10 As 6/2019 — Nejvyšší správní soud

3 A 6/2020- 62 - text 17 3A 6/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: Česko-Slovensko-Íránská obchodní komora, z. s., IČO: 04359291 sídlem Varšavská 715/36, 120 00 Praha 2 zastoupený JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky sídlem Loretánské náměstí 101/5, 118 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 18. 11. 2019 č. j. 136407-6/2019-OPL, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž ministr zahraničních věcí České republiky (dále též „ministr“) potvrdil rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí České republiky (dále též „žalovaný“ či „povinný subjekt“) ze dne 1. 10. 2019 č. j. 136407-2/2019-TO, které též navrhuje zrušit. Tímto rozhodnutím povinný subjekt podle § 11 odst. 1 písm. a), e) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“), odmítl žádost žadatele (nyní žalobce) ze dne 16. 9. 2019 o informace ve zprávě Generální inspekce a interním auditu žalovaného (dále též „zpráva GIA“) k udělování víz na Velvyslanectví České republiky v Teheránu (dále též „ZÚ Teherán“) v Íránské islámské republice (dále též „Írán“). 2. Ze správního spisu v dané věci vyplývají následující podstatné skutečnosti. 3. Dne 16. 9. 2019 povinnému subjektu bylo doručeno podání, ve kterém žadatel (nyní žalobce) mimo jiné požádal o poskytnutí informací ze zprávy GIA k udělování víz na ZÚ Teherán, alespoň v části, která se týká jeho činnosti. Uvádí, že se dozvěděl, že zpráva GIA jej kritizuje, proto se k ní chce vyjádřit. Poukazuje na to, že Deník N v článku ze dne 8. 8. 2019 (který jmenuje), odkazuje na zprávu GIA. Jeho redaktoři tvrdí, že z několika zdrojů z diplomacie mají potvrzené informace ohledně žadatele. Žadatel tvrdí, že ředitel GIA mu měl přislíbit, že mu zprávu GIA poskytne, tento slib nebyl dodržen. 4. Rozhodnutím povinného subjektu (ze dne 1. 10. 2019 č. j. 136407-2/2019-TO) byla žádost žadateli podle § 11 odst. 1 písm. a), e) zákona o informacích odmítnuta. V odůvodnění povinný subjekt uvádí, že se zabýval zprávou GIA ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o informacích z hlediska naplnění znaků vnitřního pokynu, přitom zohlednil charakteristiku vnitřního pokynu podle rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 251/2011-38 (2824/2013 Sb. NSS). Dospěl k závěru, že zpráva GIA je výlučně vnitřním pokynem, ke kterému je na místě přístup žadateli omezit. Je tomu tak proto, že zpráva GIA, která se týká otázek udělování víz na ZÚ Teherán, je výstupem vnitřní kontroly v rámci manažerského řízení žalovaného, je klasifikována jako tzv. chráněná informace. Takovým informacím žalovaný zajišťuje odpovídající ochranu při vzniku informace, manipulaci a nakládání s ní, přístupem k ní, při její archivaci či likvidaci. Kromě toho zpráva GIA se vztahuje výlučně k vnitřním záležitostem žalovaného v ZÚ Teherán, neovlivňuje jeho činnost ve vztahu k žadateli, ani k jiným subjektům. Zpráva GIA je výstupem realizované vnitřní kontroly žalovaného, v níž žadatel nebyl a není kontrolovanou osobou. Realizace vnitřní kontroly žalovaného se netýkala činnosti žadatele. Zpráva GIA se vztahuje toliko na činnost žalovaného, jiným subjektům neukládá žádné povinnosti, neodnímá ani neomezuje žádná práva. Obsahuje informace interního a citlivého charakteru k výkonu zahraniční služby ve vízové oblasti žalovaného určené řídícím útvarům v ústředí žalovaného ve vztahu k fungování ZÚ Teherán. Jsou v ní uvedena opatření směřující k fungování žalovaného a jeho ZÚ Teherán, která byla v souvislosti s ní přijata. Žalovaný z tohoto důvodu považuje za nezbytné omezit přístup třetích osob ke zprávě GIA. Ve zprávě GIA nelze striktně oddělit části, na které se vztahuje zákonná výjimka oddělení informací od částí ostatních a není možno poskytnout zprávu GIA jako celek. Zpráva GIA obsahuje i komentáře interního a citlivého charakteru, související s oblastí společné vízové politiky Evropské unie (dále též „EU“) určené řídícím útvarům v ústředí žalovaného ve vztahu k fungování ZÚ Teherán a jeho vízového úseku, se zohledněním specifičnosti státu Írán, ve kterém ZÚ Teherán působí. Zveřejnění interních a citlivých informací by tak mohlo významně ohrozit výkon zahraniční služby při ochraně zájmů České republiky či EU v Íránu, popř. negativně ovlivnit vztahy mezi Českou republikou a Íránem. Žalovaný uvážil, že při poměření zájmu žadatele na poskytnutí informací a shora specifikovaného zájmu České republiky, jakožto suverénního státu na výkonu zahraniční služby při ochraně zájmů České republiky, resp. Evropské unie v Íránu, je třeba upřednostnit zájem České republiky. Žalovaný proto k ochraně výše uvedených zájmů České republiky shledal za nezbytné omezit žadateli přístup k požadované informaci. Proti rozhodnutí povinného subjektu podal žadatel rozklad. 