7 As 93/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Af 49/2019- 104 - text 19 5 Af 49/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: BEMETT investiční, a.s., IČO: 24181790 se sídlem Jeremiášova 2722/2b, Praha 5 – Stodůlky zastoupená JUDr. Ing. Radkem Halíčkem, advokátem se sídlem Pobřežní 648/1, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 9. 2019, č. j. 36672/19/5300-21443-710979, a č. j. 36081/19/5300-21443-710979, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 10. 2018, č. j. 154643/18/4200-13782-108409, č. j. 154995/18/4200-13782-108409, č. j. 154997/18/4200-13782-108409, č. j. 155003/18/4200-13782-108409, č. j. 155527/18/4200-13782-108409, č. j. 155535/18/4200-13782-108409, č. j. 155538/18/4200-13782-108409, č. j. 155541/18/4200-13782-108409, č. j. 155543/18/4200-13782-108409, č. j. 155545/18/4200-13782-108409, č. j. 159985/18/4200-13782-108409, č. j. 160047/18/4200-13782-108409, č. j. 160048/18/4200-13782-108409, č. j. 160052/18/4200-13782-108409, č. j. 160061/18/4200-13782-108409, č. j. 160090/18/4200-13782-108409, č. j. 160118/18/4200-13782-108409, č. j. 160136/18/4200-13782-108409, č. j. 160143/18/4200-13782-108409, č. j. 160147/18/4200-13782-108409, č. j. 160159/18/4200-13782-108409, č. j. 160163/18/4200-13782-108409, č. j. 160165/18/4200-13782-108409, doměřil žalobkyni daň z přidaného hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období únor 2013 až prosinec 2014. Dodatečnými platebními výměry za období od prosince 2013 do listopadu 2014 uložil žalobkyni i povinnost uhradit penále. Proti těmto dodatečným platebním výměrům se žalobkyně bránila odvoláními. Žalobou napadeným rozhodnutím č. j. 36672/19/5300-21443-710979, žalovaný částečně změnil dodatečné platební výměry správce daně za zdaňovací období duben, červen a prosinec 2013. Druhým žalobou napadeným rozhodnutím č. j. 36081/19/5300-21443-710979 žalovaný ostatní podaná odvolání zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Proti těmto rozhodnutím žalovaného žalobkyně podala žalobu. 2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně realizovala prodej řadových rodinných domů, bytových jednotek, pozemků a parkovacích stání. Ve svých daňových přiznáních za předmětná zdaňovací období deklarovala daná plnění jako osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně a zároveň tuto částku uvedla jako hodnotu plnění nezapočítávaných do výpočtu koeficientu dle § 76 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „ZDPH“), neboť posoudila prodej pozemků jako prodej dlouhodobého majetku, který využívala pro svou ekonomickou činnost a který se tak dle § 76 odst. 4 písm. a) ZDPH do výpočtu koeficientu nezahrnuje. Dle správce daně se nejednalo o prodej dlouhodobého majetku, který žalobkyně používala pro svou ekonomickou činnost (předmětné pozemky pořídila žalobkyně za účelem jejich dalšího prodeje), ale o prodej zboží, který měl být do výpočtu koeficientu zahrnut. Nárok na odpočet daně z některých přijatých plnění měl být z důvodu jejich použití jak pro plnění s nárokem na odpočet daně, tak pro plnění osvobozená bez nároku na odpočet daně, zkrácen. 3. Dle žalovaného bylo nutné vnitrostátní pravidla vykládat v kontextu Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o společném systému DPH“). Dle § 5 ZDPH a článku 9 směrnice o společném systému DPH se ekonomickou činností rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně. Ustanovením § 76 odst. 4 ZDPH je transpozicí čl. 174 odst. 2 písm. a) směrnice o společném systému DPH, který stanoví, že z výpočtu odpočitatelného podílu [se] vylučují výše obratu vztahující se k dodáním investičního majetku, který osoba povinná k dani využila pro účely svého podnikání. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 6. 3. 