykonával práci. K žádosti o podporu doložil potvrzení o „posledním“ zaměstnání se získanou dobou důchodového pojištění od 1. 3. 2016 do 31. 8. 2017. Domníval se, že tato doba bude dostačující pro splnění podmínky získání délky důchodového pojištění zaměstnáním v rozhodném období pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. Úřad práce podporu v nezaměstnanosti nepřiznal, neboť doba důchodového pojištění získaná posledním zaměstnáním podle předloženého potvrzení pro nárok na podporu v nezaměstnanosti nestačila. Podmínkou nároku na podporu je totiž získání doby důchodového pojištění zaměstnáním v délce alespoň 12 měsíců. Tuto dobu je nutné splnit v posledních dvou letech před podáním žádosti o podporu. Pro žalobce bylo toto období od 5. 11. 2016 do 4. 11. 2018. Při vyplňování a podání žádosti žalobce nevěděl, že by stačilo uvést a doložit doklad o dlouhodobé pracovní neschopnosti, nikdo ho o této možnosti neinformoval. Nevěděl, že by doba pracovní neschopnosti mohla doplnit a nahradit dobu důchodového pojištění získanou výkonem zaměstnání, která podle rozhodnutí úřadu práce chyběla pro nárok na podporu. Žalobce předpokládal, že pokud bude třeba doložit nějaké doklady nebo objasnit skutečnosti, úřad práce jej k doložení dokumentů vyzve. O důvodu nepřiznání podpory v nezaměstnanosti se žalobce dozvěděl až ze zamítavého rozhodnutí úřadu práce. A to už bylo podle ministerstva pozdě cokoli doplňovat. Kdyby úřad práce před vydáním rozhodnutí žalobce kontaktoval a upozornil na nedostatečnou dobu pojištění, žalobce by chybějící dokumenty doložil. Žalobce potvrzení o pracovní neschopnosti a potvrzení o dalším kratším zaměstnání doložil úřadu práce až s odvoláním. Příslušnými potvrzeními prokázal, že v rozhodném období, konkrétně od 1. 9. 2017 do 19. 10. 2017, pracoval pro zaměstnavatele X, a dále že byl od 20. 10. 2017 do 3. 11. 2018 v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Po jejím ukončení podal dne 5. 11. 2018 žádost o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti. 4. Žalobce proti původnímu rozhodnutí úřadu práce ze dne 5. 11. 2018, č. j. ABE-6464/2018-04/Z1, podal odvolání, odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/10482-421/1. Žalobce dne 9. 4. 2019 podal ministryni práce a sociálních věcí podnět k přezkoumání tohoto rozhodnutí žalovaného, ministryně práce a sociálních věcí neshledala podnět k přezkumnému řízení důvodným. 5. Žalobce se následně obrátil na veřejného ochránce práv. Ten zahájil šetření ve věci nepřiznání podpory v nezaměstnanosti a vydal zprávu o šetření, v níž konstatoval pochybení úřadu práce i ministerstva. Konkrétně úřad práce pochybil tím, že v řízení o žádosti o podporu v nezaměstnanosti neposkytl žalobci možnost doplnit neúplnou žádost a o nepřiznání podpory rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Úřad práce nepostupoval v řízení o žádosti o podporu v nezaměstnanosti v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů a v souladu s principy dobré správy - konkrétně s principem přiměřenosti, efektivnosti a vstřícnosti. Pochybení ministerstva spatřil veřejný ochránce práv také v tom, že odvolání zamítlo z důvodu uplatnění zásady koncentrace řízení, aniž by se dostatečně zabývalo tím, zda úřad práce rozhodl o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti na základě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Veřejný ochránce práv ve zprávě o šetření mimo jiné konstatoval, že považuje za absurdní, že stěžovatel jen proto, že do žádosti o podporu v nezaměstnanosti neuvedl, že byl před evidencí u úřadu práce v dlouhodobé pracovní neschopnosti, která může být zohledněna jako náhradní doba zaměstnání, nakonec nedosáhl na podporu v nezaměstnanosti, přestože splnil zákonné podmínky pro její poskytnutí. 6. Žalobce v žalobě vyjádřil zklamání z postoje obou úřadů, které neposoudily vstřícně žádost o podporu v nezaměstnanosti, úřad práce jej nevyzval k doplnění žádosti, přitom by stačil krátký telefonát zprostředkovatelky práce. Správní orgány by měly usilovat o naplnění zásady materiální pravdy - zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. To se v případě žalobce nestalo. Úřad práce žádné skutečnosti související s nevyplněným časovým úsekem mezi ukončením posledního zaměstnání uvedeného v žádosti a podáním žádosti o podporu (tj. od 1. 9. 2017 do 4. 11. 2018) dostatečně nezkoumal. Tím žalobce přišel o příjem do rodinného rozpočtu za 3 měsíce, na který měl nárok. Po třech měsících si žalobce sám našel práci. Důvodem pro poskytování podpory v nezaměstnaností dle důvodové zprávy je alespoň částečně nahradit uchazeči o zaměstnání příjem, o který z důvodu ztráty zaměstnání přišel. V takové situaci se ocitl i žalobce. 7. Žalobce nesouhlasil s argumentací zásadou koncentrace řízení. Žalobce připustil, že základní břímě povinnosti doložit úřadu práce příslušné dokumenty byla na něm jako na žadateli o podporu v nezaměstnanosti. Žalobce však předpokládal, že doba důchodového pojištění z něj získaná bude dostačující. 8. Nesouhlasil ani s tím, jak ministerstvo vypořádalo jeho námitku, že žádá pouze o to, na co má nárok po odpracovaných 45 letech. Ministerstvo použilo nepřiléhavé argumenty o subjektivním vnímání spravedlnosti, když odkázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Ads 62/2016-32. 9. K problematice povinnosti k předkládání podkladů a zjišťování skutkového stavu v řízení o podpoře v nezaměstnanosti se již několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud. V jednom z rozsudků konstatoval, že za zjištění skutkového stavu je v souladu se zásadou materiální pravdy primárně odpovědný správní orgán vedoucí řízení o podpoře v nezaměstnanosti. Uchazeč o zaměstnání je sice podle § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti povinen doložit skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti; toto ustanovení vsak nelze vykládat tak, že by odpovědnost za zjištění skutkového stavu byla ze správního orgánu přenesena na uchazeče o zaměstnání. Z dikce ustanovení § 42 odst. 2 citovaného zákona pouze vyplývá, že uchazeč je povinen zajistit podklady pro rozhodnutí správního orgánu v řízení o podpoře v nezaměstnanosti, což představuje výjimku z obecného pravidla obsaženého v ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu, podle něhož podklady pro rozhodnutí opatřuje správní orgán. 10. Žalobce odkázal na obdobný případ řešený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 106/2015-31. Šlo o skutkově podobný případ, kdy žadatel o podporu