7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

20 Ad 15/2022- 39 - text 10 20 Ad 15/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobkyně: Mgr. A. Š., narozená dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2022, č. j. MPSV-2022/73436-911, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 4. 2022, č. j. MPSV2022/73436-911, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 3. 2022, č. j. 323184/22/AB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory příspěvek na bydlení přiznané žalobkyni a o povinnosti žalobkyně vrátit přeplatek na účet správního orgánu prvního stupně. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobkyně v podané žalobě předně stručně shrnula obsah prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí a dále namítla, že postup správního orgánu prvního stupně při stanovení přeplatku na dávce vyplacené ve 4. čtvrtletí roku 2020 (a ve 2. čtvrtletí roku 2021) neodpovídá smyslu a podstatě zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) a zejména zákona č. 437/2020 Sb., o některých úpravách v oblasti dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči v souvislosti s nouzovým stavem při epidemii (dále jen „zákon č. 437/2020 Sb.“). V tomto ohledu citovala z důvodové zprávy k zákonu č. 437/2020 Sb. a také z vystoupení ministryně financí při projednávání tohoto zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. 3. Podle žalobkyně je zřejmé, že smyslem a účelem zákona č. 437/2020 Sb. bylo zabránit v době velmi nepříznivé epidemické situace kontaktu účastníků řízení s pracovníky Úřadu práce České republiky a nenutit je k dokládání příjmů a nákladů na bydlení za 3. čtvrtletí roku 2020, čímž se měla současně zjednodušit administrace sociálních dávek. Nelze však přijmout takový výklad zákona č. 437/2020 Sb., že pokud byl účastníkovi řízení ve 2. čtvrtletí roku 2020 vyplacen kompenzační bonus, bude se mít za to, že ve 3. čtvrtletí roku 2020 mu byl tentýž kompenzační bonus vyplacen znovu, přestože tomu tak nebylo. Právní fikce je podle žalobkyně výjimečným nástrojem, který může být využit jen za striktního dodržení zákonných podmínek, za šetření práv účastníka řízení a v souladu se smyslem a účelem zákona. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17. Identická argumentace poté dle jejího názoru platí i ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 136/2021 Sb., o některých dalších úpravách v oblasti dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči v souvislosti s epidemií COVID-19 a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 136/2021 Sb.“). 4. Rovněž žalobkyně podotkla, že není zřejmé, jak si správní orgány představují, že měla do dne účinnosti zákona podat skutečnosti rozhodné pro nárok na příspěvek na bydlení a jeho výši pro období 4. čtvrtletí roku 2020. Argumentace obsažená v rozhodnutích je tak podle ní přepjatě formalistická, nesmyslná a odtržená od reality. Dále žalobkyně zmínila, že jí bylo pracovnicí správního orgánu prvního stupně řečeno, že žádost podávat nemá a příspěvek se jí automaticky prodlužuje, pročež podle těchto pokynů postupovala. Správní orgán prvního stupně jí však příspěvek na bydlení odebral, neboť jí byl vyplacen kompenzační bonus, a to i v navazujícím období, v němž žádný kompenzační bonus vyplacen nebyl. 5. Následně žalobkyně uvedla, že správní orgány ji tedy svým postupem zkrátily na ústavně zaručeném právu na sociální zabezpečení, když na základě právní fikce snížily její příspěvek na bydlení i za rozhodné období, v němž prokazatelně žádné příjmy neměla, což jim bylo známo ze správního spisu. Postup správních orgánů poté označila za rozporný i s právem na spravedlivý proces, neboť ty přepočítaly výši příspěvku na bydlení na základě dodatečně zjištěných příjmů, ale neumožnily jí doložit skutečné příjmy a výdaje rozhodné pro výpočet příspěvku na bydlení v daném období. Kvůli pochybení v jednom období jí tak byl příspěvek na bydlení zpětně odebrán i v obdobích navazujících, v nichž na něj však měla nárok. 