5. Dne 18. 11. 2019 ministr vydal pod č. j. 136407-6/2019-OPL napadené rozhodnutí. V něm potvrdil rozhodnutí povinného subjektu, s jeho závěry se ztotožnil a odkázal na něj. K věci doplnil, že povinný subjekt se s kolizí práva na informace žadatele a veřejného zájmu vypořádal elementární a bezformální úvahou, splňující požadavek srozumitelnosti a přezkoumatelnosti s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Odkázal zejména na body 4. a 5. rozhodnutí povinného subjektu, které citoval. Uvedl, že povinný subjekt poměřoval právo žadatele na informace s veřejným zájmem na výkonu zahraniční služby ve vízové oblasti a na výkonu zahraniční služby při ochraně zájmů ČR, resp. EU, v Íránu. Námitku neprovedení testu proporcionality proto neshledává za důvodnou. Poukazuje na to, že žadatel s rozhodnutím povinného subjektu věcně nepolemizuje, neuvádí žádné konkrétní argumenty, podle nichž má převážit právo žadatele na informace nad veřejným zájmem na výkonu zahraniční služby ve vízové oblasti, resp. při ochraně zájmů ČR a EU v Íránu. Podle ministra povinný subjekt dostál požadavkům na řádnou aplikaci správního uvážení ve smyslu závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 A 25/2002-48, či ze dne 24. 6. 2010 č. j. 5 As 73/2009-91). Dále odkazuje na body 4. a 5. rozhodnutí povinného subjektu, které obsahují kritéria, jež povinný subjekt v rámci úvahy užil a kde uvedl, k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Povinný subjekt svým hodnocením nevybočil z mezí, které vyplývají z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, principu proporcionality, apod. Správní uvážení povinného subjektu netrpí vadami, bylo provedeno řádně, včetně odůvodnění legitimního zájmu na neposkytnutí požadované informace. Nelze jej proto shledat nezákonným či nepřezkoumatelným. Námitku žadatele, že v rozhodnutí povinného subjektu správní uvážení postrádá řádné odůvodnění legitimního zájmu na neposkytnutí požadované informace, resp. neobsahuje řádně provedené správní uvážení, neshledal ministr důvodnou. K argumentaci, že lze toliko omezit přístup k požadovaným informacím, nikoli je zcela vyloučit, a vyloučení poskytnutí informace bez současného poskytnutí doprovodné informace bude připadat v úvahu jen ve zcela výjimečných a mimořádných situacích, ministr odkázal na bod 4. rozhodnutí povinného subjektu. Vyplývá z něj, že žadatel byl informován o povaze zprávy GIA, o tom, koho se tato zpráva týkala, resp. na které subjekty se nevztahovala. K tvrzení žadatele, že se ho zpráva GIA týká, a měla jednoznačný vliv na jeho činnost, ministr uvedl, že zpráva GIA je výstup vnitřní kontroly v rámci manažerského řízení žalovaného. Nemohla mít proto dopad na jiné subjekty než na žalovaného. Jejím prostřednictvím nebyly autoritativně uloženy jinému subjektu žádné povinnosti, ani nebyla odejmuta či omezena žádná práva. Žadatel ani neuvádí, v čem konkrétně by zpráva GIA měla mít vliv na jeho činnost. Pouze v obecné rovině konstatoval, jakou činnost vyvíjí. Pokud žadatel tvrdí, že jeho jméno je ve zprávě GIA zmiňováno opakovaně a de facto se ho tudíž týká, pak z pouhé skutečnosti, že žadateli nebyla zpráva GIA poskytnuta, nelze dovodit, že je jméno žadatele v ní „neustále zmiňováno”, či že se týká jeho činnosti. Pokud by i jméno žadatele bylo ve zprávě GIA zmíněno, nezakládá to žadateli bez dalšího oprávnění na její poskytnutí. 6. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou. Námitky v ní uplatněné lze rozdělit do těchto žalobních bodů. 7. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že žalovaný podle § 12 zákona o informacích měl provést k § 11 odst. 1 písm. a), e) zákona o informacích test proporcionality, nikoli správní uvážení. Žalovaný měl poměřovat povahu informace a společenskou potřebu jako veřejn