6 Afs 108/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Af 3/2022- 43 - text 16 6 Af 3/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: Czechbonnie unit, a.s., v likvidaci, se sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1, IČ: 034 71 888, zastoupen JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem Při trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2021, č.j. 43475/21/5100-41456-711233, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2021, č.j. 43475/21/5100-41456-711233 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22. 9. 2021, č.j. 7605193/21/2001-80543-108619, č.j. 7604363/21/2001-80543-108619, č.j. 7605457/21/2001-80543-108619, č.j. 7604585/21/2001-80543-108619, č.j. 7606031/21/2001-80543-108619, č.j. 7606755/21/2001-80543-108619, č.j. 7604894/21/2001-80543-108619, č.j. 7603360/21/2001-80543-108619 a č.j. 7602929/21/2001-80543-108619, jimiž byly vydány zajišťovací příkazy dle ustanovení § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“ a „zajišťovací příkazy“) ve spojení s ustanovením § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), kterými správce daně žalobci uložil, aby okamžikem vydání zajistil úhradu dosud nestanovené DPH za zdaňovací období měsíce říjen 2020 až červen 2021 složením jistoty v celkové výši 3.251.704 Kč na depozitní účet správce daně, a tato rozhodnutí byla potvrzena. [2] Žalobce se v podané žalobě v prvním žalobním bodu namítal neexistenci předpokladu budoucího stanovení daně. Uvedl, že má za to, že tato první zákonná podmínka pro vydání zajišťovacího příkazu nebyla splněna, neboť tvrzení o budoucím stanovení daně je pouhou spekulací správce daně nepodloženou konkrétními důkazy o zapojení žalobce do podvodného řetězce. Žalobce shrnul správcem daně popsané nestandardnosti (např. virtuální sídlo, neexistence provozovny, neexistence webových stránek, nezveřejňování účetních závěrek, žádné majetkové zázemí, žádné zaměstnanci, existence daňových nedoplatků, neplnění dalších povinností atd.) s tím, že tyto nejsou nezákonné a že se nadto netýkají žalobce. K absenci bezhotovostních úhrad pak žalobce poukázal na svobodu při volbě způsobu úhrady a na skutečnost, že žádný zákon nenařizuje úhradu jen bezhotovostním způsobem. Žalobce v tomto žalobním bodu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 1. 2016, č.j. 4 Afs 22/2015-104, ohledně podmínek, za kterých je možné zajišťovací příkaz vydat. [3] Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal neexistenci obavy o budoucí dobytnost daně. K nenaplnění této druhé zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu předně odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2018, č.j. 9 Afs 384/2017-25, podle kterého je k úhradě daně nutné zvolit takový prostředek, který co nejméně zasahuje do práv jednotlivce. Dále namítal, že správce daně nezjišťoval důkladně ekonomické ukazatele pro vyslovení závěru stran úhrady daně v budoucnu, když uvedl jen výši rentability tržeb za rok 2020 a podíl uskutečněných a přijatých zdanitelných plnění za únor až červenec 2021, přičemž jiné ekonomické ukazatele nezjišťoval. Obě zjištění pak správce daně doplnil pouze konstatováním, že jsou nízká, aniž by uvedl, jaká výše ukazatele by byla vhodná či dostatečná pro zajištění vymahatelnosti budoucí daně. Namítal, že v daném případě absentuje zjištění likvidity, krátkodobé a dlouhodobé a výhled budoucích výnosů jako možného zdroje úhrady v budoucnosti vyměřené daně. Správce daně rovněž neuvedl ekonomické ukazatele, které by mohly svědčit i ve prospěch žalobce. Dle žalobce měl správce daně provést analýzu zadluženosti alespoň na úrovni dané ustanovením § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. [4] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný odkázal na body 44 až 46 žalobou napadeného rozhodnutí, v nichž se s obdobně vznesenou námitkou žalobce již vypořádal. Uvedl, že setrvává na názoru, že v daném případě nejde o pouhé spekulace správce daně, když z odůvodnění zajišťovacích příkazů je zřejmé, že přiměřená pravděpodobnost budoucího stanovení daně vychází z opakovaného zapojení žalobce do daňového podvodu. Tento předpoklad je pak založen na konkrétních zjištěních správce daně vyplývajících z analýzy kontrolních hlášení článků řetězce a vyhledávací činnosti správce daně. K jednotlivým zjištěním odkázal na body 21 až 26 napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na charakter zajišťovacího příkazu jako rozhodnutí předběžné povahy a odkázal na judikaturu NSS (srov. rozsudek ze dne 6. 