6 Afs 205/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Af 41/2018- 147 - text 24 5 Af 41/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce Ing. J. J. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Ludmilou Pávkovou sídlem Na Maninách 1424/25, 170 00 Praha 7 proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2018, č. j. 36160/18/5100-41457-712276 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2018, č. j. 36160/18/5100-41457-712276 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 51 083 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí uvedenému v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“) ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7674445/17/2008-51524-108436 (dále jen „platební výměr“), kterým byla žalobci podle § 101h odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném (dále jen „ZDPH“) uložena pokuta za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolním hlášení za období měsíce března roku 2016, a to ve výši 30 000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Pro přehlednost uvede Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jednotlivé námitky v samostatných kapitolách, ve kterých i shrne vyjádření žalovaného k daným námitkám. II.1 Námitky týkající se důvodnosti vydání výzvy ze dne 2. 5. 2016, č. j. 3885278/16/2008-51524-108436 3. V rámci tohoto žalobního bodu žalobce namítal, že výzva z 2. 5. 2016, která mu byla doručena dne 12. 5. 2016, a ve které byl vyzván ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů uvedených v oddílu A. 4 kontrolního hlášení za období od 1. 3. 2016 do 31. 3. 2016 podaného žalobcem dne 25. 4. 2016 (dále „výzva ze dne 2. 5. 2017“) je šikanózní, když správce daně vyměřil daň z přidané hodnoty za období měsíce března roku 2016 již dne 11. 5. 2016, tedy den před doručením této výzvy. Pokud by správce daně měl opravdové pochybnosti o údajích uvedených v kontrolním hlášení, daň z přidané hodnoty by nemohl před jejich vyjasněním vyměřit. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že výzva ze dne 2. 5. 2016 nebyla oprávněná. 4. Žalovaný uvedl, že tímto žalobním bodem se zabýval již v napadeném rozhodnutí, na jehož body [49] a [50] v podrobnostech odkazuje. Zopakoval, že setrvává na své argumentaci, že podání daňového přiznání a kontrolního hlášení jsou dvě samostatné povinnosti plátce daně. Správce daně stanoví daň z přidané hodnoty platebním výměrem nikoli na základě kontrolního hlášení, ale na základě daňového přiznání. Výzvu ze dne 2. 5. 2016 správce daně vydal proto, že mu vznikly pochybnosti o správnosti údajů uvedených žalobcem v kontrolním hlášení za předmětné období. 5. Výzva ze dne 2. 5. 2016 byla žalobci doručena dne 12. 5. 2016, lhůta pěti dnů určená k podání následného kontrolního hlášení tak uplynula dne 17. 5. 2016. Podání žalobce ze dne 17. 5. 2016 ale s ohledem na jeho obsah nelze považovat za řádné a včasné splnění povinnosti uložené mu touto výzvou. II.2 Námitky týkající se včasného a řádného splnění výzvy ze dne 2. 5. 2016 6. Žalobce je přesvědčen, že lhůta pro podání následného daňového přiznání za období březen 2016 byla u žalobce dne 19. 5. 2016. Dne 17. 5. 2016 žalobce podal, prostřednictvím své daňové poradkyně, následné kontrolní hlášení, ovšem nikoli ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně. Následně, dne 19. 5. 2016, jej podal na předepsaném formuláři, ale pouze v listinné podobě. Důvodem pro tento postup byla skutečnost, že žalobce objektivně nemohl elektronické podání učinit z technických důvodů na straně správce daně, který v aplikaci EPO znemožnil opakované zadání stejného evidenčního čísla daňového dokladu vystaveného pro více odběratelů. Žalobce přitom v březnu 2016 vystavil jeden daňový doklad s jedním evidenčním číslem pro více odběratelů (spoluvlastníků téže nemovitosti, přičemž zdanitelné plnění se týkalo právě této nemovitosti). 