6. Dále žalobkyně poukázala na to, že pojmovým znakem ústavně garantovaných sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, které však nesmějí tato práva popřít nebo anulovat. Odkázala též na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, a test racionality užívaný Ústavním soudem při přezkumu zásahů zákonodárce do ústavně garantovaných sociálních práv. V postupu správního orgánu prvního stupně spatřovala jednání omezující skutečnou realizaci esenciálního obsahu sociálního práva na dávku příspěvek na bydlení, neboť mezi základní principy systému státní sociální podpory patří hospodárnost, účelnost a adresnost. Stanovení přeplatku i v období, kdy žádný kompenzační bonus nečerpala a neplynuly jí ani jiné příjmy, tak podle žalobkyně vedlo přímo k porušení principu adresnosti. Uplatnění takového postupu tedy lze vnímat jako jednání vedoucí k vyprázdnění daného sociálního práva. 7. Ad absurdum poté žalobkyně dodala, že při dlouhodobém uplatňování daného postupu by se každé další čtvrtletí vycházelo z téhož příjmu, kterého dosáhla dříve, aniž by to odpovídalo realitě. Došlo by tak k paradoxní situaci, kdy jednorázové vyplacení kompenzačního bonusu by jí trvale snížilo příspěvek na bydlení, čímž by byl popřen smysl a účel kompenzačního bonusu. 8. Předmětná ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 437/2020 Sb. a § 3 odst. 1 zákona č. 136/2021 Sb. tak je podle žalobkyně třeba ústavně konformně vykládat jako ustanovení zákládající vyvratitelnou domněnku o tom, že příjem v následujícím čtvrtletí byl totožný jako příjem ve čtvrtletí předcházejícím. Pokud je však prokázáno, že výše příjmů se v jednotlivých čtvrtletích lišila, je striktní trvání na doslovném výkladu uvedených ustanovení porušením zásad činnosti správních orgánů. Nelze tedy lpět na textu zákona bez ohledu na jeho účel a smysl. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že ústavně konformní výklad předmětných ustanovení není možný, navrhla žalobkyně přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. 9. Taktéž žalobkyně připomněla, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního osudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Správní orgány podle ní mechanickým jazykovým výkladem zcela popřely smysl a účel předmětných ustanovení, jakož i smysl a účel sociální dávky. Přeplatek na dávce tedy měl být stanoven na základě skutečně zjištěných příjmů a nikoliv na základě neexistujících příjmů. Za neprávem stanovený tak žalobkyně považovala přeplatek na dávce stanovený za 4. čtvrtletí roku 2020 a 2. čtvrtletí roku 2021 v celkové výši 13 767 Kč. 10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto žalobkyně navrhla zdejšímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 8. 2022 shrnul průběh předcházejícího řízení a podotkl, že žalobkyně již při podání žádosti neuvedla příjem vyplacený v měsíci červnu 2020 a následně neuvedla ani příjem vyplacený v prosinci 2020, ačkoliv jí tato povinnost vyplývala ze zákona o státní sociální podpoře. Tím způsobila, že jí byla dávka neprávem vyplacena ve vyšší částce, než náležela. 12. Rovněž žalovaný uvedl, že přeplatek byl žalobkyni vyčíslen za celé období kalendářního roku, po které dávka náležela. Důvodem pro započítání příjmu zúčtovaného ve 2. čtvrtletí roku 2020 pro nárok na dávku za 4. čtvrtletí roku 2020 byla mimořádná úprava obsažená v zákoně č. 437/2020 Sb. Pokud tedy žalobkyně do dne účinnosti zákona č. 437/2020 Sb. nedoložila žádné skutečnosti, vycházel správní orgán ze skutečností, které byly rozhodné v předchozím kalendářním čtvrtletí, a to právě v souladu se zákonem č. 437/2020 Sb. 13. K tvrzení žalobkyně ohledně podání nové žádosti od října roku 2020 žalovaný podotkl, že příspěvek na bydlení se přiznává na období od července do června následujícího kalendářního roku. Bylo tedy zcela nadbytečné, aby žalobkyně novou žádost od října podávala. Praco