9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

8 A 94/2022- 35 - text 12 8 A 94/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalovanému JUDr. M. U., soudní exekutor Exekutorský úřad pro Prahu 9 sídlem X zastoupený advokátem Mgr. Janem Válkem, sídlem Vítkova 247/7, 186 00 Praha 8 Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2022, č. j. MSP-166/2022-ODKA-SEU/9, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2022, č. j. MSP-166/2022-ODKA-SEU/9 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla žalobci udělena výtka podle § 7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“). 2. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí v rámci výkonu státního dohledu, jenž byl zahájen na základě stížnosti paní D. H. (povinné), která si stěžovala na postup žalobce v exekučním řízení vedeném proti ní jako povinné pod sp. zn. 098 EX 01240/09. V průběhu výkonu státního dohledu bylo zjištěno pochybení v postupu žalobce ve výše uvedeném exekučním řízení spočívající v následujícím: Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2015, č. j. KSHK 42 INS 18366/2013-B-18, které nabylo právní moci dne 1. 1. 2016, byla povinná osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Na základě této informace žalobce usnesením ze dne 15. 1. 2016 vyzval oprávněného k vyjádření, zda vzhledem k osvobození povinné souhlasí s částečným zastavením exekuce. Na to oprávněný reagoval dne 19. 1. 2016 souhlasným vyjádřením. Následně vydaným usnesením ze dne 20. 1. 2016 žalobce rozhodl, že se předmětná exekuce částečně zastavuje pro pohledávku oprávněného, nadále však pokračuje k vymožení nákladů exekuce, jejichž výše bude stanovena příkazem k úhradě nákladů exekuce. 3. Žalobce se tak měl dopustit pochybení, když po osvobození povinné pokračoval v exekuci pro vymožení nákladů exekuce, přičemž dle přehledu úhrad v období od 14. 3. 2018 do 15. 6. 2020 vymohl částku 4 444 Kč, kterou započetl v částce 4 235 Kč na paušální náklady a v částce 209 Kč na odměnu. Podle žalovaného pak žalobce v důsledku uvedeného chybného postupu prováděl rovněž lustrace majetku povinné, dne 17. 3. 2022 vydal usnesení, jímž novému plátci mzdy povinné přikázal provádět srážky ze mzdy, které žalobce následně na základě předmětné stížnosti usnesením ze dne 1. 4. 2022 zrušil. Stejně tak žalobce dne 17. 3. 2022 v důsledku chybného postupu vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu, který následně na základě stížnosti usnesením ze dne 1. 4. 2022 zrušil. 4. Ke svému postupu žalobce ve vyjádření ze dne 31. 3. 2022 uvedl, že tento byl v souladu s tehdejší judikaturou a že „tato judikatura byla překonána rozhodnutím ústavního soudu až cca půl roku po vydání rozhodnutí exekutora o částečném zastavení, věc byla v té době již pravomocně vyřízena“. V doplňujícím vyjádření ze dne 13. 5. 2022 žalobce zdůraznil, že byl uvedeným usnesením ze dne 20. 1. 2016 vázán ve smyslu § 170 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 5. Žalovaný tak uzavřel, že žalobce po osvobození povinné od placení pohledávek pokračoval v exekuci pro vymožení nákladů exekuce i po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, kterým došlo ke sjednocení judikatury v otázce, kdy a za jakých podmínek vzniká právo exekutora na úhradu nákladů exekuce, probíhá-li vůči povinnému insolvenční řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že po osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), nelze pokračovat v exekuci pro vymožení nákladů exekuce. Podstatu pochybení žalobce spatřoval žalovaný v tom, že žalobce v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nečinil po 1. 7. 2016 neprodleně kroky k úplnému zastavení exekuce. Uvedené pochybení bylo žalobci vytknuto ve smyslu § 7a exekučního řádu napadeným rozhodnutím. 6. Postup žalobce shledal žalovaný v rozporu se zásadou rychlosti, účelnosti a ochrany práv účastníků exekučního řízení zakotvenou v § 46 odst. 1 exekučního řádu, v rozporu s § 2 odst. 2 exekučního řádu a s čl. 5 odst. 1 Usnesení Sněmu Exekutorské komory České republiky ze dne 28. 2. 