4. 2016, č.j. 6 Afs 3/2016-45 a další). Uvedl, že rozhodující je samotná existenci podvodu na DPH a účast daňového subjektu v něm, naopak bezvýznamné pro toto stádium daňového řízení budou otázky, zda žalobce byl v dobré víře. Žalovaný dále odkázal na body 3) až 5) zajišťovacích příkazů, kde správce daně řádně popsal strukturu detekovaných podvodných řetězců, a to včetně grafického zobrazení, popsal obchodní model, charakteristiku jednotlivých článků řetězce, chybějící daň i nestandardnosti v řetězci, jež vylučují, že by šlo o pouhé neodvedení daně, ale naopak svědčí o tom, že daň chyběla v detekovaných řetězcích v důsledku podvodu. [5] K tvrzení žalobce, že jednotlivé nestandardnosti nejsou nezákonné, žalovaný uvedl, že byť jsou některá zjištění legální, tak ve vzájemných souvislostech působí nestandardně, a to za situace, kdy články řetězce realizovaly plnění v řádech jednotek mil. Kč. V rozporu se zákonem pak společnosti nezveřejňují účetní závěrky. Navíc bylo zjištěno, že některé subjekty mají daňové nedoplatky a že některé byly označeny za nespolehlivé plátce. K tvrzení žalobce, že se dané nestandardnosti netýkají jeho, uvedl, že uvedená zjištění nebyla kladena k tíži žalobce, ale byla uvedena z důvodu řádného popisu detekovaného podvodného řetězce a jeho nestandardností. Nicméně obdobná zjištění byla zjištěna i u samotného žalobce – ten má zapsáno tzv. virtuální sídlo, nemá nahlášenou provozovnu, nemá webové stránky a nemá stabilní majetkové zázemí. Rovněž to byl žalobce, kdo nehradil svým přímým dodavatelům 100 % úplat bezhotovostně (čímž učinil obchodní transakce netransparentními a neprůkaznými), ačkoliv tito měli zveřejněný bankovní účet, na který žalobce v minulosti hradil. Žalobce pak peněžní prostředky připsané na bankovní účet od odběratelů soustavně obratem či do několika dnů od připsání vybíral ve značných částkách v hotovosti, či je převáděl na neregistrované bankovní účty. Ve vztahu k žalobci pak bylo dále učiněno zjištění stran bezhotovostních úhrad režijních nákladů souvisejících se běžnou ekonomickou činností obchodní korporace. K možnosti podnikatele hradit své závazky i v hotovosti žalovaný odkázal na body 48 a 49 napadeného rozhodnutí s tím, že v podnikatelském prostředí jsou běžné bezhotovostní platby, které zanechávají jasnou stopu finančního toku. Úhrady v hotovosti za situace, kdy subjekty disponují bankovním účtem, se jeví jako velmi nestandardní, přičemž mohou být snadno fingovány. [6] Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na body 27 až 38 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že obava o budoucí dobytnost daně byla založena na silných důvodech – silná majetková nedostatečnost žalobce (nevlastní žádný dlouhodobý majetek), okamžité odčerpávání peněžních prostředků z bankovního účtu (ekvivalent zbavování se majetku), neschopnost žalobce dosahovat zisku, vysoká zadluženost žalobce. Dále uvedl, že zajišťovací příkazy byly vydány v souladu s žalobcem odkazovaným rozsudkem NSS č.j. 9 Afs 384/2017-25, když se v nich správce daně zabýval také otázkou dobrovolné úhrady daně. Správce daně za účelem posouzení, zda žalobce bude schopen v budoucnu stanovenou daň uhradit z výsledků ekonomické činnosti, zjišťoval za pomoci jednotlivých ekonomických ukazatelů deklarovaných žalobcem výkonnost žalobce a jeho schopnost dosahovat z ekonomické činnosti zisku, kterou shledal velmi nízkou. Dále uvedl, že u žalobce není možné očekávat zvýšenou tvorbu zisku z ekonomické činnosti, když většina jeho přijatých zdanitelných plnění, z nichž si uplatnil nárok na odpočet daně, je velmi pravděpodobně zatížena daňovým podvodem, a nelze proto mít za to, že by po zamezení této činnosti ze strany správce daně žalobce dosahoval stejných nebo lepších výsledků hospodářské činnosti. S ohledem na zjištěnou vysokou zadluženost žalobce a neexistenci žádného hodnotného majetku pak správce daně shledal nemožným uhradit dos