2008, ve věci C-98/07, Nordania Finans a BG Factoring, majetkem nezahrnovaným do výpočtu koeficientu nemohou být vozidla, která leasingová společnost pořizuje, aby je pronajala a poté po skončení leasingových smluv prodala, jestliže je prodej těchto vozidel při skončení těchto smluv nedílnou součástí obvyklých hospodářských činností tohoto podniku. Žalovaný odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 60/2010-63, dle kterého je hlavní rozdíl mezi dlouhodobým hmotným majetkem a zbožím zejména v předpokládaném a posléze i realizovaném způsobu budoucího užití nakoupených pozemků, tedy v účelu nákupu pozemků. Žalovaný uvedl, že pojem dlouhodobý majetek není v ZDPH přímo definován, jelikož § 4 odst. 4 písm. d) bod 3 ZDPH [resp. § 4 odst. 3 písm. d) bod 3 ZDPH ve znění do 31. 12. 2013] odkazuje na zákon č. 563/1991 Sb., zákon o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o účetnictví“). Dlouhodobým majetkem je pozemek, který je dlouhodobým hmotným majetkem podle právních předpisů upravujících účetnictví, tedy zákon o účetnictví a vyhláška č. 501/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou bankami a jinými finančními institucemi (dále jen „vyhláška č. 501/2002 Sb.), a vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „vyhláška č. 500/2002 Sb.“). 4. Ze spisového materiálu dle žalovaného vyplynulo, že žalobkyně uskutečňovala prodeje rodinných domů, bytových jednotek, pozemků a parkovacích stání (obecně nejprve pořízení pozemků, jejich následná úprava, realizace bytových jednotek nebo rodinných domů, které jsou poté prodávány včetně souvisejících pozemků konečným zákazníkům). Žalobkyně se označila za developera, byť následně své tvrzení změnila. Developerská činnost zahrnuje realizaci bytových a nebytových stavebních projektů (záměrů), jestliže jsou tyto stavby určeny k pozdějšímu prodeji. Charakter činnosti žalobkyně odpovídal činnosti developerských společností. Tomu odpovídala i struktura uskutečněných plnění, když výnosy z prodeje pozemků, bytových jednotek, domů a parkovacích stání za zdaňovací období roku 2014 tvořily 99.591 % z celkové hodnoty uskutečněných plnění bez tzv. přefakturací. Dle žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně uskutečňuje plnění pro konkrétní klienty na základě uzavřených smluv o smlouvách budoucích o převodu vlastnictví bytové jednotky či rodinného domu a na základě uzavřených kupních smluv. Ze smluv o smlouvách budoucích o převodu vlastnictví bytové jednotky či rodinného domu je přitom zcela zřejmý a zjevný zájem žalobkyně předmětné pozemky prodat, tedy naložit s nimi jako se zbožím. Z toho vyplývá, že očekávaný i smluvně ošetřený budoucí způsob užití spočívá v prodeji těchto pozemků (byť po provedení určitých úprav). Dle rozsudku SDEU ve věci C-98/07 pokud prodej patří mezi obvyklé zdanitelné činnosti osoby povinné k dani, nelze takový prodej považovat za obrat týkající se investičního majetku, který osoba povinná k dani využila pro potřeby svého podniku. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně pořizuje pozemky nikoli za účelem jejich budoucího soustavného užití, ale za účelem jejich budoucího prodeje po provedených úpravách těchto pozemků. Jak již bylo zmíněno, hlavní rozdíl mezi dlouhodobým hmotným majetkem ve smyslu § 76 odst. 4 písm. a) ZDPH a zbožím spočívá v předpokládaném a poté i realizovaném způsobu budoucího užití nakoupených pozemků. 5. Uskutečňuje-li plátce jak zdanitelná plnění, tak osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně, je nutno přijatá zdanitelná plnění posuzovat ve vazbě na jejich přímé a bezprostřední souvislosti s uskutečněnými plněními, tj. posoudit, ke kterému uskutečněnému plnění se přijatá zdanitelná plnění přímo a bezprostředně vztahovala. V souvislosti s tím, že žalobkyně uplatňovala nárok na odpočet daně pouze v plné výši, přestože pravidelně a soustavně uskutečňovala i plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně ve významné výši, vznikla správci daně pochybnost o správnosti způsobu rozdělení přijatých zdanitelných plnění mezi sloupce „V plné výši“ a „Krácený odpočet“. Žalobkyni vyzval, aby tyto pochybnosti odstranila. Konkrétně ji vyzval, aby prokázala, že u částek tvrzených v daňových přiznáních na řádcích 40, 41, 43 a 44 ve sloupci „v plné výši“ postupovala v souladu s § 72 odst. 5 ZDPH a k prokázání, že přijatá plnění, u nich