7. Žalobce je přesvědčen, že ZDPH nevylučuje variantu vystavit pod jedním evidenčním číslem daňový doklad pro více odběratelů (spoluvlastníků téže nemovitosti), přičemž ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále „zákon o účetnictví“), na žalobce nedopadají, když žalobce není účetní jednotkou. Ani z hlediska správy DPH není rozhodující, zda daňový doklad splňuje všechny požadavky zákona o účetnictví (daňový doklad a účetní doklad jsou odlišné instituty). Vystavení jednoho dokladu pod jedním evidenčním číslem pro více odběratelů nekoliduje ani s požadavkem na průkaznost účetních dokladů dle § 11 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. zákona o účetnictví. Žalobce stejným způsobem vystavoval doklady již od roku 1993 a správce daně nikdy nevznesl vůči tomuto způsobu vystavování dokladů jakoukoli námitku. Předmětné kontrolní hlášení za březen 2016 bylo prvním takovým hlášením ze strany žalobce, nastalé problémy tedy nemohl předvídat ani se na ně jakkoli předem připravit. 8. Technickým nastavením aplikace EPO žalovaný fakticky omezil žalobci jako plátci DPH jednu z jinak zákonem nezakázaných možností, jak vystavovat daňové doklady, v tom žalobce spatřuje porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásady legální licence. 9. Žalobce je tedy názoru, že následné kontrolní hlášení podal ve lhůtě určené výzvou ze dne 2. 5. 2016, ovšem nikoli ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně, což mu ovšem nemůže být kladeno k tíži. Následné kontrolní hlášení tedy podal včas a řádně a napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné. 10. Žalovaný uvádí, že jádrem sporu je vyřešení otázky, zda lze vystavit jeden doklad pro více odběratelů a zároveň zda je možné, aby více plátců (odběratelů) mělo jeden a ten samý doklad znějící na jednu celkovou částku plnění, ze které by si uplatňovali nárok na odpočet daně. Přitom zastává názor, že vystavit řádný daňový doklad pro účely DPH pro více osob povinných k dani (nebo právnických osob nepovinných k dani) nelze. Pokud aplikace EPO neumožňuje zadání takto nesprávně vystavených daňových dokladů do systému, nejde o chybu na straně žalovaného. 11. Žalovaný argumentuje metodou gramatického výkladu právních předpisů a z ust. § 28 odst. 1 písm. a) ZDPH [které představuje transpozici z čl. 220 odst. 1 bod 1) směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“)] dovozuje, že povinnost vystavit daňový doklad se vztahuje k jedné osobě povinné k dani nebo právnické osobě nepovinné k dani (nikoli tedy k více osobám). I v dalších s fakturami souvisejících ustanoveních hovoří směrnice o DPH jen v jednotném čísle, když používá pojmy jako pořizovatel (zboží) nebo příjemce (služby). Vysvětlivky k pravidlům fakturace DPH otázku uvedení příjemce nebo pořizovatele na daňovém dokladu vůbec neřeší, a tedy neuvádí, zda musí být na daňovém dokladu uveden jen jeden příjemce nebo pořizovatel, nebo jich lze uvést i více. Vysvětlivky nepovažují otázku odběratele za nejasnou a tedy nezbytnou k vysvětlení, neboť je zřejmé, že na daňovém dokladu je uveden vždy jen jeden odběratel. Z § 29 ZDPH žalovaný dovozuje, že daňový doklad má být vystaven pro jednu osobu, když mezi povinné náležitosti daňového dokladu patří podle § 29 odst. 1 písm. c) a d) zákona o DPH i označení osoby (opět jen jedné), pro kterou se plnění uskutečňuje a daňové identifikační číslo osoby (opět jen jedné), pro kterou se plnění uskutečňuje. Žalovaný připouští, že ust. § 31b odst. 1 ZDPH hovoří o možnosti vystavit i souhrnný daňový doklad za více samostatných zdanitelných plnění, která plátce uskutečňuje pro stejnou osobu. Žalovaný provedl test harmonizace daného ustanovení s čl. 223 směrnice o DPH a došel k závěru, že ačkoli čl. 223 neomezuje vystavení souhrnného daňového dokladu na jednu osobu odběratele, implicitně, za použití systematického výkladu práva lze k takovému závěru dojít. Dané ustanovení ZDPH je tedy se směrnicí o DPH v souladu. 12. Žalovaný souhlasí s názorem žalobce, že ZDPH nezakazuje vystavit jeden daňový doklad s jedním evidenčním číslem více daňovým subjektům (odběratelům) na jedno společné plnění. K tomu však dodává, že pokud takový doklad nebude přesně splňovat podmínky uvedené v ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) a § 29 ZDPH, pak se nejedná o daňový doklad pro účely DPH, tedy takový doklad není možné použít pro účely uplatnění nároku na odpočet daně v návaznosti na ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH. 13. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného zdůraznil, že i žalovaný přiznává, že ani směrnice o DPH ani ZDPH výslovně nezakazují vystavit jeden daňový doklad s jedním evidenčním