2006, kterým byl přijat v souladu s ustanovením § 110 odst. 7 písm. l), resp. písm. m) exekučního řádu stavovský předpis, kterým se stanoví Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů (dále jen „usnesení sněmu“), podle nichž je exekutor povinen postupovat vždy nezávisle, svědomitě a pečlivě, a ve zjevném rozporu se sjednocujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí žalobci vytýká, že nerespektoval ustálenou judikaturu řešící otázku zastavení exekučního řízení po osvobození dlužníka od dluhů při oddlužení jakožto způsobu řešení úpadku v rámci insolvenčním řízení. Konkrétně pak šlo o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, jež řešilo doposud roztříštěnou judikaturu k otázce vymáhání nákladů exekuce v případě osvobození dlužníka od placení pohledávek v insolvenčním řízení. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu i z napadeného rozhodnutí, praxe v případě zastavování exekuce a vymáhání nákladů exekuce po splnění oddlužení nebyla před 1. 7. 2016 jednotná. Žalobce pak rozhodl o částečném zastavení exekuce a pokračování v exekuci pro vymožení nákladů exekuce ještě před citovaným rozhodnutím Ústavního soudu. Nelze tedy souhlasit s názorem žalovaného, že žalobce nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu a svým postupem se od ní odchýlil, když v době rozhodnutí (20. 1. 2016) nejenže se nejednalo o judikaturu ustálenou, ale předmětné rozhodnutí Ústavního soudu ani nebylo vydáno. 8. Žalobce připomněl, že daná problematika není právními předpisy nijak řešena; řešení nabízí pouze judikatura, jež není pramenem práva, ledaže by se jednalo o případ, kdy Ústavní soud působí jako negativní zákonodárce a ruší právní předpis či jeho část pro rozpor s ústavním pořádkem. O tuto situaci se však v případě výše citovaného nálezu Ústavního soudu nejednalo. Žalobci nelze vytýkat postup, který neporušuje žádné ustanovení právních norem, jež jsou pro něj závazné. Je naopak úkolem žalovaného, aby, je-li právní úprava nejasná, postupoval tak, aby byl obsah právních norem určujících postup exekutorů zřejmý a nevzbuzoval jakékoliv otázky či pochybnosti. K tomu žalobce doplnil, že vyjasnění pojmu „stejný režim, jako pohledávka promlčená“ nastalo rovněž až poté, co již v posuzované věci rozhodl. S ohledem na to, že uvedený pojem musel být usnesením Nejvyššího soudu vyjasněn, je zřejmé, že v době rozhodování žalobce se jednalo o pojem neurčitý, vzbuzující výkladové pochybnosti, když nebylo zřejmé, zda je ze strany povinného vyžadována nějaká aktivita (podobně jako je to v případě promlčení, kdy je třeba vznést námitku promlčení). 9. Žalobce tak v době svého rozhodnutí postupoval v souladu s tehdy přípustnými názory. V době, kdy došlo k vyjasnění postupu exekutorů v případě vymáhání nákladů exekuce v souvislosti s osvobozením dlužníka od placení exekučně vymáhané pohledávky, nabylo již jeho rozhodnutí jakožto exekutora právní moci. Není tak pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobce nerespektuje ustálenou judikaturu. Žalobce postupuje v souladu s touto judikaturou od doby, kdy vznikla. Není však v moci žalobce, aby přezkoumával svá předchozí rozhodnutí a zkoumal, zda tato jsou vedena v souladu s nyní ustálenou judikaturou. Takový požadavek je s ohledem na značné množství exekucí vedených žalobcem nerealizovatelný. 10. Ve druhém žalobním bodu k otázce zastavování exekuce žalobce uvedl, že s ohledem na § 170 o. s. ř. je jako soudní exekutor svým rozhodnutím vázán. Pokud tak rozhodl o tom, že se předmětná exekuce částečně zastavuje a v exekuci bude pokračováno toliko pro vymožení nákladů exekuce, pak již nemá žalobce žádný prostředek, jak toto své rozhodnutí zvrátit. Navíc dané rozhodnutí již nabylo právní moci. 11. Žalobce uvedl, že je to povinná, kdo si měl střežit svá práva dle zásady vigilantibus iura skripta sunt. Pokud povinná nepoužila proti rozhodnutí žalobce žádný opravný prostředek, a rozhodnutí následně nabylo právní moci, a teprve nyní, aniž by za tímto účelem žalobce jakkoliv kontaktovala, podala na žalobce stížnost. Takový postup nelze klást k tíži žalobci, ale povinné. Jakmile se pak žalobce dozvě